O uctívání Boha (18.část)

Toto je poslední část blogu o uctívání Boha. V celém blogu jem se snažil o biblický pohled na tuto tak velmi důležitou stránku křesťanova života.  Bez uctívání Boha nemůže věřící člověk žít, ale zároveň je podstatné, aby k uctívání Boha docházelo podle Božího přání, na podkladě Písma.

Závěrem se tedy podívejme jednak na to, co říká Písmo s ohledem na místo, kde může k uctívání Boha docházet, a jednak na důsledky uctívání Boha v životě věřícího a v životě Církve.

Mezi věřícími existuje dost nejasnosti s ohledem na místo, kde mohou uctívat Boha.  Máme chrámy, modliteby, kostely, kde se chází Církev k tomu, aby společně chválila Boha při tzv. bohoslužbách. Někdy takové budově nebo místnosti dokonce říkáme „Boží dům“ a všeobecně se má zato, že jedině na těchto místech a při shromáždění věřících může docházet k chválení a uctívání Boha. Není tomu tak.  Písma Nového Zákona neznají žádné předurčení ohledně takového místa. 

Ve známém biblickém oddílu z Janova evangelia, kde je nám dochován záznam rozhovoru Pána Ježíše Krista se samařskou ženou, je nám vysvětleno velmi jasně, že místo k chválení Boha není podstatné. Ta samařská žena říká Pánu Ježíši : „Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě“ (4,20).   Odpověď Pána Ježíše dokládá, že budova nebo místo uctívání nejsou podstatné : „Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě . . . . přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou Ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby Ho lidé takto ctili“ (4,21-23).   Těmito slovy Pán Ježíš jednou provždy zamítá názor, podle kterého je některé budova nebo některé místo svatější než jiné, nebo přijatelnější než jiné k chválení Boha.  To, na čem jedině záleží, je duchovní postoj věřícího, a nikoli místo, na kterém k chválení Boha dochází.  

Pisatel epištoly Židům dokládá tuto pravdu takto : „Když přišel Kristus, velekněz, který nám přináší skutečné dobro, nesloužil ve stánku zhotoveném rukama, to jest patřícím k tomuto světu, nýbrž ve stánku větším a dokonalejším.  A nevešel do svatyně s krví kozlů a telat, ale jednou provždy dal svou vlastní krev, a tak nám získal věčné vykoupení“ (9,11-12).   Srarozákonní židovský stánek úmluvy sloužil k tomu, aby nám poukázal na nebesa a na Boží přítomnost. „Vždyť Kristus nevešel do svatyně, kterou lidské ruce udělaly jen jako napodobení té pravé, nýbrž vešel do samého nebe, aby se za nás postavil před Boží tváří" (9,24).   V osobě Pána Ježíše pak každý věřící člověk, který uvěřil v Krista jako svého Spasitele pro věčnost, vchází do Boží přítomnosti v nebesích.  To platí jak pro jednotlivce, tak pro každé společenství věřících, pro celou Církev. Přístup k Bohu je nám umožněn Kristovou obětí a Jeho přítomností v nebesích.  Žádného zvláštního místa tady na zemi není zapotřebí k tomu, abychom se klaněli Bohu. Nemusíme do kostela, do chrámu nebo do modlitebny. Pán Ježíš nám ubezpečuje těmito slovy : „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt.18,20).    Je to přítomnost Pána Ježíše Krista, která posvěcuje shromáždění věřících, a nikoli účel budovy, ve které se scházejí.  Často je stavba kostelních budov nebo modliteben mařením času, energie a peněz. Prvotní Církev se scházela po domácnostech.  A je pozoruhodné, že dnes sbory, které mohou mít tisíce členů, se dnes uchylují k praktice scházení po domácnostech přes týden.  Jinak by se členové ani vzájemně nepoznali a jejich společenství by bylo velmi povrchní.   

Také mi dovolte v této souvislosti krátkou zmínku o tom, jaký má věřící člověk zaujímat fyzický postoj, když chválí Boha.  Není nám Písmem nikde předepsán !  Jestli sedíme nebo klečíme nebo stojíme, případně i ležíme nebo chodíme, můžeme stejně dobře chválit Boha v jakékoli tělesné pozici.  Nic našemu chválení nepřidá, jestli budeme klečet a nic mu neubere, jestli přitom budeme chodit někde lesní cestou.  Můžeme chválit Boha ve vlaku, v autě, v kuchyni, v dílně nebo v kanceláři. Rovněž není k chválení Boha předepsaný některý den v týdnu.  Boha můžeme a máme uctívat každý den, za každých okolností.  Duchovní postoj a duchovní kvalita našeho uctívání je to jediné, na čem skutečně záleží.

Jaké jsou důsledky chválení Boha ?  Tak předevsím a naprosto logicky, Bůh bude uctěn, vyvýšen, oslaven.  Není vyššího poslání a povolání pro věřícího člověka, než uctívat Boha, klanět se Mu a chválit Ho přede všemi lidmi.  Nejen ve shromáždění Církve a nejen někdy.  Stále, za každých okolností, na každém místě.  Jak žasneme, když vidíme muslimy, kteří se na veřejných místech pětkrát denně klanějí Aláhovi na svých modlitebních koberečcích.  Dovedeme bez studu a bázně chválit pravého a jediného Boha, našeho Pána a Spasitele, na veřejnosti ?  Někteří křesťané se dokonce stydí poděkovat Bohu za pokrm v restauraci nebo na jiném veřejném místě.  V této věci veřejného chválení Boha bychom měli být daleko důslednější.

