Google+ Followers

Tuesday, September 23, 2014

O uctívání Boha (6.část)

V dnešní blogové části bych se rád zaměřil nad předmětem důležitosti uctívání.  Jsou věřící, kteří uctívání Pána Ježíše Krista - a tedy Boha - nepřikládají žádnou zvláštní důležitost. Je to omyl, který pak následně vede v některých sborech a církevních společenstvích ke druhému extrému, kdy se uctívání Boha povyšuje nade všechno ostatní, včetně výkladu a výuky Božího slova, modlitby, Památky Páně apod.  

Úmyslně se nebudu zabývat starozákonními biblickými texty, kde najdeme bezpočet příkladů pravého uctívání Boha a budeme se věnovat novozákonním textům, kde nás učí pravému uctívání Boha náš Pán Ježíš Kristus.  Přečteme si úvodem známý oddíl z Janova evangelia 4, 19-24.

Jan 4, 19-24

Přečtené verše patří do evangelijního záznamu rozhovoru Pána Ježíše se ženou ze Samaří.  Náš Pán v tomto rozhovoru uvádí několik zásadních změn co se týče uctívání Boha, ve srovnání se starozákonním učením pro národ Izraelský.  Podívejme se, o jaké změny se jedná.

Tak především je to změna s ohledem na místo uctívání.  Ve dvacátém verši samařanka říká : „Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě“.  Odpověď Pána Ježíše je následující : „Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě“.  Jinými slovy, uctívání Boha ztrácí svoji vázanost na jakékoli místo na této zemi, včetně jeruzalémského chrámu nebo kteréhokoli jiného chrámu postaveného lidskýma rukama.  Pán Ježíš tu potvrzuje, že Stánek úmluvy při putování Izraele pouští a později pak jeruzalémský chrám byly jen stíny budoucí reality, totiž příchodu a přítomnosti Božího Syna, Ježíše Krista, v lidském těle na tuto zem, mezi nás.  V záznamu neméně známého rozhovoru Pána Ježíše s židovskými předáky čteme, jak jim Ježíš říká : „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím.  Tu řekli Židé : Čtyřicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej chceš postavit ve třech dnech ?  On však mluvil o chrámu svého těla“ (Jan 2,18-21).  V osobě Pána Ježíše došlo k naplnění starozákonních ustanovení ohledně židovského chrámu a bohoslužeb, které v něm byly konány.  Když Ježíš visí na kříži, Božím zásahem se trhá chrámová opona odshora dolů, a tím je potvrzeno, že Kristovým příchodem a Jeho obětí chrám dosloužil a zrovna tak chrámové bohoslužby.  Pro dokonalejší pochopení těchto skutečností doporučuji posluchačům, aby si přečetli a pečlivě prostudovali zejména sedmou a desátou kapitolu epištoly Židům. Je konec s jakýmkoli posvěcecným bohoslužebným místem, je konec předepsaným chrámovým bohoslužbám, je konec starozákonnímu kněžskému úřadu, je konec všelijakým svátostem.  Uctívání Boha již není spojováno s nějakým určitým místem, nýbrž se stává duchovní záležitostí, která není žádným místem omezena.  Klanět se Pánu můžeme doma v kuchyni nebo venku na louce, v Praze nebo v Brně, nebo kdekoli jinde na světě.  Apoštol Pavel ve své známé řeči v Athénách říká : „Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe I země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli“ (Sk.17,24).   Božím domem, Božím chrámem, jsme dnes my, věřící lidé, jak potvrzuje pisatel epištoly Židům: „Kristus však jako Syn je nad celým Božím domem. A tímto Božím domem jsme my . . .“ (3,6).  Uctívání Boha tedy není vázáno na žádné zvláštní místo.

