Je jen jedna cesta (část 3.)

V předešlé úvaze jsem slíbil, že se dnes zaměříme na toleranci.  Tolerance je dnes jedním z nejčastěji používaných slov, a to především v souvislosti s osobním přesvědčením a vztahem k druhým lidem, kteří naše přesvědčení nesdílejí.  Chci nabídnout úvahu nad tolerancí v rámci našich rozhovorů o pluralismu.

Již jsem ukázal na to, že teologický pluralismus nikdy nebyl a ani dnes není pro důsledné evangelikály přijatelný. Při podrobnějším zkoumání učení světových náboženství zjišťujeme, že není možné, aby všechna světová náboženství byla stejně pravdivá.  Některá v sobě mohou mít určité zrnko pravdy, avšak křesťanské učení o Ježíši Kristu podložené dějinami je jedinečné, výlučné, a pro evangelikály jedině pravdivé ve svém celku.  Ježíš Kristus-Boží Syn je jedinou Cestou k Bohu, jedinou cestou k záchraně od hříchu a všech jeho následků.

Tradiční křesťané byli vždycky obviňováni z toho, že jsou arogantní ve svém přesvědčení a víře ohledně jedinečnosti Ježíše Krista.  V posledních letech se útoky na důsledné evangelikály stupňují. Někteří rádoby křesťanští teologové tvrdí, že není správné evangelizovat, přivádět vyznavače jiných náboženství k víře a poznání Ježíše Krista.  Jaký postoj máme jako evangelikální křesťané zaujmout vůči takovému obviňován z toho, že jsme arogantní a nedostatečně tolerantní ?

Zřejmě bude nejlépe, když si vysvětlíme, že existují různé druhy tolerance.  Tak především tu máme právní toleranci, která je součástí právního systému západních demokracií. Právní systém založený na toleranci zaručuje všem lidem bez rozdílu svobodu slova, tisku, projevu, a také svobodu osobního přesvědčení a to především s ohledem na náboženství a víru.  Státu není právně dovoleno vměšovat se do těchto osobních záležitostí svých občanů a různých organizací – až na malé, dobře vymezené výjimky.   Pak máme toleranci společenskou, která se vztahuje na vzájemný respekt mezi lidmi, uznání, etiku a morálku apod.  Věřící lidé, křesťané, by měli být vždycky v popředí, když se jedná o šíření a hájení jak právní, tak společenské tolerance. Bez ohledu na náboženské přesvědčení a cítění občanů.  Tady hovoříme o základních, všeobecných lidských právech, která jsou nám všem vlastní jako lidem.

Dále můžeme hovořit o toleranci intelektuální, která se zakládá na relativistickém přesvědčení o tom, že bychom měli přijímat názory a přesvědčení druhých lidí s tím, že „pro ně je to jejich pravda“.  A tady už si musíme dát velký pozor.  Intelektuální tolerance v žádném případě neznamená, že budeme brát přesvědčení druhých, které chápeme jako mylné, za pravdivé.  Jinými slovy, to co považuje druhý člověk za „svoji pravdu“, může být ve skutečnosti nejen omyl, ale i lež, a my jsme naprosto oprávněni tak to chápat a podle toho jednat.  Máme plné právo na otevřený a slušný dialog a můžeme vyvíjet snahy na to, abychom toho druhého přesvědčili o mylnosti jeho přesvědčení.  Otevřené, čestné a slušné debaty o názorech, postojích a přesvědčeních jsou součástí demokracie a součástí jak právní, tak společenské tolerance.

Dnešní společensko-politické klima naneštěstí velmi často nerozlišuje mezi právní, společenskou a intelektuální tolerancí. A když si dovolíme kritizovat názory druhých – i když to uděláme slušně – jsme jako křesťané obviňováni z arogance a nedostatku tolerance.  Evangelizace se stává jakýmsi nejhorším společenským přestupkem.  Ti, kdo se dnes hlásí k evangelikálnímu hnutí, musí dnes na jedné straně o to víc propagovat právní a společenskou toleranci a společensko-kulturní pluralismus, a zároveň na druhé straně zásadně odmítat pluralismus teologický, který praktikuje toleranci intelektuální.  Jinaými slovy – jako věřící musíme prokazovat lásku a porozumění pro všechny lidi, bez rozdílu na jejich přesvědčení, ale zásadně musíme odmítnout přijetí myšlenky, že všechna náboženství vedou k Bohu a ke spáse člověka.