Druhým důsledkem našeho chválení Boha bude, že skrze ně přijímáme Boží požehnání.  Závěr Lukášova evangelia je nádherným doložením souvislosti mezi chválením Boha a vnitřní radostí věřícího. Čteme tam o učednících Pána Ježíše, který od nich odchází do nebes ke svému Otci, že „před Ním padli na kolena, a potom se s velikou radostí navrátili do Jeruzaléma, byli stále v chrámě a chválili Boha“ (24,52-53).   Nic nám nezpůsobí takovou vnitří radost jako to, když celou svou bytostí chválíme Boha, děkujeme Mu a oslavujeme Ho z Jeho lásky a milosti.  Chválení Boha je silou, která promění životní okolnosti, která nás povznese nad starosti každodenního života, která nám přinese pokoj do duše a připraví nás k životu podle Boží vůle.  V tomto neradostném a nešťastném světě jsme požehnáni nejvíc, když uctíváme a chválíme svého Pána.

K důsledkům našeho uctívání Boha patří i to, že svým uctíváním svědčíme nevěřícím o našem nebeském Pánu.  Mojžíšova tvář zářila, když se setkal s Bohem.  Apoštol Pavel nám připomíná, že „nikdo z nás nežije sám sobě“ (Řím.14,7).   Život každého člověka se nějakým způsobem dotýká života jiného člověka, dalších lidí.  Ti, kdo jsou Bohem proměněni v důsledku své víry v Pána Ježíše Krista, jsou přímo nakažliví celým svým životem v prostředí nevěřících. Nevěřící lidé jsou přemáháni tím, když vidí, jak věřící žijí, jak jednají, jak smýšlejí.  Apoštol Jan píše : „Kdo se narodil z Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra“ (1.J.5,4).    

Žijeme v tomto vítězství každý den, každý okamžik svého života ?  Chválíme Boha tak, jak je naší chvály hoden a jak nás učí Písmo ? Kéž by tomu tak bylo, a kéž by byl náš Pán neustále oslavován našimi ústy a našimi životy.  K tomu ať nám On sám pomůže.

O uctívání Boha (17.část)

V předešlé části tohoto blogu jsem začal psát o překážkách, které brání věřícímu člověku v pravém, biblickém uctívání Boha. Napsal jsem, že první a největší překážkou je naše vlastní JÁ, které se plete do Božích věcí. Druhou překážkou je SVĚTSKOST, kterou jsem definoval jako všechno to, z čeho ve svém životě vynecháváme Boha.

Jako třetí překážku v uctívání Boha uvedu to, co bych nazval KRITICKÝM DUCHEM, nebo duchem kritiky.  Jedná se o postoj, při kterém je věřící prakticky stále zaměřen na to, co vidí na druhých věřících špatného. Dostáváme se do takového stavu nebo postoje pozvolna, ale pokud se s ním hned nevyrovnáme, může narůst do takové míry, že nám zkazí menší nebo větší část našeho života, nehledě na životy druhých.  Tento kritický postoj vůči druhým je překážkou našeho uctívání Boha již proto, že jsme v takovém stavu zaměřeni na lidi, a nikoli na Pána.  Kritický postoj vůči druhým věřícím v nás potlačuje působení Božího Ducha, oslepuje nás vůči kvalitám druhých, deformuje náš pohled na všechno ostatní a často nás činí nepoužitelnými na Božím díle.  Kritik, namísto aby vyhledával to, co může na druhých pochválit a ocenit, vyhledává pouze to, co u nich může odsoudit.  Naneštěstí je kritik zároveň slepý vůči vlastním nedostatkům.  Platí tu známé biblické podobenství o břevnu ve vlastním oku, a třísce v oku druhého.  Kritik toleruje sám u sebe to, co nechce tolerovat u druhých.  Apoštol Pavel varuje Galatské věřící : „Jestliže však jeden druhého koušete a požíráte, dejte si pozor, abyste se navzájem nezahubili“ (5,15).  Kritiký duch je duchem záhuby, jak pro jednotlivce, tak pro celé společenství věřícícíh.  Stojí zato, abyste si pročetli a prostudovali 16.kapitolu 4.knihy Mojžíšovi, kde je nám předložen příběh o vzpouře skupiny lévijských kněží pod vedením Kóracha, proti vedení Mojžíšovu a Áronovu.  Nesmírně poučné !  Bůh netoleruje lidskou vzpouru vůči svým řádům a pořádkům, vůči lidem, které On sám postavil do vedení sborů.  

Jak léčit kritického ducha ?  Není účinnějšího léku než modlitba, ve které  Bohu děkujeme jmenovitě za tu osobu, vůči které jsme kritičtí a prosíme Pána, aby té osobě bohatě žehnal.  Stejně tak se modleme, aby nám Pán dal vidět na druhých to dobré, co v nich je, co On do nich vložil.  O lásce píše apoštol Pavel ve známé 13.kp. svého 1.listu Korintským, že „nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy“ (v.6).   Nikdy se nechceme radovat z něčeho špatného, co vidíme v životech druhých a naopak, vždycky se chceme radovat z toho, když vidíme jejich život v pořádku.  Hledejme u druhých jen to nejlepší !  A prosme zároveň Pána, aby nám posvítil svým Slovem do našeho vlastního nitra, abychom viděli, co potřebuje vyčistit a odstranit.