Druhá změna, na kterou Pán Ježíš ve svém rozhovoru se samařskou ženou upozorňuje, se týká předmětu našeho uctívání : „Ale jdeť hodina, a nyní jest, kdyžto praví modlitebníci modliti se budou Otci v duchu a v pravdě“ (v.23).  Záměrně jsem citoval kralický překlad Bible, kde je správně uvedeno „Otci“ a nikoli „Bohu“, jak čteme v novějším, tzv. ekumenickém překladu. Řecký výraz v originále je „patrí“, což je jednoznačně „Otec“.  Od tohoto výrazu pochází známé latinské „pater“.  Tady vidíme podstatný rozdíl. Pán Ježíš záměrně hovoří o Otci, a nikoli o Bohu. Skrze víru v Pána Ježíše Krista se stává Bůh každému věřícímu člověku Otcem.  Vírou v Krista jsme získali právo stát se Božími dětmi (Jan 1,12).  Tento nebeský Otec je samozřejmě tentýž Bůh, kterého uctívali starozákonní židé, On se nemění. To, co se však podstatně mění, je náš vztah k Němu. Přišla hodina, přišel čas, kdy se všemohoucí Bůh-Stvořitel zjevil tomuto světu ve svém Synu, Ježíši Kristu, jako milující Otec.  Jako k Otci k Němu přicházíme, uctíváme Ho a klaníme se Mu.  Není již jen nějakým vzdáleným svatým Bohem, kterého neznáme, nýbrž laskavým a milujícím Otcem, kterého jsme poznali v osobě Jeho jednorozeného Syna. Apoštol Jan píše : „Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval : byli jsme nazváni dětmi Božími, a jsme jimi (1.Jan 3,1).

Třetí změna ve srovnání se starozákonním pojmem uctívání Boha spočívá v charakteru uctívání.  Klanět se Bohu a uctívat Ho můžeme jedině „v duchu a v pravdě. Otec si přeje, aby Ho lidé takto ctili. Bůh je duch a ti, kdo Ho uctívají, mají tak činit v duchu a v pravdě“ (v.23-24).  Starozákonní předpisy Izraeli pro uctívání Boha měly jednoznačně viditelný, hmotný charakter.  Dnešní novozákonní uctívání Otce je – jak už jsme si řekli – duchovní záležitost.  Apoštol Petr píše : I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista“ (1.Petr.2,5).  Starozákonní oběti zvířat na chrámovém oltáři byly předzvěstí toho, co mělo přijít, totiž dokonalá oběť Pána Ježíše Krista na kříži.  Kristovou obětí skončila starozákonní bohoslužba, skončilo starozákonní kněžství, skončily oběti zvířat.  Tyto viditelné a hmotné projevy uctívání Boha dnes nemají žádný význam a žádný smysl.  Skončila potřeba kněžského prostředníka mezi Bohem a člověkem.  Dnes je každý věřící člověk „knězem“, protože všichni máme neomezený přístup k Bohu, díky tomu dokonalému Prostředníkovi, Pánu Ježíši Kristu.  Naneštěstí, navzdory tomuto jasnému učení Písma, se v dnešních mnohých církvích zachovávají přežitky židovských bohoslužeb, včetně kněžského úřadu, knežských rouch, obřadů, oltářů, svátostí, apod.  Člověk příliš touží po viditelném, hmatatelném, hmotném projevu.  To, co je však Bohu příjemné, to jsou naše „duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista“, jak čteme v Písmu.  Otec vyhledává u svých dětí duchovní uctívání, v duchu a v pravdě.


Zamysleme se, milí posluchači, nad tím, jakým způsobem se my klaníme Bohu, jakým způsobem Ho uctíváme ve svém každodenním životě.  Uctívání Boha není jen pro nějaký kostel nebo modlitebnu. Klanět nebeskému Otci se můžeme kdykoli a kdekoli. Nepotřebujeme k tomu kněze nebo kazatele, nepotřebujeme k tomu sošky, svíčky, nebo jakékoli jiné předměty.  Nepotřebujeme k tomu ani písně, jak je dnes moderním zvykem v některých církevních společenstvích.  Zpívat můžeme a máme. Uctívání Boha však není omezeno na zpěv a hudbu.  Pravé uctívání nebeského Otce je náš každodenní postoj obdivu, vděčnosti a chvály za Jeho velikost, svatost, milost a lásku. Pěstujeme takový postoj ve svých životech ?