Jsou takoví, kdo nás budou označovat za pokrytce. Jak prý můžeme na jedné straně bránit a propagovat práva lidí všech možných přesvědčení, a na druhé straně označovat jejich přesvědčení za mylné a nesprávné ? 

Tak především, právní tolerance je uzákoněna demokratickým systémem řízení státu a za to musíme být vděčni.  Mnohé země takový právní řád nemají a jedinou možnou alternativou je nějaký druh totality.  V demokratickém právním systému křesťané nehledají žádné výjimečné postavení, jsou si spolu se všemi ostatními občany před zákonem rovni.  Zadruhé, i když jako evangelikálové můžeme nesouhlasit s teologickým přesvědčením druhých skupin nebo náboženství, jsou situace a důvodu, které vyžadují, abychom se s nimi spojili v otázkách morálního charakteru, abychom snáze zabránili šíření zla ve společnosti.  A zatřetí, musíme si být vědomi té skutečnosti, že je de facto nemožné, aby nějaká vnější lidská síla změnila hluboké vnitřní přesvědčení člověka.  Jako věřící máme vědět, že je to jedině Bůh, kdo může proměnit lidské nitro a lidskou mysl. Nemáme právo na jakoukoli manipulaci nebo na použití síly.

Možná to někoho překvapí, ale někteří věřící lidé – křesťané – si docela vážně kladou otázku : máme právo a povinnost svědčit o Ježíši Kristu, evangelizovat ?  Odpovím otázkou : jako ti, kdo berou vážně Boha a Jeho slovo, máme na vybranou ? Můžeme neevangelizovat ?   Dovolte, abych uvedl několik biblických pasáží, které jsou mnohým známé, ale některým možná vypadly z paměti :

Jan 3,16-18

Mt.28, 18-20

Řím.6, 23

Řím.3, 22-24

Řím.10, 13-15

2.Kor.5,19

2.Tim.4,1-5

Připomínkou těchto biblických textů končím seriál blogů o evangeliu a evangelizaci.

Je jen jedna cesta (část 2.)

Jak jsem slíbil v předešlé úvaze, budeme si dnes povídat o pluralismu.  Považuji za potřebné, abychom zprostředkovali lepší porozumění některých pojmů, kterými je zřetelně charakterizována dnešní post-moderní doba a společnost.  Neoddělitelnou součástí post-modernismu je pluralismus.  Jak víme ze školy, plurál je kvantitativní pojem, kterým popisujeme, když je něčeho víc, než jeden.  Jednotné číslo a množné číslo – singulár a plurál.

Výrazem “pluralismus” můžeme vyjádřit určité demografické skutečnosti, jako například že Singapúr je pluralistické město, protože v něm žije 41% buddhistů, 18%křesťanů, 17% muslimů, 17% ateistů a 5% hinduistů.  Spojené státy americké byly kdysi po stránce náboženství celkem homogenní společností, zatímco dnes se stávají v této souvislosti stále víc pluralistickou společností.

Jiný případ, kde používáme slova pluralismus se týká nejrůznějších světonázorů.  Teologický pluralismus je názor, podle kterého jsou všechna světová náboženství cestou k Bohu a k věčnému spasení.  To je samozřejmě velmi destruktivní názor, který musíme jako věřící odmítnout.

A konečně v pozitivním slova smyslu hovoříme o společensko-kulturním pluralismu, kterým označujeme kulturní různorodost společnosti nebo národa. Taková osobní zkušenost nás jako lidské osobnosti obohacuje.

Důsledně rozlišovat mezi teologickým a společensko-kulturním pluralismem je nezbytné k tomu, abychom si vytvořili správný křesťanský postoj vůči tzv. světovým náboženstvím. Nesmíme ty dva pojmy ani vzájemně zaměňovat, ani je spojovat.

A nyní – na pozadí tohoto upřesnění – si položme otázku : může být spasen člověk, který nikdy v životě neslyšel evangelium, dobrou zprávu o zástupné oběti Ježíše Krista ?  Připomeňme si v této souvislosti hned dva základní články biblického učení : (1) Bůh chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu (1.Tim.2,4) a (2) Ježíš Kristus je tou jedinou Cestou k Bohu-Otci (Jan 14,6 a Sk.4,12).   Jak tedy zodpovíme otázku, která je jednou z nejčastějších a nejpalčivějších otázek všech dob ?   Dovolte mi, abych tu nabídl poněkud širší pohled, který si vyžaduje trochu času.

