Google+ Followers

Tuesday, September 23, 2014

O uctívání Boha (2.část)

Kdosi řekl, že modlitba je výrazem duše, která se zabývá svými potřebami. Chvála je výrazem duše, která se zaměstnává Božím požehnáním. A konečně uctívání je výrazem duše, která se zabývá Bohem samotným.  Samozřejmě že je takové rozdělení poněkud násilné, protože často spojujeme modlitbu s chválou a uctíváním, ale snad nám to pomůže lépe pochopit podstatu pravého uctívání Boha.

Věřící člověk nikdy nezapomene na vděčnost vůči Pánu Ježíši Kristu, svému Spasiteli.  Znovu a znovu bude děkovat za oběť, kterou Kristus podstoupil svou smrtí na kříži, za Kristovu krev, která byla prolita pro vykoupení člověka.  Avšak v průběhu let, kdy se věřící lépe a lépe seznamuje s osobou Pána Ježíše a s Jeho charakterem, dochází k určitému posunu od pouhého děkování k chvalám a uctívání. 

Spasení jsme obdrželi od Boha jako dar.  Uctívání Boha a klanění se Bohu vychází z našeho srdce jako odezva na Jeho iniciativu, Jeho nezměrnou lásku a laskavou péči, protože chápeme, že to všechno vychází z Jeho otcovského srdce.  „Bůh je láska“, čteme v Bibli. Víte, co to znamená ?  Nic méně než to, že Bůh jiný být nemůže.  Nemůže nebýt láska.  Neoddělitelnou součástí Jeho osobnosti je láska.  Proto Ho obdivujeme, proto se Mu klaníme a uctíváme Ho.
Snad nám pomůže v našem uvažování starozákonní text z 5.knihy Mojžíšovy 26,1-11, který obsahuje jasný příkaz pro každého příslušníka židovského národa s ohledem na klanění se Bohu. V tomto oddílu najdeme celou řadu paralel k novozákonnímu pojetí uctívání Boha.

5.kniha Mojžíšova.26,1-11

Ve verších 5-8 tohoto textu vidíme, že každý izraelita si měl před Bohem hlasitě připomínat svoji otrockou minulost.  Jedním dechem si však měl také připomínat, že Bůh vyslyšel úpění svého národa, shlédl na něj, vyvedl jej z Egypta a přivedl do zaslíbené země.   Podobně si má počínat dnešní věčící člověk.  Nikdy nemůžeme zapomenout na to, co pro nás Bůh vykonal v Pánu Ježíši Kristu. Stále si připomínáme, co nám přinesla ta úžasná oběť Pána Ježíše na Golgotě, jejíž plný význam zřejmě pochopíme až na věčnosti.  Ale již dnes se můžeme plně radovat z toho, co jsme vírou v Krista přijali : „Víte přece“, píše apoštol Petr, „že jste z prázdnoty svého způsobu života, jak jste jej přejali od otců, nebyli vykoupeni pomíjitelnými věcmi, stříbrem nebo zlatem, nýbrž převzácnou krví Kristovou. . . buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista“ (1.Petr.1,18-19 a 2,5).  Jedině ten člověk, který tyto pravdy přijal a prožil, může uctívat Boha v duchu a v pravdě.  Takový člověk nemůže jinak než se neustále klanět Bohu v úžasu a obdivu.

V našem textu jsme si četli, že izraelité měli Bohu přinášet jako oběť „z prvotin všech polních plodů“ (v.2).  Boží požehnání určená pro Izrael byla především časného a hmotného charakteru.  Byla rovněž přímo podmíněna poslušností Božího řádu, Božích přikázání (5.M.28-1,6).  Požehnání, která Bůh nabízí dnešnímu věřícímu člověku jsou především duchovní a věčná.  A nejsou přímo podmíněna naší poslušností, protože jsou založena na tom, co pro nás a za nás vykonal Ježíš Kristus.    Ovšem v obojím případě – jak v případě starozákonního izraelity, tak v případě dnešního věřícího – ten, kdo přichází k Bohu, aby se Mu klaněl, přichází ne jako ten, kdo hledá požehnání, nýbrž jako ten, komu již bylo požehnáno, kdo již požehnání přijal.  Jinými slovy, neuctíváme Boha ze zištných pohnutek, abychom od Něj něco dostali.  Uctíváme Boha proto, že jsme již přijali to, co nám dal. „Hospodinovo požehnání obohacuje a trápení s sebou nepřináší“ (Přís.10,22).

V přečteném starozákonním oddílu si chceme všimout také toho, že izraelita měl prvotiny ze žně vložit do koše.  Jinými slovy, měl přijít před Boha naprosto vědomě připraven.  Abychom si rozuměli, já tu teď nemluvím ani o připravenosti na službu slovem, ani o připravenosti na obvyklou peněžní sbírku na Boží dílo. Mluvím o připravenosti na intimní společenství s Bohem, na uctívání Boha.  My jsme vždycky připraveni Boha prosit a také Mu dovedeme děkovat. Ale jak jsme připraveni na to, abychom se Mu obdivovali, klaněli se Mu a uctívali Ho v duchu a v pravdě ?  Čím je naplněno naše srdce a čím je naplněna naše mysl, když před Boha přistupujeme ať už jednotlivě, v soukromí, nebo ve shromáždění věřících ?  Jak trapné bývá mlčení, když jsme vyzváni k tomu, abychom uctívali Boha v Jeho velikosti, moci a slávě ?   Takové mlčení je důkazem naší duchovní chudoby a našeho stálého zaměstávání se našimi vlastními potřebami. Je důkazem naší pýchy a soběstřednosti.  Boží přikázání Izraeli znělo : „Nikdo se neukáže před mou tváří s prázdnou !“ (2.M.23,15).  S jakým srdcem a s jakou myslí přistupujeme k Bohu na svých modlitbách ?  Je náš koš plný duchovních obětí, jak jsme k tomu vedeni ?  Je naše poznání Boha a Pána Ježíše Krista takové, že naše srdce přímo přetéká úctou a obdivem ?  Pokud nemáme vědomlu potřebu Bohu se klanět, je to možná proto, že Ho neznáme dostatečně dobře, že jsme ve svém křesťanství velmi povrchní.


V příští části tohoto blogu budeme pokračovat v úvahách nad stejným textem, který jsme si dnes přečetli : 5.M.26,1-11.  Přečtěte a prostudujte si tento biblický oddíl  také sami.