Tuesday, September 23, 2014

O uctívání Boha (5.část)

Jako úvod k této části blogu o uctívání Boha doporučuji, abyste si vzali k ruce Bibli a našli si v ní text z 2.knihy Mojžíšovy, třicátá kapitola, verše 34-38.

2.M.30, 34-38

Tento oddíl z Písma pro nás představuje velmi pěknou a názornou ilustraci významu uctívání Boha.  Je součástí instrukcí, které obdržel národ izraleský od Boha jednak s ohledem na stavbu tzv. Stánku úmluvy a jednak s ohledem na způsob bohoslužeb konaných v tomto Stánku.  Stánek byl Bohem určeným místem, kde se Izrael s Bohem setkával, představoval pro celý národ Boží přítomnost v jejich středu. Podívejme se blíže na ty vonné látky, o kterých jsme si četli, a z nichž bylo vyráběno to, čemu se říká česky kadidlo.

Tak především, vonná kadidlová směs, kterou měl Izrael vyrábět z předepsaných látek, byla určena výlučně pro bohoslužebné účely, doslova pro Hospodina.  Uctívání ve své nejzákladnější podstatě náleží pouze Bohu. A protože Bůh je duch a stvořil člověka s duchovní přirozeností, jedná se především o uctívání na duchovní rovině. S tím mají mnozí lidé značné potíže, a to především v našem „západním, přecivilizovaném světě“.  Kolem nás je všechno orientováno na hmotu. Materialismus je nám naprosto přirozený. Staráme se velmi pečlivě o svá těla a o jejich uspokojení.  A protože pěstujeme kult těla a kult materialismu, nedovedeme si dost dobře představit ani náboženství bez fyzického znázornění.  Stavíme chrámy, do nich dáváme nejrůznější ornamenty, sošky svatých, vymýšlíme si všelijaké hmotné symboly, které nám mají znázorňovat duchovní věci.

Osobně v určité dávce symboliky nevidím nic špatného, právě proto, že kromě duchovní podstaty máme také podstatu tělesnou.  Skrývá se v ní však určité nebezpečí, které spočívá v tom, že člověk doslova zapomene na to duchovní, co nám má symbolika připomínat a z pouhého symbolu se stane modla, tedy něco, čemu se klaníme a co uctíváme, čemu dáváme přednost před duchovní realitou. Uctívání a klanění patří Bohu. Věci Boží jsou především věci duchovního charakteru.  Je na nás, abychom pěstovali duchovní kázeň, tak aby pro nás duchovní spojení s Bohem na rovině duchovní bylo stejně přirozené jako fyzické spojení s druhým člověkem.  Vonné látky předepsané Izraeli byly určeny jen Bohu. Naše duchovní uctívání náleží jen Bohu.  Nic a nikdo nemůže a nesmí Boha nahradit ve věci uctívání : „Nebudeš mít jiného boha mimo mne“, znělo první přikázání Izraeli. 

Vonné látky určené Bohu při bohoslužených obřadech izraelského národa se skládalo ze čtyř základních příměsí ve stejném poměru. Tyto příměsi nám představují čtyři základní prvky uctívání.

Prvním prvkem je připomínání. Izrael si měl stále připomínat, z čeho vyšel, z čeho je Bůh vysvobodil.  Také my si máme připomínat, že nás Bůh obětí svého Syna na kříži vysvobodil z otroctví hříchu, ze způsobu života, který je pro Boha nepřijatelný.  Navíc však je tu ta zvláštní vzpomínka na našeho drahého Spasitele, který si přeje, abychom ve společenství Církve, při tzv. Památce Páně nebo – jak se také říká – při Večeři Páně – pamatovali na Něj, na Jeho osobu.  Uctívání Boha je přímo podmíněno našimi vzpomínkami na Něj, na Jeho slova a činy, na Jeho charakter, na Jeho život zde na zemi, na Jeho utrpení, smrt na kříži, vzkříšení a návrat k Otci. 