Celá léta jsme jako křesťané bránili svou víru proti útokům ateismu, který trvdí, že všechna náboženství jsou stejnou mírou lživá.  Ateismus ve své čisté formě odmítá a priori existenci Boha.  Je to poněkud ironické, že dnes se nacházíme ve druhém extrému, jímž je teologický pluralismus, který tvrdí, že všechna náboženství jsou pravdivá.  Jak už jsme si řekli, teologové zastávající pluralismus jednak odmítají tradiční křesťanskou pozici, že Kristus je jedinou cestou k Otci.  Zároveň tvrdí, že všechna náboženství mají pravdu, všechna nějakým způsobem vedou lidi k Bohu, v každém z nich je obsažen nějaký prvek, který věřícímu zaručuje, že to nakonec stejně dobře dopadne a Bůh se smiluje.

Je to pravda, že všechna náboženství učí vlastně jedno a totéž ?  Na první pohled by se mohlo zdát, že tomu tak opravdu je.  Milovat Boha a milovat bližního jako sebe samého – to se najde v nejrůznějších formách ve většině náboženských systémů. Ale když se podíváme na jednotlivá náboženství zblízka, zjistíme poměrně rychle, že každé náboženství ukazuje Boha a svět docela jinak, a že si navzájem odporují.  Například, islám – podobně jako židovství a křesťanství – věří v jediného, absolutního Boha. V buddhismu toto pojetí Boha nenajdeme. Tradiční japonské náboženství Šinto je polyteistické, zatímco islám, křesťanství a židovství jsou monoteistická náboženství.  V hinduismu a buddhismu není hlavním problémem hřích člověka vůči svatému Bohu, nýbrž nevědomost, slepota, a chaos v poznání reality.    Teologický pluralismus dále učí, že poznat Boha není vlastně možné.  Každé náboženství se prý jen snaží popsat lidskými výrazy realitu, která je nepoznatelná.  Zatímco ateismus odmítá jakékoli náboženské pojetí života, teologický pluralismus přijímá jakékoli.  A tady má problémy s morálkou, protože jestli je jakékoli náboženství pravdivé, jak se dívat na známé náboženské “přehmaty” jako byly křižácké války, jsou je hinduistické pálení vdov, chrámová prostituce či aztécké lidské oběti ?  To všechno ve jménu náboženství.  Cožpak není rozdílu mezi náboženstvím, jehož symbol je kamenný mužský pohlavní úd a náboženstvím, jehož symbolem je dřevěný kříž ?  Zdá se mi, že závěr je docela jasný : některé náboženské praktiky jsou zjevně nesprávné a zlé. Jsou takové proto, že jsou založeny na nesprávném a lživém učení.  Teologický pluralista si s tímto problémem neví rady, nemůže být ve svém přesvědčení důsledný.

Hrubý pluralismus je tedy pro důsledného evangelikála nepřijatelný.  Mezi evangelikály však pokračuje poněkud jemnější dialog, kde na jedné straně jsou zastánci exklusivismu a na straně druhé zastánci inklusivismu.  O co se jedná ?  Exklusivismus je tradiční postoj Církve v dějinách. Ve své nejjednoduššní formě je to tvrzení, že jestli dvě různá náboženství předkládají dvě nesrovnatelné pravdy, dvě nesmiřitelná učení, pak jedno z těch náboženství pravdu mít nemůže, nemůže být pravdivé.  Jedno vylučuje druhé – odtud výraz exklusivismus.  Například, východní náboženství tvrdí, že život a smrt jsou součástí jakéhosi nekonečného cyklu (učení o reinkarnaci), zatímco křesťanství tvrdí, že smrtí končí pozemská existence a o věčnosti je rozhodnuto Bohem na soudu. Je zřejmé, že se jednou každý přesvědčí o tom, co byla pravda.  Ale tady vidíme, jak je nesmyslné tvrdit, že všechna náboženství jsou stejnou mírou pravdivá.

