Google+ Followers

Tuesday, September 23, 2014

O uctívání Boha (16.část)

Bůh nedává prémie za nevědomost nebo neznalost. Dal nám Písma svatá proto, abychom se v nich vzdělávali, a abychom tak nabyli moudrosti ke správnému, zbožnému životu. Apoštol Pavel uvádí své učení v epištolách několikrát slovy : „Bratří, nechtěl bych vás nechat v nevědomosti . . .“ (např.1.Kor.12,1).  Je smutnou skutečností, že roste počet těch křesťanů, kteří jsou v nevědomosti i v těch nejzákladnějších pravdách Božího slova.  Neudělají si čas na studium Písma a nechávají druhé, ať studují za ně, a ať jim předkládají k víře to, co nastudovali.  To platí i v otázce uctívání Boha, kterou se zabýváme v tomto rozhlasovém seriálu.  Pokud to myslíme s uctíváním Boha vážně, musíme do svého postoje zapojit nejen srdce, ale i rozum.  Obojí máme od Boha. 

V čem spočívá duchovní rozumnost nebo rozumná duchovnost ? Především, jak jsem už naznačil, ve znalosti Božího slova, Bible. Znalost Božího slova nepřijde levně. Stojí čas a úsilí. A je to něco víc než pouhé čtení kázání nebo komentářů a slovníků.  Nic nenahradí pravidelné osobní ztišení na modlitbě, u Božího slova, kdy má Bůh možnost zjevovat nám svoje pravdy. To, co sami z Božího slova – pod vedením Božího Ducha – načerpáme, je to nejcennější a nejtrvanlivější.  Věřte mi, že stojí zato si ráno přivstat a ještě dřív než se pustíte do čehokoli jiného, udělat si čas a klid na Pána a Jeho slovo.  Osobně jsem zkoušel různé způsoby a doby ztišení, ale ta ranní chvíle je nenahraditelná. Poznamená celý váš den a všechno, co v něm prožijete a jak to prožijete.  Udělejte si čas na studium Božího slova a na tiché přemýšlení nad tím, co vám Pán chce říct.

Zadruhé, každý věřící by si měl být vědom svého postavení Božího dítěte a údu Kristova těla, Církve.  Toto vědomí rovněž přispívá k rozvoji duchovní rozumnosti nebo rozumné duchovnosti.  Biblické učení o Církvi a o postavení věřícího v Církvi je nezbytné pro správné chápání uctívání Boha.  Každý věřící má vědět, že se novým narozením z Božího Ducha stal členem Kristova těla, že Kristus je Hlavou Církve, a že tímto členstvím v Kristově Církvi je spojen i s každým dalším věřícím člověkem kdekoli na světě. Je jenom jedna Církev, jedno Kristovo tělo, jedno společenství věřících.  K učení o Církvi patří i ta slavná biblická pravda, že každý věřící je knězem, podle 1.Petrovy epištoly 2,9, kde čteme tato slova určená všem věřícím : „Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu . . .“  Jako kněží se pak všichni můžeme řídit ponaučením pisatele epištoly Židům, který nás vyzývá : „Přinášejme tedy skrze Ježíše stále oběť chvály Bohu, naše rty ať vyznávají Jeho jméno“ (13,15).  Tradiční dělení věřících na kněze a laiky je pouhým lidským výmyslem a neobstojí ve světle Božího slova, Bible.  Každý z nás může přinášet oběť chvály Bohu, kdykoli a kdekoli.

Zatřetí, k rozumné duchovnosti nebo duchovní rozumnosti patří i správné chápání shromáždění věřících za účelem památky Pána Ježíše Krista.  Takovému shromáždění se někdy říká „večeře Páně“, což značně zavádí, a odvádí od pravého významu takového sejití věřících.  Nejedná se ani o večeři, ani o památku večeře, jedná se o připomínání si osoby Pána Ježíše Krista.  Takové shromáždění není k tomu, aby se při něm zvěstovalo evangelium, ani k tomu, aby se při něm studovalo Písmo, ani k tomu, aby se při něm vysílaly k Bohu modlitby od Církve.  Shromáždění věřících za účelem památky Pána Ježíše má sloužit jen a jen tomuto účelu. A je to právě zde, kde můžeme společně s druhými věřícími nejintenzívněji oslavovat Boha, klanět se Mu a uctívat Ho.  V mnoha církvích a společenstvích věřících panuje zásadní neporozumění smyslu shromáždění k památce Pána Ježíše.  Většinou se z toho stává jakýsi rituál, který se dost odbývá a často takové shromáždění vůbec v církvích schází.  Nedostatek poznání tu způsobuje, že se odbývá to, na čem Pánu Ježíši právě tak velmi záleželo a záleží.  Kéž by se dnešní církve a sbory probudily ke správnému postoji ve věci památky Pána Ježíše !  Mnohé by se v našich církvích změnilo, o tom jsem přesvědčen.