Tím druhým prvkem vzácné vůně uctívání Boha je pro nás vděčnost. Vděčnost přímo navazuje na vzpomínky. Velký řecký filosof Sokrates prohlásil, že vděčnost je nejvyšší ctností a nevděčnost největší neřestí. Vděčnost pramení z poznání toho, že já, Boží stvoření pokažené hříchem, jsem mohl přijmout Boží dar spasení, kterého Bůh dosáhl tím, že obětoval vlastního dokonalého Syna.  Tedy poznání mojí vlastní nehodnosti a zároveň poznání Boží milosti.

Třetím prvkem nezbytným k pravému uctívání Boha je úcta. Dnes opět velmi vzácné koření dokonce ve vztazích mezi lidmi.  Dříve se úcta učila a pěstovala.  Dnes je znakem doby neúcta, neuctivost. Nestačím se divit, kolik je jí mezi věřícími. Neúcta mladších ke starším, neúcta nezkušených vůči zkušeným, neúcta těch, kdo v životě ještě nic nedokázali vůči těm, kteří svým životem dokázali velké dílo, neúcta k vedení Církve, organizace, společenství.  Neuctivá slova, neuctivé postoje, neuctivé chování.  Dnes už mnoho lidí ani neví, jak úctu ukázat, prokázat.  Úcta není považována za něco potřebného a hodnotného.  Naneštěstí se tento postoj naúcty promítá také do našeho vztahu k Bohu.  Jakobychom vůbec nebrali v úvahu Božství, dokonalost, svatost.  Ponižujeme Boha na svoji lidskou úroveň, namísto abychom Mu vzdávali čest a úctu, která Mu náleží právem toho, že je Bůh, právem Stvořitele a právem Spasitele. Neúcta vůči Bohu je jednou z hlavních příčin toho, že nevíme nic o pravém uctívání Boha.  Děláme si z Boha kamaráda, který je nám po ruce, když Ho zrovna náhodou potřebujeme.  Zatímco v Biblei čteme například o Abrahamovi, že je nazýván Božím přítelem (Jk.2,23), nikde v Písmu nenajdeme oprávnění k tomu, abychom nazývali Boha svým Přítelem.  Naopak, I ti Boží lidé, kteří byli Bohu velmi blízko, si zachovali postoj velké úcty. Když se Bůh zjevuje zvláštním způsobem Mojžíšovi, čteme, že „Mojžíš rychle padl k zemi a poklonil se . . .“ (2.M.34,8). Podobně to platí o Izaiášovi, Danielovi, a dalších.  To, že se nám dává Bůh poznat ve svém Synu, Pánu Ježíši Kristu, ještě neznamená, že v Něm máme svého kamaráda.  Je naším nebeským Otcem.  Byl jsem svým třem synům vždycky co největším a nejbližším přítelem, oni však ve mně dodnes vidí především svého otce.   S otcem nemluvíme jako s kamarádem.  Vážíme si ho, máme k němu patřičnou úctu, nebereme ho za samozřejmost. Podobně to má být v našem vztahu k Bohu.

Čtvrtým prvkem našeho klanění se Bohu je obdiv. Ten, kdo se přestane Bohu obdivovat, přestane Ho uctívat.  Kdo se přestane divit úžasné Boží moudrosti a milosti, přestane se Bohu klanět. Jedním z biblických titulů Pána Ježíše je Předivný.  V dnešní době všech možných technických triků a televizních divů jsme v pokušení nechat si zastínit skutečnou a s ničím nesrovnatelnou jedinečnost Boha a Pána Ježíše Krista. Obdivujeme se spíš tomu, co pro nás dokáže udělat technika a umění, namísto abychom se obdivovali Tomu, kdo člověku dává všechny ty úžasné schopnosti objevovat a tvořit, Bohu. 


Vzpomínky, vděčnost, úcta a obdiv. Čtyři prvky vůně, která je příjemná Bohu v našem uctívání.  Obsahuje naše uctívání tyto vonné látky ?  Jsme Bohu příjemní v tom, jak k Němu přistupujeme ?

No comments:

Post a Comment