Křesťanský exklusivismus ovšem tvrdí, že záchrana pro věčnost je možná jedině skrze víru v Ježíše Krista-Božího Syna, který je jedinou cestou k Bohu, jediným Prostředníkem mezi Bohem a člověkem.  Tím se neříká, že v tzv. světových náboženstvích není ani zrnko pravdy, nikoli.  Ne-křesťanské nebo mimo-křesťanské názory jsou odmítány tam, kde je jejich učení v přímém protikladu k učení křesťanskému, k učení Bible, Božího slova.  Někteří exklusivisté jsou ochotni připustit určité výjimky ve svém postoji, jako například v případě starozákonních svatých, nemluvňat, mentálně postižených lidí apod.  Připouštějí, že tito lidé mohou obdržet spasení skrze víru v Krista, aniž by osobně svoji víru vyhlásili nebo se k ní přihlásili.

Inklusivismus by se dal asi nejlépe popsat slovy známého křesťanského myslitele, spisovatele a kazatele, C.S.Lewise, který  píše v jedné ze svých knih : „To, co víme, je, že nikdo nemůže být spasen jinak než skrze Krista. Co nevíme je to, jestli skrze Krista mohou být spaseni pouze ti, kdo Ho poznali.“   Jinými slovy, inklusivismus počítá mezi spasené lidi i ty, kdo nikdy svou víru v Krista osobně nevyznali.  Spasení je jedině skrze Krista a díky Kristu – nikoli prostřednictvím dobrých skutků – i když se člověk ke Kristu vědomě neobrátil svou vírou.   Známý křesťanský teolog a myslitel J.I.Packer varuje : „Nesmíme si myslet, že Bůh bude respektovat naše výmluvy tam, kde jsme evangelium nepřinesli a nezvěstovali, aby lidi, kteří evangelium neslyšeli naší vinou, stejně zachránil.“  Jinými slovy, inklusivismus nás nezbavuje závazku zvěstovat evangelium.  Tzv. Velké poslání věřících je jasné.

Teologické tvrzení evangelikálů o tom, že Ježíš Kristus je jedinou cestou k Bohu a k záchraně pro věčnost, jednou cestou k odpuštění hříchů a ke smíření s Bohem, s sebou nese problematiku kulturního pluralismu a tolerance.  Vidíme tedy zřetelný rozdíl mezi teologickým pluralismem a kulturním pluralismem.  Teologičtí pluralisté nám namlouvají, že evangelizovat mezi vyznavači jiných náboženství není správné, že to je známka křesťanské arogance, a že křesťané musejí být vůči vyznavačům jiných náboženství tolerantní.

O tom, jak to je s tou tolerancí doopravdy, si popovídáme zase až příště.

Je jen jedna cesta (část 1.)

Sametová revoluce roku 1989 přinesla řadu svobod, kterým se český národ těší dodnes. Některé z nich nám připadají dnes naprosto samozřejmé, chápeme je jako něco, na co máme právo. Mladý člověk dnes vůbec netuší, o jakou revoluci to tehdy vlastně šlo, jak obrovské změny v české společnosti vyvolala.  Jednou z těchto zásadních změn, těchto svobod, je tzv. svoboda vyznání. Každý český občan má naprostou svobodu věřit čemu a komu chce, anebo nevěřit ničemu a nikomu. A může o své víře nebo nevíře mluvit naprosto svobodně a otevřeně kdekoli a s kýmkoli. Hovořím samozřejmě především ve spojitosti s vyznáním náboženského charakteru.

Zatímco před listopadem 89 jsme žili v totalitou vytvořeném a pěstovaném a chráněném ateismu, dnes je situace diametrálně odlišná : žijeme v době společensko-kulturního a náboženského pluralismu. Pamatuji, jak mne šokovalo, když jsem při jedné ze svých prvních porevolučních návštěv Prahy viděl na Příkopech pochodovat vyznavače Hare Krišny, za rohem na Václavském náměstí bylo k dostání české vydání satanské bible, a ve vysílání české televize jsem slyšel od jedné známé herečky, jak hovoří o Bohu.  Od doby nuceného ateismu jsme se posunuli k ateismu založeném na svobodném rozhodnutí a k náboženskému pluralismu. 