Jako další překážku v pravém uctívání Boha vidím NETRPĚLIVOST.  Netrpělivostí tu mám na mysli neochotu věřícího člověka čekat na Boha a očekávat na Boha.  Žalmista nás vyzývá : „Ztiš se před Hospodinem a čekej na něj“ (37,7).   My jsme vždycky ve dvojím nebezpečí : buď Boha nechceme následovat, anebo Ho předbíháme.  A přece nám náš Pán slibuje naprosto jednoznačně : „Dám ti prozíravost, ukážu ti cestu, kterou půjdeš, budu ti radit, spočine na tobě mé oko“ (Ž.32,8).   Důvěřujeme tomuto Božímu slibu ?  Pokud Boha předbíháme a nenecháme Ho jednat v Jeho čas a Jeho způsobem, vyjadřujeme tím svému Pánu nedůvěru a naše uctívání Boha nemá žádný význam.  Moudrý muž vtipně řekl : „Jestli nevíš, co máš dělat, nedělej to !“  Čekáme trpělivě na Pána, až On bude jednat ?

Další překážkou uctívání Boha je FORMALISMUS.  Tím mám na mysli snahy o dodržování určitých vnějších pravidel, formalit, rituálů a zvyklostí na úkor působení Božího Ducha.  Naneštěstí je formalismus v církvích a sborech tak zakořeněn, že si kladu otázku, jestli je ještě vůbec možná změna ?  Ve většině církví je každá tzv. bohoslužba tak naprogramována, že pro vedení a působení Božího Ducha prostě nezbývá místo !  Každé shromáždění je tak přeorganizované a připravené, že jakákoli odchylka od programu by byla považována za přestupek a nevhodné vystoupení.  Zatímco Pán Církve naprosto jasně ukazuje v Písmu, jak shromáždění věřících má probíhat pod vedením Ducha Božího, člověk nahrazuje Boží pořádek pořádkem svým. Jednoduchost, spontánnost a duchovnost shromažďování prvostní Církve už dávno vymizely a namísto toho máme jakási církevní představení, narežírovaná předem od první minuty do poslední.  Naprosto schází svoboda projevu – jak pro věřící, tak pro Božího Ducha.  To je nebiblické a nesprávné.  Formalismus uhašuje Božího Ducha a překáží pravému uctívání Boha.

NEODPOUŠTĚJÍCÍ DUCH je další překážkou v našem uctívání Boha.  Apoštol Jan, vedený Duchem Božím, nám píše : „Kdo nenávidí svého bratra, je ve tmě a ve tmě chodí. Neví, kam jde, neboť tma mu oslepila oči“ (1.J.2,11).   A jen o kousek dál píše Jan ve svém listu takto : „Řekne-li někdo Já miluji Boha, a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí.  A tak máme od Něho toto přikázání : Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra“ (1.J.4,20-21).   Apoštol Pavel píše Efezským : „Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám“ (4,32).   Ten, kdo si je dobře vědom Božího odpuštění pro zásluha Pána Ježíše Krista, nemůže neodpouštět druhým.  A čím dříve odpustíme, tím lépe.  Není myslitelné, abychom uctívali Boha a přitom chovali nelásku a nenávist vůči druhému věřícímu.

Poslední překážka uctívání Boha, o které se chci zmínit, je PÝCHA. Pýcha a uctívání Boha se navzájem vylučují.  Je tomu tak proto, že pýcha není nic jiného než uctívání sama sebe.  Když uctívám sám sebe, nemohu uctívat Boha.  V otázce pýchy existuje mnoho nedorozumění.  Zdravé sebevědomí pramenící z vědomí mého postavení v Pánu Ježíši Kristu není pýcha.  A naopak, člověk může být pyšný i na svoji pokoru !   Běžné projevy pýchy vidíme v oblasti vzhledu, postavení, vzdělání, majetku, dokonce i duchovního poznání, apod.  Pýcha je nemístné zaměstnávání se sama sebou.  Pýcha je hřích.   To, jak se Bůh dívá na pýchu, je vyjádřeno ve známém verši Jakubova dopisu 4,6 : „Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.“   Nejlepším lékem na pýchu je mít pohled neustále upřen na Pána Ježíéše Krista, o kterém čteme v listu apoštola Pavla Filipenským, že „sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži“ (2,7-8).  Jaký kontrast k našemu smýšlení, jaký příklad pro každého z nás !

O uctívání Boha (16.část)

Bůh nedává prémie za nevědomost nebo neznalost. Dal nám Písma svatá proto, abychom se v nich vzdělávali, a abychom tak nabyli moudrosti ke správnému, zbožnému životu. Apoštol Pavel uvádí své učení v epištolách několikrát slovy : „Bratří, nechtěl bych vás nechat v nevědomosti . . .“ (např.1.Kor.12,1).  Je smutnou skutečností, že roste počet těch křesťanů, kteří jsou v nevědomosti i v těch nejzákladnějších pravdách Božího slova.  Neudělají si čas na studium Písma a nechávají druhé, ať studují za ně, a ať jim předkládají k víře to, co nastudovali.  To platí i v otázce uctívání Boha, kterou se zabýváme v tomto rozhlasovém seriálu.  Pokud to myslíme s uctíváním Boha vážně, musíme do svého postoje zapojit nejen srdce, ale i rozum.  Obojí máme od Boha. 

