Konfrontační evangelium (část 1.)

Mám zato, že všichni seriózní čtenáři Bible se mnou budou souhlasit, když řeknu, že Církev dostala od své Hlavy - Pána Ježíše Krista – jasný úkol : „Jděte,  čiňte učedníky ze všech národů“ (Mt.28,18-20). Tento úkol, toto poslání, se dá rozdělit na dvě části : evangelizace a učednictví. Zvěstování evangelia a vyučování.  Apoštol Pavel píše věřícím do Říma : „Kdokoli by vzýval jméno Hospodina, bude zachráněn. Jak ale budou vzývat Toho, v něhož neuvěřili ? A jak uvěří v Toho, o němž neslyšeli ? A jak uslyší bez kazatele ?“ (10,13-14).  Ke vzdělávání, vyučování, dochází především v církevním prostředí, v místním společenství věřících.  Evangelizace naopak probíhá především mimo církevní společenství, všude tam, kde se věřící nacházejí ve společnosti.  V novozákonním textu nevidíme, že by se Církev scházela za účelem evangelizace. Ke sdílení evangelia docházelo na tržišti, na pracovišti, na náměstí, v synagóze, mezi přáteli. První křesťané šli s evangeliem tam, kde byli nevěřící.  Nikde nečteme o tom, že by křesťané zvali nevěřící lidi mezi sebe, do prostředí církevního společenství, aby jim tam zvěstovali evangelium.  Samozřejmě, že se stalo, že mezi shromážděnou Církev přišli nevěřící (1.Kor.14,23-25), ale nikde v písmech Nového Zákona nečteme, že by Církev pořádala nějaká zvláštní evangelizační shromáždění pro nevěřící, při kterých by se kázalo zvláštní evangelizační kázání, hrála se zvláštní evangelizační hudba, nebo se dokonce dávalo pozor na to, aby se mluvilo tak, aby nevěřící rozuměl.  Když však nevěřící mezi shromáždění věřících přišel a slyšel zvěstování Božího slova, a pozoroval vzájemné vztahy mezi věřícími, jejich lásku jednoho ke druhému, jeho srdce mohlo být Božím slovem zasaženo tak, že uvěřil v Ježíše Krista.

Pokud to vidíte takto spolu se mnou, pak nemůžeme než se pozastavit nad současným trendem v církvích, které se snaží lákat nevěřící do svých společenství za tím účelem, aby je tam shromáždění věřící všelijakým možným způsobem přivedli ke Kristu. Ze shromáždění Církve ke společenému vyučování a vzdělávání v Božím slovu se stávají evangelizační kampaně, zatímco výklad a výuka Božího slova se posouvá do malých domácích skupinek.  Tam se pak spíš diskutuje a debatuje, než aby se slovo Boží vykládalo a vyučovalo ke vzdělání věřících a jejich utvrzení ve víře.  Evangelizačně laděná shromáždění Církve jsou pak spíše dobře zinscenované programy, které mají zaujmout a třeba i pobavit, jen aby se nevěřící cítili dobře a přišli zas.  Dokonce se některá společenství nestydí udělat finanční sbírku, kterou nevěřící často chápou jako nějaké „vstupné“.

Proč vidíme tento trend v církvích nejen na západě, ale dnes už i v našich post-komunistických zemích ?  Příčin by se zřejmě dalo uvést několik, ale mám zato, že hlavní příčinou je zásadní nedostatek víry v moc zvěstovaného Božího slova. Dnešní kazatelé a faráři si myslí, že Boží slovo se musí zabalit do atraktivního balicího papíru, aby mohlo na člověka zapůsobit. 

Ten trend se dá ovšem vystopovat ještě dál do minulosti, až tam, kde se začalo hovořit o „cítěných potřebách“ nevěřících. Abych to vysvětlil : nevěřící lidé necítí, že jsou hříšní, necítí potřebu Božího odpuštění, necítí potřebu smíření s Bohem, necítí potřebu spasení.  To, co cítí, jsou věci jako nespravedlnost ve světě, nenávist druhých, nelásku od rodiny, závist, obavy z budoucnosti, prožívají nemoce, jsou v nedostatku všemožného druhu.  A my věřící jim nesmíme vnucovat evangelium, které hovoří především o duchovní potřebách, které nevěřící nepociťují. Musíme se napřed věnovat jejich „pociťovaným potřebám“, které je trápí.  Tento postoj ke zvěstování evangelia s sebou nese několik vážných problémů.  Zásadní problém je v tom, že i když se k nevěřícímu přiblížíme ve snaze pochopit jeho pociťované problémy a pomoci mu, pokud to myslíme se zvěstováním evangelia vážně, stejně přijde chvíle, kdy začneme mluvit o Kristově kříži, a Kristův kříž je pro každého člověka nepochopitelný, ať ho zabalíme jak chceme.  Druhý velký problém v tomto přístupu k evangelizaci spočívá v tom, že Bůh nikdy nikde a nikomu neslibuje, že když člověk uvěří v Ježíše Krista, vyřeší se tím automaticky všechny jeho každodenní problémy.  To prostě není pravda. Takže věřící někdy rozsévají – vědomě nebo nikoli – falešnou naději. A pak přijde zklamání a rozčarování.  Evangelium bychom nikdy neměli zvěstovat jako všelék na lidské bolesti. Evangelium nesdílíme proto, abychom lidem ukázali, co všechno mohou od Boha získat. Zvěstujeme je proto, abychom lidem ukázali, že potřebují Ježíše Krista jako Spasitele především pro věčnost.

My se dnes velmi bojíme mluvit o Božím hněvu.  Bůh je láska a ve své lásce přichází za člověkem a obětuje vlastního Syna.  Jenomže z Bible víme, že součástí podstaty Boží je i Jeho hněv, a lidé potřebují zachránit před Božím hněvem, potřebují smíření s Bohem – svým Stvořitelem.  Také se bojíme mluvit o hříchu. Raději bychom mluvili o „chybách“ a „omylech“ a „špatných věcech“, apod.  Hřích je však v Písmu velmi jasně definován jako něco, co je v přímém protikladu s Boží svatostí, dokonalostí.  Hřích je tedy především stav hříšnosti a pak také bezbožné jednání, bezbožný život.  Jedině když člověk uzná, že je hříšníkem v Božích očích, pochopí potřebu odpuštění a smíření.  Bojíme se mluvit o odloučení nevěřících od Boha ve věčnosti, o jejich zatracení.  Raději diskutujeme o pocitech lidí, kteří prožili klinickou smrt a viděli, jak je všechno krásné a jasné. . . 

Jak můžeme zvěstovat evangelium – dobrou zprávu – když lidem nejsme ochotni nebo schopni vysvětlit, proč je ta zpráva dobrá ?  Když se někdo má dobře na tomto světě, jakou ještě lepší zprávu potřebuje ? Žádné potřeby nepociťuje, takže když zůstaneme u jeho pociťovaných potřeb, nemusíme vůbec evangelizovat.  Těším se naslyšenou opět za týden.