Náboženská všehochuť samozřejmě není nic nového. Kdo zná dějiny židovského národa, dobře ví, že židovský monoteismus – víra v jednoho jediného živého Boha – byl něčím naprosto neobvyklým v prostředí egyptského polyteismu – Egypťané uctívali celou řadu bohů. Kdo by neznal biblický příběh proroka Eliáše a jeho zápas o důkaz pravosti Boha-Stvořitele, kterého uctíval Izrael ? Z novozákonních písem Bible víme, jak prvotní Církev bojovala o jedinečnost Ježíše Krista na pozadí řeckého a římského polyteismu. 

Na jedné straně tedy není pro Boží lid nic nového na tom, že žijeme v době, kdy je náboženská svoboda a různorodost opět samozřejmostí. Na druhé straně však už není tak docela zřejmé, že bychom si byli vědomi nebezpečí, které dnes – v postmoderní době – náboženský pluralismus představuje. Na jedné straně se ze svobody radujeme a chceme ji dopřát každému. Na druhé straně však bychom měli vědět, že dnešní společensko-kulturně-náboženské prostředí se podobá daleko víc tomu, v němž vyrůstala prvotní Církev, než tomu, v němž žili naše prarodiče, případně rodiče.

Jedním z důvodů je daleko volnější pohyb osob po celém světě. V České republice nikdy předtím nežilo a nepracovalo tolik příslušníků jiných národů jako dnes. A nejsou to jen evropané, kteří mají s námi společné kulturně-náboženské dědictví.  A to nemluvím o jiných zemích, jako jsou Francie, Německo nebo Spojené státy americké, případně Kanada.  Tam je procento přistěhovalců nesrovnatelně vyšší.  Jistě, Spojené státy byly vždycky zemí přistěhovalců. Dnes se však obrovský rozdíl v tom, odkud noví přistěhovalci přicházejí.  Přicházejí ze zemí, kde křesťanství nikdy nebylo a není hlavním náboženstvím. A tito lidé s sebou přinášejí nejen svou píli a pracovitost, nýbrž i svá náboženství, ať už se jedná o hinduismus, buddhismus nebo islám.  Na známé internetové stránce YouTube kolují dokumentární studie, které statisticky dokazují, za jak krátkou dobu se stane Evropa islámským světadílem.

V posledních letech se právě díky svobodě a demokracii propaguje po celé Evropě náboženská snášenlivost a tolerance.  Odmítá se jakýkoli názor, který by povyšoval jedno náboženství nad druhé.  Stále častěji slyšíme, že měřítkem „pravého náboženství“ je jednání lidí – etika – a nikoli učení – doktrína.  Etika prý sjednocuje, zatímco doktrína rozděluje. Důsledkem takových postojů je to, že se na vyznavače a stoupence jiných, ne-křesťanských náboženství, začínáme dívat jako na partnery ve společných - ať už regionálních nebo celosvětových - akcích dobré vůle, namísto abychom v nich jako křesťané viděli Božíma očima ztracené lidi, kteří potřebují Spasitele !

Radikální relativita ovládla naše společensko-kulturní cítění. Jakýkoli absolutní postoj je označován za předsudky, nedostatek tolerance, úzkoprsost, fanatismus.  Svoboda volby je chápána jako něco dobrého, jen pokud ta volba není absolutní, jednostranná.  Věř si, čemu chceš, ale nesmíš si myslet, že jedině ty máš pravdu.  Je nepřípustné, aby některá víra byla ta jediná správná a všechny ostatní nesprávné.  Nemůže být jen jedna pravda, aby všechno ostatní byla lež.  Tak uvažuje dnešní svobodný, demokratický evropan.

Tlak, který je dnes stále silněji pociťován v oblasti vztahu mezi křesťanstvím a jiným světovými náboženstvími, vyvolává nesnadné, a často bolestivé otázky.  Tou hlavní otázkou je asi dost rozšířené podezření, že náboženská identita je dána zeměpisnou polohou.  Jinými slovy, podle toho, kde jsem se narodil a vyrůstal, se řídí moje náboženské vyznání. Když jsem se narodil v Kuvajtu, jsem muslim. Když v Japonsku, jsem buddhista.  Kdo se narodil v Indii, patří k hinduismu.  Neřekně vám většina evropanů nebo američanů, že jsou křesťané ?  Nedávno jsem jel taxíkem v tureckém Istanbulu a dal jsem se s řidičem do řeči.  Zeptal se mě, odkud jsem. Když jsem řekl, že jsem z Ameriky – protože mám americké občanství – řekl mi : „Tak to jste křesťan, že ?“