V čem spočívá duchovní rozumnost nebo rozumná duchovnost ? Především, jak jsem už naznačil, ve znalosti Božího slova, Bible. Znalost Božího slova nepřijde levně. Stojí čas a úsilí. A je to něco víc než pouhé čtení kázání nebo komentářů a slovníků.  Nic nenahradí pravidelné osobní ztišení na modlitbě, u Božího slova, kdy má Bůh možnost zjevovat nám svoje pravdy. To, co sami z Božího slova – pod vedením Božího Ducha – načerpáme, je to nejcennější a nejtrvanlivější.  Věřte mi, že stojí zato si ráno přivstat a ještě dřív než se pustíte do čehokoli jiného, udělat si čas a klid na Pána a Jeho slovo.  Osobně jsem zkoušel různé způsoby a doby ztišení, ale ta ranní chvíle je nenahraditelná. Poznamená celý váš den a všechno, co v něm prožijete a jak to prožijete.  Udělejte si čas na studium Božího slova a na tiché přemýšlení nad tím, co vám Pán chce říct.

Zadruhé, každý věřící by si měl být vědom svého postavení Božího dítěte a údu Kristova těla, Církve.  Toto vědomí rovněž přispívá k rozvoji duchovní rozumnosti nebo rozumné duchovnosti.  Biblické učení o Církvi a o postavení věřícího v Církvi je nezbytné pro správné chápání uctívání Boha.  Každý věřící má vědět, že se novým narozením z Božího Ducha stal členem Kristova těla, že Kristus je Hlavou Církve, a že tímto členstvím v Kristově Církvi je spojen i s každým dalším věřícím člověkem kdekoli na světě. Je jenom jedna Církev, jedno Kristovo tělo, jedno společenství věřících.  K učení o Církvi patří i ta slavná biblická pravda, že každý věřící je knězem, podle 1.Petrovy epištoly 2,9, kde čteme tato slova určená všem věřícím : „Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu . . .“  Jako kněží se pak všichni můžeme řídit ponaučením pisatele epištoly Židům, který nás vyzývá : „Přinášejme tedy skrze Ježíše stále oběť chvály Bohu, naše rty ať vyznávají Jeho jméno“ (13,15).  Tradiční dělení věřících na kněze a laiky je pouhým lidským výmyslem a neobstojí ve světle Božího slova, Bible.  Každý z nás může přinášet oběť chvály Bohu, kdykoli a kdekoli.

Zatřetí, k rozumné duchovnosti nebo duchovní rozumnosti patří i správné chápání shromáždění věřících za účelem památky Pána Ježíše Krista.  Takovému shromáždění se někdy říká „večeře Páně“, což značně zavádí, a odvádí od pravého významu takového sejití věřících.  Nejedná se ani o večeři, ani o památku večeře, jedná se o připomínání si osoby Pána Ježíše Krista.  Takové shromáždění není k tomu, aby se při něm zvěstovalo evangelium, ani k tomu, aby se při něm studovalo Písmo, ani k tomu, aby se při něm vysílaly k Bohu modlitby od Církve.  Shromáždění věřících za účelem památky Pána Ježíše má sloužit jen a jen tomuto účelu. A je to právě zde, kde můžeme společně s druhými věřícími nejintenzívněji oslavovat Boha, klanět se Mu a uctívat Ho.  V mnoha církvích a společenstvích věřících panuje zásadní neporozumění smyslu shromáždění k památce Pána Ježíše.  Většinou se z toho stává jakýsi rituál, který se dost odbývá a často takové shromáždění vůbec v církvích schází.  Nedostatek poznání tu způsobuje, že se odbývá to, na čem Pánu Ježíši právě tak velmi záleželo a záleží.  Kéž by se dnešní církve a sbory probudily ke správnému postoji ve věci památky Pána Ježíše !  Mnohé by se v našich církvích změnilo, o tom jsem přesvědčen.

A tak znalost Božího slova, poznání učení o Církvi a správné chápání shromáždění k památce Pána Ježíše jsou takové tři základní prvky, které nám pomáhají k rozumně-duchovnímu nebo duchovně-rozumnému uctívání Boha.

Podívejme se nyní na některé zásadní překážky, které věřícím brání ve správném uctívání Boha a Pána Ježíše Krista.  Je jistě dobré si je připomenout, abychom se jich varovali.

Na prvním místě je naše vlastní JÁ.  Ve 28.kapitole 2.knihy Mojžíšovy nacházíme zajímavé slovní spojení nepravosti a svatých věcí. Áron byl odpovědný za „nepravost svatých věcí“.  Jak může být nepravost spojována s tím, co je svaté ?  Je to dáno tím, že všechno, čeho se hříšný člověk dotkne, je porušené.  Nepravost je přítomná i při svatých věcech.  Klasickým příkladem je starozákonní příběh Áronových synů Nádaba a Abíhú (3.M.10).  Nádab a Abíhú vzali Boží věci do vlastních rukou. Proti přímému Božímu příkazu nabídli Bohu jako oběť vlastní oheň ve vlastní kadidelnici s vlastním kadidlem.  Boží slovo charakterizuje ten oheň jako cizí oheň.  Boží reakce ? „I vyšlehl oheň od Hospodina a pozřel je, takže zemřeli před Hospodinem“ (v.2).  Člověk nemá právo brát iniciativu do svých rukou tam, kde Bůh přikazuje a jedná, jinak všechno poruší a pokazí.  Boží věci náležejí Bohu. Uctívání Boha musí probíhat podle Božího slova, v Boží vůli, aby byl Bůh skutečně oslaven.  Žádný člověk nemá uctívat Boha svým vlastním způsobem, jak a kdy se mu zachce.  Naše vlastní vůle musí jít při uctívání Boha stranou.  Sebeuplatňování před Bohem nemá místo. Bůh řekl Áronovi : „Na těch, kteří jsou mi blízko, ukáži svou svatost, před veškerým lidem osvědčím svou slávu“ (v.3). 

