Google+ Followers

Tuesday, September 23, 2014

O uctívání Boha (15.část)

V biblické starozákonní knize proroka Izaiáše čteme Boží zhodnocení izraelského národa, které je smutným varováním pro každého věřícího člověka. Bůh tu mluví o svém lidu jako o lidu, který se „přibližuje ke mně ústy a ctí mě svými rty, ale svým srdcem se ode mne vzdaluje a jejich bázeň přede mnou se stala jen naučeným lidským příkazem“ (29,13).  Takto se může chovat i dnešní věřící.  Může o Bohu krásně mluvit, může Mu vyznávat svou lásku a úctu svými  rty, a přitom je jeho srdce někde docela jinde.  I v dnešní Církvi můžeme pozorovat, jak se z bohoslužby stává formální záležitost, při níž je kladen důraz na uspokojení potřeb člověka, namísto uspokojení Božích požadavků a Božího očekávání.  I ty nejkrásnější církevní rituály pro Boha nic neznamenají, pokud za nimi není srdce a upřímná touha potěšit Boží srdce.  Pán Ježíš říká na adresu židovských farizeů : „Vy před lidmi vystupujete jako spravedliví, ale Bůh zná vaše srdce. Neboť co lidé cení vysoko, je před Bohem ohavnost“ (Lk.16,15).   Můžeme se krásně modlit, můžeme nádherně zpívat, můžeme zvedat ruce k nebi a můžeme dokonce citovat Písmo, ale stále tu zůstává otázka : činíme tak skutečně pro Pána ?  Je naše jednání příjemné a přijatelné Božím uším a očím, Božímu srdci ?  Naše tělesné projevy nemusí nutně odpovídat našemu duchovnímu stavu, a takové jednání je pro Boha ohavností. 

Pán Ježíš velmi jasně říká : „Bůh je Duch a ti, kdo Ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě“ (Jan 4,24).   Jinými slovy, naše uctívání musí být zmocněno Duchem Svatým, aby bylo pro Boha přijatelné a příjemné.  Apoštol Pavel, veden Ducha Svatým, rozlišuje věřící lidi do dvou kategorií : jedny nazývá duchovními a druhé tělesnými (1.Kor. 2,14 – 3,2).  Obojí jsou věřící, spasení skrze víru v zástupnou oběť Pána Ježíše Krista. Ti první však žijí z Ducha, zatímco ti druzí jsou ovládáni svými tělesnými pohnutkami a zvyky.  Na tento zásadní rozdíl se dnes v Církvi velmi málo poukazuje.  Tělesnost nabývá stále silnějšího vlivu a na duchovnost se pohlíží spatra jako na nějaký fanatismus. Cena, kterou duchovní křesťan platí za svoji duchovnost, bývá někdy velmi vysoká.  A přece je to právě tato duchovní charakteristika věřícího člověka, která je první podmínkou pro to, aby naše uctívání bylo ryzí, Bohu příjemné.  Tělesný křesťan nahrazuje duchovní zápal nepřirozeným, přehnaným nadšením. Nahrazuje ryzí duchovní radost v Pánu vyjádřením svým emocí, pocitů. Nahrazuje duchovní jednotu Božího lidu v Duchu Svatém organizačním zřízením. Nahrazuje vnitřní realitu vnějším rituálem a ceremoniemi.  Jinými slovy, tělesný křesťan uměle vyvolává náhražky pravé duchovnosti.  Tam, kde člověk prožívá skutečné vnitřní spojení s Pánem prostřednictvím Ducha Svatého, tam se nemusí věřící k ničemu nutit, nemusí vyvolávat pocity a zkušenosti, které nemají co dělat s ryzím prožíváním přítomnosti Boží v životě člověka.  Vybízet společenství věřících k chvalám není nutné tam, kde toto společenství prožívá jasnou přítomnost svého Pána, Pána Církve.  Chvály ve společenství věřících jsou Bohu nepřijatelné, pokud životní postoj věřících a celého sboru není v souladu s tím, co mají vyznávat svými ústy při shromáždění. Uctívání Boha má být naprosto spontánní, nevynucené, bez pokynů a pobídek. 

Pán Ježíš řekl, že uctívání Boha není jen záležitostí Ducha, ale I pravdy. To znamená, že naše uctívání Boha musí být nejen podloženo pravdou Božího slova, ale zároveň musí být samo o sobě pravdivé, upřímné, čestné, bez přetvářky. Bůh nenávidí přetvářku, nesnáší pokrytectví.  Přečtěme si společně biblický oddíl z knihy proroka Malachiáše. Tato slova jsou pro nás vážnou výstrahou před pokrytectvím a nepoctivostí v Božích věcech :

Malachiáš 1, 6-13

Podobně zní Boží odsouzení prostřednictvím slov proroka Ámose : 

Ámos 5, 21-23


Všimněme si dobře, že Bůh tu odsuzuje něco, co sám Izraeli nařídil, totiž svátky a oběti. Proč ? Protože národ izraelský přímo znetvořil svým postojem vůči Bohu to, co mělo být čistým a spontánním výrazem úcty Božího lidu vůči Bohu.  Jaké varovnání pro dnešní Církev, pro každé společenství věřících a pro každého věřícího člověka !  

Žalmista David vyznává Bohu : „V opravdovosti máš zalíbení“ (51,8).   Uctívání Boha není možné jinak než v Duchu a v pravdě, totiž v opravdovosti.  Jak je tomu s naším uctíváním, s našimi chvalami ?