Bez ohledu na takové a jim podobné předsudky, naprostá většina lidí, kteří kdy žili nebo dnes žijí, křesťany nejsou.  A tak by se někdo mohl právem ptát : „Dává to smysl, aby Bůh trval na tom, že spasení je možné jedině skrze víru v Ježíše Krista ?“  Přesné údaje nemáme k dispozici, ale v roce 100 po Kristu žilo na světě přibližně půl procenta křesťanů z celkové populace. V roce 1000 po Kristu to bylo nějakých 19 procent a dnes, po dvou tisíciletích existence a misijní činnosti Církve, přibližně 30 procent světového obyvatelstva jsou křesťané – alespoň podle jména a příslušnosti k některé z křesťanských církví.  Co tedy můžeme říct k věčnému osudu všech těch, kdo ke křesťanské Církvi nepatří, a z nichž možná mnozí o Kristu nikdy v životě neslyšeli ?  Náhle jsme si daleko lépe vědomi nebezpečí, které představují nejrůznější náboženství se svými snahami o získání sluchu a srdce převážné většiny našeho světa.  Kolik lidí půjde do věčnosti bez Krista, bez Boha, bez naděje.

Dovolte, abych na pozadí těchto bolestných skutečností a otázek navrhl pět zásadních pravd, kterých se jako věřící lidé, znovuzrození křesťané, musíme držet v této tak náročné době, v níž žijeme :

Zaprvé, Bůh je dokonalý a dobrý a všechno, co dělá, je dokonalé, správné a dobré.  Křesťan si může být naprosto jist Božím charakterem, Božím srdcem. Na jedné straně musíme odmítnout názor, podle kterého každé náboženství nakonec vede k Bohu a všichni lidé budou spaseni. To prostě není pravda. Na druhé straně si však můžeme být jisti, že Bůh nikdy neudělá nic, co by odporovalo Jeho charakteru. Již biblický Abraham věděl, jaký Bůh je, když Bohu klade hypotetickou otázku : „Což Soudce vší země nejedná podle práva ?“ (1.M.18,25).  Ano, Bůh je dokonalý, dobrý a spravedlivý. Na tom můžeme stavět za každých okolností, v každé době, ať jsme kdokoli a žijeme kdekoli.

Zadruhé, Ježíš Kristus je definitivním,  dokonalým, plným zjevením Boha.  Všechny tři hlavní větve křesťanství – katolická, pravoslavná a protestantská – se shodují na tom, že Ježíš Kristus je jednorozeným Synem Božím (viz nicejské vyznání víry, 374 po Kristu).  Bůh se částečně zjevuje ve svém stvoření – ve vesmíru a všem, co vesmír obsahuje – částečně se zjevuje v lidském svědomí, a dost možná i skrze některá jiná náboženství. Avšak dokonalé zjevení, odhalení Boha nacházíme pouze v Ježíši Kristu, Božím Synu.

Zatřetí, není jiné cesty spasení, jiného způsobu záchrany, než víra v zástupnou oběť Ježíše Krista na kříži, k níž došlo před nějakými dvěma tisíci lety.  Nejenže trváme na tom, že zástupná smrt Ježíše Krista byla nutná pro naše spasení. O tom vcelku není pochyb.  To, o čem se často pochybuje a o čem se stále debatuje, je to, jestli Kristovo dílo spasení je platné i pro ty, kdo o Jeho oběti neslyšeli nebo ji vírou nepřijali.  To se týká všech těch, kdo žili před Kristem, týká se to nemluvňat,  mentálně postižených lidí, a vůbec všech těch, kdo evangelium nikdy neslyšeli.  O tom bych rád hovořil v jedné z následujících relací.

Začtvrté, zatímco Bůh je nekonečný a našimi smysly nepostižitelný, my jako lidé jsme omezeni časoprostorem a jsme ve své podstatě pokažení hříchem.  Jako takoví, ve vědomí vlastní omezenosti a hříšnosti, musíme být stále naplňováni pokorou.  Být pokorný neznamená, že jsem skeptik nebo agnostik, že prostě zvednu ruce a vzdám to.  Být pokorný znamená, že jsem si vědom Božího výroku, který mi připomíná, že „Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše“ (Iz.55,9).  Apoštol Pavel píše : „Jak nevyzpytatelné jsou Jeho soudy a nevystopovatelné Jeho cesty ? Kdo poznal mysl Hospodinovu a kdo se stal Jeho rádcem ?“ (Řím.11,33-34).  S odpověďmi na některé z nejpalčivějších životních otázek si budeme muset počkat až do věčnosti.