Druhou překážkou uctívání Boha je SVĚTSKOST. Světskostí tu mám na mysli všechno, z čeho vynecháváme Boha.  Světský člověk nejenže ve světě žije, nýbrř rovněž žije pro svět.  Světák touží po tom, aby ho Bůh nechal na pokoji, a aby si mohl žít podle svého, jak uzná za vhodné. Naproti tomu Božím  Duchem vedený křesťan sice také žije ve světě, ale není ze světa, nepatří sem, svět mu nesedí, není v něm jako doma. Žije v perspektivě věčnosti, pro zájmy Boží, pro věci, které jsou nadčasové. V tomto postoji vidí pravou svobodu. Apoštol Pavel píše o Pánu Ježíši Kristu, že nás „vysvobodil z nynějšího zlého věku“ (Gal.1,4).  Věci tohoto světa svazují, zotročují.  Pán Ježíš nás osvobozuje.  Apoštol Jan píše : „Nemilujte svět, ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není. Neboť všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá, není z Otce, ale ze světa“ (1.J.2,15-16).   Abychom si tu rozuměli, Bůh nás nevolá do nějaké izolace od světa, abychom se někde zavřeli do kláštera jako mniši a takto se světu fyzicky uzavřeli.  Nikoli.  Bůh nás postavil do světa jako své vyslance a jako ty, kteří svým životem i svými slovy ukazují na vzácnou oběť Pána Ježíše Krista jako na cestu vysvobození, cestu k věčnosti.  Máme své postavení v Kristu a své poslání, a právě proto se musíme vyhýbat všemu, co nás vede někam jinam, za jinými zájmy.

O uctívání Boha (15.část)

V biblické starozákonní knize proroka Izaiáše čteme Boží zhodnocení izraelského národa, které je smutným varováním pro každého věřícího člověka. Bůh tu mluví o svém lidu jako o lidu, který se „přibližuje ke mně ústy a ctí mě svými rty, ale svým srdcem se ode mne vzdaluje a jejich bázeň přede mnou se stala jen naučeným lidským příkazem“ (29,13).  Takto se může chovat i dnešní věřící.  Může o Bohu krásně mluvit, může Mu vyznávat svou lásku a úctu svými  rty, a přitom je jeho srdce někde docela jinde.  I v dnešní Církvi můžeme pozorovat, jak se z bohoslužby stává formální záležitost, při níž je kladen důraz na uspokojení potřeb člověka, namísto uspokojení Božích požadavků a Božího očekávání.  I ty nejkrásnější církevní rituály pro Boha nic neznamenají, pokud za nimi není srdce a upřímná touha potěšit Boží srdce.  Pán Ježíš říká na adresu židovských farizeů : „Vy před lidmi vystupujete jako spravedliví, ale Bůh zná vaše srdce. Neboť co lidé cení vysoko, je před Bohem ohavnost“ (Lk.16,15).   Můžeme se krásně modlit, můžeme nádherně zpívat, můžeme zvedat ruce k nebi a můžeme dokonce citovat Písmo, ale stále tu zůstává otázka : činíme tak skutečně pro Pána ?  Je naše jednání příjemné a přijatelné Božím uším a očím, Božímu srdci ?  Naše tělesné projevy nemusí nutně odpovídat našemu duchovnímu stavu, a takové jednání je pro Boha ohavností. 

Pán Ježíš velmi jasně říká : „Bůh je Duch a ti, kdo Ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě“ (Jan 4,24).   Jinými slovy, naše uctívání musí být zmocněno Duchem Svatým, aby bylo pro Boha přijatelné a příjemné.  Apoštol Pavel, veden Ducha Svatým, rozlišuje věřící lidi do dvou kategorií : jedny nazývá duchovními a druhé tělesnými (1.Kor. 2,14 – 3,2).  Obojí jsou věřící, spasení skrze víru v zástupnou oběť Pána Ježíše Krista. Ti první však žijí z Ducha, zatímco ti druzí jsou ovládáni svými tělesnými pohnutkami a zvyky.  Na tento zásadní rozdíl se dnes v Církvi velmi málo poukazuje.  Tělesnost nabývá stále silnějšího vlivu a na duchovnost se pohlíží spatra jako na nějaký fanatismus. Cena, kterou duchovní křesťan platí za svoji duchovnost, bývá někdy velmi vysoká.  A přece je to právě tato duchovní charakteristika věřícího člověka, která je první podmínkou pro to, aby naše uctívání bylo ryzí, Bohu příjemné.  Tělesný křesťan nahrazuje duchovní zápal nepřirozeným, přehnaným nadšením. Nahrazuje ryzí duchovní radost v Pánu vyjádřením svým emocí, pocitů. Nahrazuje duchovní jednotu Božího lidu v Duchu Svatém organizačním zřízením. Nahrazuje vnitřní realitu vnějším rituálem a ceremoniemi.  Jinými slovy, tělesný křesťan uměle vyvolává náhražky pravé duchovnosti.  Tam, kde člověk prožívá skutečné vnitřní spojení s Pánem prostřednictvím Ducha Svatého, tam se nemusí věřící k ničemu nutit, nemusí vyvolávat pocity a zkušenosti, které nemají co dělat s ryzím prožíváním přítomnosti Boží v životě člověka.  Vybízet společenství věřících k chvalám není nutné tam, kde toto společenství prožívá jasnou přítomnost svého Pána, Pána Církve.  Chvály ve společenství věřících jsou Bohu nepřijatelné, pokud životní postoj věřících a celého sboru není v souladu s tím, co mají vyznávat svými ústy při shromáždění. Uctívání Boha má být naprosto spontánní, nevynucené, bez pokynů a pobídek. 

