Tuesday, September 23, 2014

O uctívání Boha (4.část)

V minulé části tohoto blogu jsme si připomněli známý novozákonní příběh, který nám popisuje návštěvu Pána Ježíše Krista v domácnosti Marie, Marty a Lazara v Betánii.  V tomto příběhu je nám zachován pozoruhodný čin Marie, která si sedá k nohám Pána Ježíše, maže Mu nohy drahou mastí a vytírá je svými vlasy.  Ukázali jsme si, jak je tento zvláštní čin nádherným příkladem pravého uctívání Boha pro každého věřícího člověka.

Marie nevykonala to, co vykonala, proto, že by to bylo něco populárního. Pán Ježíš v tomto období svého života už populární vůbec nebyl. Čekala Ho zrada, utrpení a kříž. Ani se Marie nechtěla svým činem nějak „ukázat“. O to jí vůbec nešlo.  Toužila velice silně po tom, aby její čin byl neklamným důkazem její lásky a oddanosti Tomu, který měl být zakrátko v opovržení.

Každý věřící člověk by měl být připraven na to, že pokud bude žít důsledně s Pánem a bude se řídit Božím slovem, nebude téměř nikdy populární.  Bude téměř vždycky trnem v oku jak společnosti, tak zaběhnutému náboženskému systému. To je cena, kterou rádi zaplatíme za svoji věrnost a bezvýhranou oddanost svému Spasiteli a Pánu.  Jeho ocenění a Jeho odměna jsou nám nevýslovně dražší než ocenění a uznání lidí.

Všimněme si u Marie také toho, že neváhala dát Pánu Ježíši to nejdražší co měla.  Cena toho oleje z nardu nebo masti – tři sta denárů – byla v hodnotě přibližně celoročního platu manuálního pracovníka v té době.  Řekněme nějakých 150,000 korun ?  Z toho vidíme, že Marie vlastně vůbec nepočítala.  Majetek byl pro ni naprosto zanedbatelný ve srovnání s hodnotou osobního společenství s Pánem Ježíšem Kristem.   Láska se vždycky měří obětí.  Apoštol Pavel píše o Kristu, že si tak zamiloval Církev, že se za ni a pro ni obětoval (Ef.5,25).  Může naše oběť pro Něj být něčím menším ?  Uctívání Boha, které není spojeno s obětí ve formě času, energie, soustředění, majektu a peněz, není hodno svého jména.  Žalmista David říká : „Nevejdu do stanu svého domu, nevstoupím na rohož svého lože, očím nedopřeji spánku ani víčkům podřímnutí, dokud nenaleznu Hospodinu místo. . .“ (Ž.132,3-5).  

Už jsem se o tom krátce zmínil, že nemůžeme pominout prorocký význam Mariina činu. Ona v té chvíli daleko předčila ostatní učedníky v tom, že si byla vědoma zvláštního charakteru této chvíle.  Pán Ježíš to dobře věděl, když řekl, že její promyšlený čin byl vykonán „k Jeho pohřbu“.  Marie chtěla udělat to nejlepší a nejdražší co mohla, pro svého Spasitele, Pána a Mistra, protože chápala lépe než ostatní učedníci, prorocká slova Pána Ježíše o Jeho smrti.  K těm nohám, které Pána měly za několik dní přivést až na Golgotu, přichází tato žena se svým úžasným činem lásky a oběti.  Chce potěšit srdce Toho, který byl Potěšením jejímu srdci.  Bez zábran a bez výhrad věnuje svému Pánu svůj čas, svoji pozornost a svůj dar.  Uctívání Boha nemůže být polovičaté. Vyžaduje celé naše srdce, celý náš život, celou naši bytost.