A konečně zapáté, jako křesťané jsme zavázáni Božím posláním jít ke všem národům a získávat Kristovi učedníky (Mt.28,19-20).  Kdosi řekl, že prostě nesmíme ztrácet nervy, musíme být trpěliví, důslední a nesmlouvaví ve věci sdílení evangelia.  Nesmíme mluvit příliš, abychom lidi neodradili od pravdy a nechtěně je nezavedli na scestí, a nesmíme mluvit málo, abychom si byli jisti, že jsme zvěstovali celé evangelium v jeho síle a moci.

Těchto pět zásad nám může pomoci v zaujetí správného postoje vůči vyznavačům světových náboženských systémů.  V příští úvaze budeme mluvit o pluralismu.

Evangelium a kultura

Byl jsem nedávno na takové menší konferenci pro kazatele, kde se vyučující zeptal, v čem by kazatelé potřebovali nejvíc pomoci s ohledem na jejich kázání.  Většina z nich odpověděla v tom smyslu, že by chtěli, aby je někdo naučil kázat tak, aby jim každý rozuměl, a aby skutečně dovedli oslovit posluchače.  Jinými slovy, chtěli aktualizovat své kázání s ohledem na soudobou společenskou kulturu.  Otázka je, jestli jsou takové snahy správné v kontextu biblického pojetí zvěstování Božího slova.  Když bychom si totiž spolu sedli, abychom zvažovali, jak přemostit Boží slovo do dnešního světa, zjistili bychom poměrně rychle, že se pohybujeme jednosměrnou ulicí.  Slyšeli bychom se, jak říkáme věci jako : „Ano, tohle ke mně mluví“ nebo „Ne, tohle je nepraktické“, případně „Tomuto slovu nikdo nerozumí“, a podobně.  Jinými slovy, dávali bychom průchod svým názorům a postojům, které jsou ovlivněny myšlením a postoji tohoto moderního – nebo postmoderního – světa.

Mám zato, že dnes mají věřící lidé až přílišný respekt vůči společenské kultuře, ve které žijí, případně v níž zvěstují evangelium.  Je to určitý zvláštní odvar toho, čemu se říkalo „liberalismus“, čímž se myslel „kritický přístup k Bibli“.  Rozdíl je v tom, že liberálové byli a jsou povětšinou teologové. Zatímco dnes se dívá na Bibli kritickým pohledem kdekdo. To základní je však stejné : já – případně moje soudobá kultura – budeme rozhodovat o tom, co je v Bibli Boží slovo a co není, a jak se hodí evangelium do naší společnosti.

Tento postoj k Božímu slovu však jednak prozrazuje, že chceme respektovat společnost a kulturu víc než Boha a Jeho zájmy, a pak také opomíjí tu zásadní skutečnost, že Bůh nestojí jen o to, aby mluvil k dnešnímu světu – Bůh chce svým slovem změnit náš svět.

Je dost zvláštní, že my, kdo žijeme v dnešním světě, víme, že je to svět poznamenaný největším množstvím násilí, nespravedlnosti, bezpráví a bezmoci v lidských dějinách. A přece jsme ochotni respektovat názory tohoto světa víc, než slovo Boží ?  Dnešní svět není jenom svět informace, internetu, facebooku, a vědeckého pokroku.  Je to svět válek, terorismu, svět přežívajícíh totalitních systémů, svět rostoucího jaderného nebezpečí, svět AIDS a chřipkových pandemií, svět nejrůznějších katastrof, krizí a podvodů.  Svět mizejících morálních zábran, svět bez hanby a studu.  Tento svět mi má diktovat, jak k němu mám mluvit, když mu chci říct o Boží lásce, o Božím odpuštění a o možnosti radikální změny života ?  Zvláštní.

Když mluvíme o současném světě, musíme mít na paměti, že tento svět není – a nikdy nebyl a nebude - nic víc, než svět. Tím chci říct, že svět je prostě jen ideologickým výplodem člověka, intelektuálním výtvorem lidských bytostí v průběhu dějin.  Svět není něco, čemu musíme být nutně podřízeni, do čeho se musíme vejít, čemu se musíme přizpůsobit.  Svět je de facto jen náhledem, se kterým se dají vést argumenty.