Pán Ježíš řekl, že uctívání Boha není jen záležitostí Ducha, ale I pravdy. To znamená, že naše uctívání Boha musí být nejen podloženo pravdou Božího slova, ale zároveň musí být samo o sobě pravdivé, upřímné, čestné, bez přetvářky. Bůh nenávidí přetvářku, nesnáší pokrytectví.  Přečtěme si společně biblický oddíl z knihy proroka Malachiáše. Tato slova jsou pro nás vážnou výstrahou před pokrytectvím a nepoctivostí v Božích věcech :

Malachiáš 1, 6-13

Podobně zní Boží odsouzení prostřednictvím slov proroka Ámose : 

Ámos 5, 21-23

Všimněme si dobře, že Bůh tu odsuzuje něco, co sám Izraeli nařídil, totiž svátky a oběti. Proč ? Protože národ izraelský přímo znetvořil svým postojem vůči Bohu to, co mělo být čistým a spontánním výrazem úcty Božího lidu vůči Bohu.  Jaké varovnání pro dnešní Církev, pro každé společenství věřících a pro každého věřícího člověka !  

Žalmista David vyznává Bohu : „V opravdovosti máš zalíbení“ (51,8).   Uctívání Boha není možné jinak než v Duchu a v pravdě, totiž v opravdovosti.  Jak je tomu s naším uctíváním, s našimi chvalami ?

O uctívání Boha (14.část)

Jak jsem slíbil v předešlé části tohoto blogu, budu dnes psát o roli Ducha Svatého v souvislosti s uctíváním Boha.  Už jsem napsal, že nikde v Písmu nenajdeme poučení k tomu, abychom se ve svých modlitbách obraceli přímo k Bohu-Duchu Svatému, nebo abychom se Mu klaněli a uctívali Ho.  Jsme vybízeni k tomu, abychom se modlili v Duchu, však nikoli k Duchu (Ef.6,18 a Jan 4,23). Bůh-Duch Svatý je stejně Bohem jako Bůh-Otec a Bůh-Syn.  Má však svoji úlohu a své postavení, které musíme respektovat.

Není žádným tajemstvím, že s ohledem na osobu Ducha Svatého existuje mezi věřícími celá řada nedorozumění. Takové základní nepochopení Ducha Svatého spočívá v tom, že Ho mnozí vůbec nepovažují za osobu.  Více-méně o Něm uvažují jako o nějakém vlivu nebo síle pramenící z Boha.  Podle Písma je však Duch Svatý skutečně OSOBA.  Svědčí o tom například výrok samotného Pána Ježíše Krista, který před svým návratem ke svému nebeskému Otci říká učedníkům : „Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu Ho k vám. On přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud. . . Jakmile (však) přijde On, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší . . . On mě oslaví, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mne“ (Jan 16).  Z tohoto oddílu a mnohých dalších vysvítá, že Bůh-Duch Svatý je osoba stejně jako Bůh-Otec a Bůh-Syn.  Je neoddělitelnou součástí toho, čemu říkáme Boží Trojice.  Tento výraz sice v Bibli nikde nenajdeme, avšak plně vystihuje skutečnost trojjedinosti Boží.  Bez Ducha Svatého bychom nebyli spaseni, neměli bychom přístup k Bohu a nebyli bychom schopni Bohu se klanět a uctívat Ho.

Kdo zná Písmo ví, že Duch Svatý se podílel na stvoření vesmíru, světa a člověka (1.M.1,2). Již ve druhém verši Bible se dozvídáme, že Boží Duch – Duch Svatý – je při díle stvoření. 

Duch Svatý stojí rovněž při Božím slově předaném člověku.  Apoštol Petr píše : „Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha Svatého mluvili lidé, poslaní od Boha“ (2.Petr.1,21).  Apoštol Pavel píše Timoteovi : „Veškeré Písmo  pochází z Božího Ducha . . .“ (2.Tim.3,16).  Pán Ježíš říká o Duchu Svatém : „Přímluvce, Duch Svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl“ (Jan 14,26). 

Duch Svatý je přítomen v životě Pána Ježíše Krista.  Podílel se na vtělení Božího Syna. Anděl oznamuje Marii, matce Pána Ježíše : „Sestoupí na tebe Duch Svatý a moc Nejvyššího tě zastíní. Proto I tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží“ (Lk.1,35).  Duch Svatý sestoupil na Ježíše Krista ve chvíli křtu Janem Křtitelem v Jordáně (Mt.3,16). Duch Svatý vede Pána Ježíše na poušť, kde náš Pán slavně vítězí nad ďáblovým pokoušením. Evangelista Lukáš píše o Pánu Ježíši, že byl „plný Ducha Svatého“ (4,1)  a Pán Ježíš, když mluví v nazaretské synagoze, si plným právem přivlastňuje slova proroka Izaiáše a říká : „Duch Hospodinův jest nade mnou. . .“ (4,18).  Pisatel epištoly Židům nám zjevuje, že svou smrtí Pán Ježíš „přinsel sebe sama jako neposkvrněnou oběť Bohu mocí Ducha, který nepomíjí“ (9,14).   Apoštol Pavel nám zjevuje roli Ducha Svatého ve vzkříšení Pána Ježíše, když píše v epištole Římanům : „Ale Duchem Svatým byl ve svém zmrtvýchvstání uveden do moci Božího Syna“ (1,4).  