A tak znalost Božího slova, poznání učení o Církvi a správné chápání shromáždění k památce Pána Ježíše jsou takové tři základní prvky, které nám pomáhají k rozumně-duchovnímu nebo duchovně-rozumnému uctívání Boha.

Podívejme se nyní na některé zásadní překážky, které věřícím brání ve správném uctívání Boha a Pána Ježíše Krista.  Je jistě dobré si je připomenout, abychom se jich varovali.

Na prvním místě je naše vlastní JÁ.  Ve 28.kapitole 2.knihy Mojžíšovy nacházíme zajímavé slovní spojení nepravosti a svatých věcí. Áron byl odpovědný za „nepravost svatých věcí“.  Jak může být nepravost spojována s tím, co je svaté ?  Je to dáno tím, že všechno, čeho se hříšný člověk dotkne, je porušené.  Nepravost je přítomná i při svatých věcech.  Klasickým příkladem je starozákonní příběh Áronových synů Nádaba a Abíhú (3.M.10).  Nádab a Abíhú vzali Boží věci do vlastních rukou. Proti přímému Božímu příkazu nabídli Bohu jako oběť vlastní oheň ve vlastní kadidelnici s vlastním kadidlem.  Boží slovo charakterizuje ten oheň jako cizí oheň.  Boží reakce ? „I vyšlehl oheň od Hospodina a pozřel je, takže zemřeli před Hospodinem“ (v.2).  Člověk nemá právo brát iniciativu do svých rukou tam, kde Bůh přikazuje a jedná, jinak všechno poruší a pokazí.  Boží věci náležejí Bohu. Uctívání Boha musí probíhat podle Božího slova, v Boží vůli, aby byl Bůh skutečně oslaven.  Žádný člověk nemá uctívat Boha svým vlastním způsobem, jak a kdy se mu zachce.  Naše vlastní vůle musí jít při uctívání Boha stranou.  Sebeuplatňování před Bohem nemá místo. Bůh řekl Áronovi : „Na těch, kteří jsou mi blízko, ukáži svou svatost, před veškerým lidem osvědčím svou slávu“ (v.3). 

Druhou překážkou uctívání Boha je SVĚTSKOST. Světskostí tu mám na mysli všechno, z čeho vynecháváme Boha.  Světský člověk nejenže ve světě žije, nýbrř rovněž žije pro svět.  Světák touží po tom, aby ho Bůh nechal na pokoji, a aby si mohl žít podle svého, jak uzná za vhodné. Naproti tomu Božím  Duchem vedený křesťan sice také žije ve světě, ale není ze světa, nepatří sem, svět mu nesedí, není v něm jako doma. Žije v perspektivě věčnosti, pro zájmy Boží, pro věci, které jsou nadčasové. V tomto postoji vidí pravou svobodu. Apoštol Pavel píše o Pánu Ježíši Kristu, že nás „vysvobodil z nynějšího zlého věku“ (Gal.1,4).  Věci tohoto světa svazují, zotročují.  Pán Ježíš nás osvobozuje.  Apoštol Jan píše : „Nemilujte svět, ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není. Neboť všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá, není z Otce, ale ze světa“ (1.J.2,15-16).   Abychom si tu rozuměli, Bůh nás nevolá do nějaké izolace od světa, abychom se někde zavřeli do kláštera jako mniši a takto se světu fyzicky uzavřeli.  Nikoli.  Bůh nás postavil do světa jako své vyslance a jako ty, kteří svým životem i svými slovy ukazují na vzácnou oběť Pána Ježíše Krista jako na cestu vysvobození, cestu k věčnosti.  Máme své postavení v Kristu a své poslání, a právě proto se musíme vyhýbat všemu, co nás vede někam jinam, za jinými zájmy.