Jak chápeme výraz „moderní“ ?  To slovo má v sobě obrovskou dávku arogance.  Naše chápání je takové, že to, co je moderní, musí být povětšině dobré a správné. Co je nemoderní, s tím pryč, na smetiště dějin.  To, co je moderní, je realita.  Co je nemoderní, zastaralé, to jakoby ani neexistovalo. Většinou označujeme to, co není moderní, za „primitivní“, „úzkoprsé“, „maloměšťácké“, a podobně. Arogance takového postoje ke světu spočívá v tom, že pak si člověk myslí, že musí s tímto „moderním světem“ komunikovat moderním způsobem, moderními slovy, moderními prostředky.  Jinak že komunikace prostě neproběhne, neuskuteční se.

Když mluvíme o zvěstování evangelia v kontextu soudobé společenské kultury, musíme si připomínat, že evangelium samo o sobě je v jistém smyslu kulturou, která má svůj jazyk a svůj obsah.  „Přeložit“ evangelijní jazyk bez kompromitace evangelijního obsahu je velmi náročné, ale nezbytné.  Vezměme si například takové základní evangelijní slovo jako je „spasení“.  Jaký je biblický obsah tohoto slova a jak tomuto slovu rozumí dnešní člověk na ulici ? Stačí záměna výrazu – záchrana namísto spasení ?  A co pak slova jako „ospravedlnění“ nebo „posvěcení“ ?  Stačí ta slova jinak přeložit, aby jim dnešní člověk lépe rozuměl ? Tvrdím, že nikoli. 

Pomyslete. Naučíte se mluvit francouzsky tím, že budete číst francouzské knihy v českém překladu ? Samozřejmě že nikoli. Francouzsky se naučíte jen když budete věnovat čas a úsilí pečlivému studiu gramatiky, slovosledu, přízvuku a nakonec i slovíček.  Stejně tak nemůže člověk poznat Boha tím, že si přečte nějaký moderní překlad Bible, kde se překladatelé pokouší zmodernizovat každý složitější biblický výraz.  Slovo je jedna věc. Obsah toho slova, jeho pojem, to je věc naprosto jiná.  Ten, kdo překládá z jednoho jazyka do druhého, dobře ví, že nemůže vždycky přeložit doslova to, co čte nebo slyší.  Musí zajistit, aby byl zachován smysl toho, co se říká nebo píše. Proto je tak nesmírně důležitý systematický výklad a systematické studium Bible, Božího slova.  A proto je velmi nebezpečné a zavádějící překládat biblické výrazy do společensko-kulturního žargónu, který nemá na zřeteli nic jiného než svět tady a teď.  Tzv. „sociální evangelium“ je typickým příkladem mylného výkladu evangelia díky především snaze o ulehčení pochopení evangelijního poselství ve společenském kontextu.

Uvedu ještě jinou analogii ze sportovního světa.  Když jsem přijel jako evropan do Ameriky, nemohl jsem se dívat na americký fotbal. Nic mi neříkal. Až když mi někdo pořádně vysvětlil pravidla a když jsem viděl několik vzrušujících zápasů, začal jsem mít tento sport rád stejně jako evropský fotbal.  Chápete ?  Nikdo nezměnil pravidla. Nečekal jsem, že všemu hned porozumím. A musel jsem přizpůsobit své chápání, musel jsem se naučit, jak se to hraje. Stejně tak i u nevěřících na jednu stranu nesmíme čekat, že všemu hned na křesťanské víře porozumí, ale na druhé straně ani oni nemohou čekat, že „změníme pravidla hry“, aby na první pohled pochopili, kdo je Bůh a co je ve hře, o co se Bohu jedná, atd. 

Písmo – Boží slovo – Bible nám připomíná, že člověk, který nemá Božího Ducha, nemůže rozumět Božím pravdám.  Jinými slovy, napřed musí člověk prožít nové narození – uvěřit v Ježíše Krista – a pak, díky Božímu Duchu, kterého při obrácení obdrží – může začít poznávat Boží pravdy.  A uvěřit v Ježíše Krista je možné jedině skrze víru v kázané a slyšené - případně přečtené - Boží slovo.