O Duchu Svatém v Jeho vztahu k věřícím a Církvi všeobecně čteme : „Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem“ (1.Kor.12,13).  Je to Boží Duch Svatý, který spojuje všechny věřící v jednom těle, totiž v Církvi.  Faktická jednota Církve není výsledkem úsilí člověka, nýbrž výlučně dílem Ducha Svatého, který přebývá v každém věřícím.  Je na nás, abychom tuto jednotu zachovávali, pěstovali ji a prokazovali ve svém každodenním životě, a to především ve společenství Církve a místního sboru věřících.

Duch Svatý má svou nezastupitelnou úlohu při našem uctívání Boha. Je to On, který nás vede v souladu s Božím slovem ke stále hlubšímu poznání Boží velikosti, milosti a lásky, a ke stále důslednějším projevům vděčnosti Bohu za to, čí, pro nás je, co pro nás vykonal a koná. Boží Duch nikdy nikoho nebude mít k ničemu, co by se protivilo Božímu slovu.  Činnost Ducha Svatého je v jednoznačném a dokonalém souladu s Božím slovem. Jinak tomu být ani nemůže.   Žádný člověk si nemůže dovolit vyslovit názor, že byl k něčemu veden Božím Duchem bez toho, aby to nebylo potvrzeno Božím slovem.  Mezi některými věřícími je náklonnost k určitým praktikám, které mají být údajně od Ducha Svatého, a přitom odporují zjevenému Božímu slovu.  Před takovými praktikami a názory se musíme mít na pozoru.  Hlas Ducha Svatého je hlasem Božím stejně jako je hlasem Božím Bible, Boží slovo. A Bůh má pouze jeden jediný hlas, nemůže si protiřečit.

Slovo Boží nás napomíná, že nemáme uhašovat Božího Ducha, a že Ho nemáme zarmucovat.  Pravé projevy Ducha Svatého budou vždy v souladu s Božím slovem, a takovým projevům nesmíme bránit. Jak už to s námi lidmi bývá, pohybujeme se obvykle mezi dvěma extrémy. Jedni kladou důraz na Božího Ducha a jeho projevy, jiní kladou důraz na Boží slovo a jeho učení.  Skutečnost je taková, že nemůžeme duchovně růst ani bez Božího slova, ani bez Božího Ducha. 

Děkujme Bohu za to, že nám věřícím dává svého Ducha, aby nás vedl k pravému uctívání a k životu hodnému povolání Božích dětí.

O uctívání Boha (13.část)

V předešlé části tohoto blogu jsem psal o uctívání Boha-Otce.  Ukázal jsem z Písma, že pro věřícího člověka je Bůh skutečně nebeským Otcem, a že jako takový je hoden toho, abychom se Mu klaněli a uctívali Ho celým svým životem, vším co jsme a co máme.  Dnes budu psát o uctívání další osoby trojice Boží, o uctívání Boha-Syna, Pána Ježíše Krista.

Janovo evangelium nám přináší tento výrok Pána Ježíše : „Otec nikoho nesoudí, ale všechen soud dal do rukou Synovi, aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce. Kdo nemá v úctě Syna, nemá v úctě ani Otce, který Ho poslal“ (5,22-23).  Z těchto slova našeho Spasitele vidíme jednak naprostou jednotu mezi Otcem a Synem, a zároveň chápeme, že máme rozlišovat mezi uctíváním Otce a uctíváním Syna.

Podobně jako v případě uctívání Boha-Otce, uctívání Boha-Syna je na místě především pro to, kým Syn je.  Pánu Ježíši náleží naše úcta především právě proto, že je Božím Synem.  Známé slovo prvního verše první kapitoly Janova evangelia nás učí, že Pán Ježíš Kristus je Bohem stejně jako Bůh-Otec : „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh“.  Celá první Janova epištola, a zvlášť pak čtvrtá a patá kapitola, zdůrazňuje tu skutečnost, že víra v Boha bez víry v Ježíše Krista, vlastně není vírou : „Kdo vyzná, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu . . . Každý, kdo věří, že Ježíš je Kristus, je zrozen z Boha . . . Kdo jiný přemáhá svět, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží“ (1.Jan.4,15 a 5,1 a 5).  Víra v plné Božství Pána Ježíše Krista je základním předpokladem pro spasení : „Kdo má Syna, má život. Kdo nemá Syna Božího, nemá život“ (5,12).  „Víme, že Syn Boží přišel a dal nám schopnost rozeznávat, abychom poznali, kdo je pravý Bůh. A jsme v tom pravém Bohu, protože jsme v Jeho Synu, Ježíši Kristu. On je ten pravý Bůh a věčný život“ (5,20).

Pána Ježíše, Boha-Syna, máme uctívat a klanět se Mu také proto, že je Stvořitelem.  „Neboť v Něm bylo stvořeno na nebi I na zemi“, píše apoštol Pavel ve svém listu Kolosenským 1,16, „svět viditelný I neviditelný. Jak nebeském trůny, tak I panstva, vlády a mocnosti. A všechno je stvořeno skrze Něho a pro Něho“.  Bůh-Syn se podílel společně s Bohem-Otcem na stvoření vesmíru a všeho, co v něm je, včetně člověka.

Klaníme se Bohu-Synu rovněž proto, že je tím, kdo nám zjevuje Boha-Otce.  „Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o Něm řekl“ (Jan 1,18).  Neviditelný Bůh se nám zviditelnil v Pánu Ježíši Kristu. Pán Ježíš sám říká : „Kdo vidí mne, vidí Otce“ (Jan 14,9).  Bez osoby Boha-Syna, Ježíše Krista, není možné poznání Boha. Věřit v Boží existenci je jedna věc. Věřit v Ježíše Krista jako zprostředkovatele Božího zjevení a poslání je nezbytné pro poznání Boha a pro věčné spasení.  Pána Ježíše Krista nemůžeme nijak obejít.  Kdo nepřijímá Ježíše Krista jako Božího Syna a Spasitele, nemá pravé poznání pravého Boha.