Apoštol Pavel nás ve svém prvním listu do Korintu poučuje, že pro ženu jsou její dlouhé vlasy ctí (11,15).  Marie vytírá svými vlasy nohy Pána Ježíše, které předtím pomazala tím drahým nardovým olejem.  Je to symbolický úkon, který chápeme tak, že veškerá naše čest, veškerá naše hodnota, všechno co jsme a máme, patří k nohám Toho, který nám to dal.  Takové jednání je neklamnou známkou přirozené vnitřní pokory člověka, který si je vědom své naprosté závislosti na Bohu a Jeho milosti. Žádný člověk nemá nic, čím by se před Bohem mohl chlubit (1.Kor.1,29). Na žádnou chloubu před Bohem nemáme nárok, ani právo.  Můžeme být velmi inteligentní, můžeme mít celou řadu schopností a dovedností, můžeme být nadaní, můžeme pocházet z urozené rodiny, můžeme být velmi vzdělaní a mít třeba vysoké postavení ve společnosti – nic z toho nás neopravňuje k hrdosti nebo pýše před Bohem, naším Stvořitelem a Spasitelem v Kristu.  Vše co jsme a vše co máme je z Boží milosti, je to Boží dar.  Z každodenní zkušenosti víme, že ti skutečně největší lidé jsou lidé nejpokornější.   Jsme pokorně vděčnými lidmi ?

V tom novozákonním textu čteme, že když Marie pomazuje Pánu Ježíši nohy a utírá je svými vlasy, „Dům se naplnil vůní té masti“.  Mariin čin zasáhl v té chvíli celý dům.  Marie nevykonala svůj skutek v soukromí, vykonala jej před očima celého domu a všech, kdo seděli u večeře.  Uctívání Boha má své místo jak v soukromí našich životů, tak ve společenství Církve.  Skláníme se před Pánem v tichém ztišení své domácnosti, ale také ve společenství Božího lidu.  Má to svoji určitou zákonitost.  Ten, kdo nechválí Boha a neuctívá Ho v soukromí, nebude přinášet ani do obecenství Církve nic, co by přispělo ke společnému uctívání. 

Závěrem dnešní úvahy jen krátké slovo ke zvyku, který panuje v některých společenstvích Církve. Byl jsem několikrát svědkem toho, jak shromáždění ve svých modlitbách a výrocích zve Pána Ježíše do svého středu. Považuji to za naprosto nebiblické, a tedy nemístné. Zdá se mi, že je to výraz naprostého nepochopení našeho vztahu k Bohu.  Kdo je host a kdo je hostitel ?  Pán Ježíš slíbil, že tam, kde budou dva nebo tři shromážděni v Jeho jménu, bude s nimi, uprostřed nich.  To je Boží slib, který jednak vylučuje všechny pochybnosti, a jednak vylučuje jakoukoli potřebu Pána Ježíše „zvát, aby byl naším hostem“.  Je to úplně obráceně. Je to On, kdo nás zve do svojí přítomnosti, je to On, kdo před nás připravuje bohatě prostřený stůl svého Slova a jiných svých darů.  Je to Pán Ježíš, kdo nám svou obětí zprostředkovává přístup ke svému Otci, všemohoucímu a svatému Bohu.  A my bychom Ho chtěli někam zvát ?  Vzpomeňme na známý příběh o Zacheovi, který zvědavě vyhlíží Pána Ježíše se stromu, a na kterého Pán Ježíš volá  : „Zachee, pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tém domě“ (Lk.19,5).  Pán Ježíš nepotřebuje nikam zvát, On se zve sám.  Především On nám má co dát, co nabídnout.  A pak teprve my, jako odpověď na Jeho iniciativu, na Jeho zájem, lásku a milost, dáváme Mu to nejlepší co máme, dáváme Mu sami sebe.


V další části tohoto blogu se budeme zabývat starozákonním oddílem z 2.knihy Mojžíšovy 30,34-38, kde čteme o vonných věcech, které souvisely s ustanovením ohledně bohoslužeb v izraelském chrámu. Také tento oddíl nám pomůže lépe chápat, v čem spočívá pravé uctívání Boha.

No comments:

Post a Comment