Dále máme uctívat Boha-Syna nejen proto, kým je, ale také pro to, co vykonal, pro Jeho dílo.   To první, co vykonal, a co je důvodem k tomu abychom se Mu klaněli, je Jeho inkarnace, Jeho vtělení.  Bůh-Syn přišel na tuto planetu Zemi v lidském těle.  Božství se obléklo do lidství.  Nikdo z lidí nemůže pochopit tento zázračný Boží čin.  Nikdo z nás nechápe, jak se v jedné osobě sloučilo plné Božství s dokonalým lidstvím.  Syn Boží se stal Synem člověka.

Druhým obdivu-hodným a úcty-hodným činem Boha-Syna je Jeho dokonalá poslušnost Boha-Otce v naplnění poslání, kvůli kterému přišel mezi nás. On sám mohl říci ve své známé modlitbě Otci : „Já jsem Tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil“ (Jan 17,4). A Bůh-Otec o něm dosvědčil : „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil“ (Mt.3,17).   

Dalším důvodem k tomu, abychom se klaněli Bohu-Synu je Jeho dobrovolná zástupná oběť na kříži.  Vykonal ji v plné poslušnosti Boží vůle a zároveň ze své nesmírné lásky k nám, lidem.  Jeho oběť na kříži je vyvrcholením Jeho příchodu na svět. V oběti Pána Ježíše Krista vidíme nejvyšší důvod pro Jeho lidství.  Jako Bůh tuto oběť přinést nemohl.  Podstoupil ji jako dokonalý člověk a tím dosáhl usmíření Boha-Otce a uspokojení požadavku Boží spravedlnosti a lásky zároveň.  

přečtěte si z Bible : Pavlova epištola Filipenským 2, 6-11

A konečně – s ohledem na dokonané dílo Kristovo – vidíme jako další důvod k tomu, abychom se Mu klaněli, v Jeho slavném vzkříšení a nanebevstoupení. Apoštol Pavel píše věřícím v Římě : „Vždyť víme, že Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad Ním už nepanuje. Když zemřel, zemřel hříchu jedou provždy, když nyní žije, žije Bohu“ (6,9-10).  Pisatel epištoly Židům nám zvěstuje o Pánu Ježíši takto : „Když dokonal očištění od hříchů, usedl po pravici Božího majestátu na výsostech. . .“ (1,3).  Vzkříšením svého Syna Bůh-Otec potvrdil platnost Synovy oběti na kříži a Syn se vrátil odkud vyšel, domů k Otci.  Dokonal své poslání na této zemi.

Ovšem Pán Ježíš Kristus ještě dnes koná a jedná. Také z toho Jej chceme slavit, uctívat a klanět se Mu.  Především vystupuje před Bohem-Otcem jako náš Advokát, Přímluvce a Nejvyšší kněz (1.Jan.2,1 a Žid.7,25 a 8,1-3).  Dále je Hlavou Církve, kterou nazývá svým Tělem (Ef.1,22-23).

Také budoucnost nám přináší důvod k tomu, abychom Pána Ježíše, Boha-Syna, uctívali.  Jako Jeho lid se těšíme na Jeho návrat, který přislíbil.  Bůh splnil svůj slib, když Jeho Syn přišel poprvé, v lidském těle, aby spasil svou zástupnou obětí člověka a naplnil tak Boží vůli. Také podruhé dojde k naplnění Božích slibů a Bůh-Syn se vrátí v plné moci a slávě.  Pak se před Ním skloní každý člověk, každá bytost, celé stvoření.  Jemu skutečně patří náš veškerý obdiv, naše úcta, naše oslavování.

Hovořili jsme o uctívání Boha-Otce a Boha-Syna.  Závěrem této relace si dovolím jen krátkou poznámku v tom smyslu, že nikde v Písmu nenajdeme poučení k tomu, abychom se ve svých modlitbách obraceli přímo k Bohu-Duchu Svatému, nebo abychom se Mu klaněli a uctívali Ho.  Jsme vybízeni k tomu, abychom se modlili v Duchu, však nikoli k Duchu (Ef.6,18 a Jan 4,23).  Správné chápání Boží osoby Ducha Svatého je nesmírně důležité, ale taková studie by se vymykala poslání tohoto seriálu.  Jen bych si dovolil vyjádřit názor, že na nedorozumění ohledně Ducha Svatého mezi věřícími nesou velkou vinu nebiblické písně a nebiblické modlitby.  Typickým příkladem jsou písně a modlitby, v nichž žádáme Ducha Svatého, avy na nás sestoupil, aby k nám přišel.  Duch Svatý je v nitru každého věřícího člověka od chvíle jeho nového narození a to díky události, kterou známe pod jménem Letnice.  Tehdy Bůh poslal svého Ducha Církvi a každému věřícímu.  Proto není nutné ani správné žádat Boha o seslání Jeho Ducha ani na jednotlivce, ani do Církve.

Aby nedošlo k nedorozumění : Bůh-Duch Svatý je stejně Bohem jako Bůh-Otec a Bůh-Syn.  Má však svoji úlohu a své postavení, které musíme respektovat. V příštím pokračování tohoto blogu budu psát o moci Ducha Svatého ve spojení s uctíváním Boha.