O uctívání Boha (3.část)

V předešlé části tohoto blogového seriálu jsme se začali zabývat výkladem starozákonního textu z 5.M.26,1-11.  Ukázali jsme si na několik paralel mezi uctíváním Boha tak, jak je praktikoval izraelský národ, a tím, jak je očekává od dnešních věřících náš Bůh a Pán. 

Ve druhém verši tam čteme, že izraelita, který měl předstoupit před Boha, aby se Mu klaněl, aby Mu vzdal vděčný projev úcty, měl jít „k místu, které vyvolí Hospodin, tvůj Bůh, aby tam přebývalo Jeho jméno“.  Tímto místem se stal po skončení putování pouští jeruzalémský chrám. Je pozoruhodné, že Bůh nikdy nenechal určení tohoto místa na člověku.  I v době putování pouští to byl vždycky Bůh, kdo určil, kde mají izraelité k Němu přistupovat. Dnes si věřící chtějí vybírat společenství, které jim vyhovuje podle jejich všelijakých osobních měřítek, namísto aby dbali na to, jestli společenství, do kterého patří, je biblicky založeno a spravováno, a jestli v něm slyší čisté Boží slovo.  Dnes to ovšem není žádný chrám, kde Bůh přebývá, kde se s Ním můžeme setkávat.   Můžeme se s Ním setkávat jako jednotlivci kdekoli a kdykoli.  Kromě toho se s Ním však můžeme a máme setkávat ve společenství Božího lidu - Církve, ve shromáždění, ve sboru, při tzv. bohoslužbách.  Bůh přisuzuje shromáždění Církve zvláštní význam a není správné, když si myslíme, že naše osobní společenství s Bohem stačí.

Desátý verš našeho textu obsahuje hlavní myšlenku : „A postavíš koš před Hospodina, svého Boha, a pokloníš se před Hospodinem, svým Bohem.“ Ponaučení, které je obsaženo v celém tomto oddílu, se týká výlučně uctívání Boha.  Izraelita před Boha přistupoval proto, aby se Bohu poklonil, aby Mu vzdal hold, úctu.  O nic nežádal, nepřišel s žádnou prosbou, s žádnou přímluvou. Přišel, aby Bohu přinesl dar.  A přitom to ještě byl dar z toho, čím mu Bůh požehnal, co od Boha přijal !   Podobně jako když nás naše dítě požádá o peníze, aby nám mohlo koupit dárek k narozeninám.  V té chvíli není důležité to, kde vzalo dítě peníze na náš dárek. Podstatné je to, že si na nás naše dítě vzpomnělo a chtělo nám udělat radost.  Když dělal národ izraelský dobrovolnou sbírku na stavbu jeruzalémského chrámu, král David velmi dobře chápal, jak to vlastně je, když Bohu říká : „Vždyť co jsem já a co je můj lid, že máme možnost takto přinášet dobrovolné dary ? Od tebe pochází všechno. Dáváme ti, co jsme přijali z tvých rukou“ (1.Par.29,14).  A přece přesně tak to Bůh chce a očekává.  To je Boží ekonomie.  Všechno co jsme a máme je od Něj.  A On pak čeká, že Mu přineseme oběť chvály z toho, co nám sám dal.

Jiným biblickým příkladem správného uctívání Boha je uctívání Marie z Betánie.  O této ženě a jejím vztahu k Pánu Ježíši Kristu čteme v Janově evangeliu.

Jan 12, 1-11

Čemu se můžeme od Marie naučit ?  Tak především, Marie nepřichází k Pánu Ježíši v tomto případě proto, aby od Něj slyšela nějaký proslov, kázání.  Ona dobře věděla, že nad Jeho učení není, že učí jinak než židovští zákoníci, že Jeho učení v sobě skrývá úžasnou, nadpřirozenou moc.  Měla jiné možnosti Pánu Ježíši naslouchat a Jeho učení dobře znala.  Při této příležitosti však za Ježíšem přichází z jiného důvodu. Přichází za Ním proto, že chce být v Jeho přítomnosti, protože Ho miluje jako svého Pána.

V této souvislosti chci připomenout, že podobně je tomu při těch shromážděních věřících, kterým se někdy říkává „Večeře Páně“ nebo také „Památka Páně“.  Při těchto shromážděních si Církev připomíná osobu Pána Ježíše Krista, svého Spasitele.  Není to shromáždění, při kterém se klade důraz na učení nebo kázání. Památka Páně je zvláštní příležitostí shromážděného Božího lidu za tím účelem, aby se věřící zabývali výlučně osobou svého Pána a Spasitele, tak jak to On přikázal, jak si to přál.

Marie nepřichází za Pánem Ježíšem ani proto, že by si od Něj něco přála (Jan 11,32).  Netouží po Jeho blízkosti pro to, že by od Něj něco chtěla, naopak, chce Mu něco dát.

Marie nejde k Pánu Ježíši ani z toho důvodu, aby se u Něj setkala se svými spoluvěřícími, s ostatními učedníky. Jistě je všechny měla ráda, protože také oni milovali jejího Mistra.  Je ráda v jejich přítomnosti, avšak při této příležitosti chce být především a nade všecko v přítomnosti Pána Ježíše.  V tom je pro nás veliké ponaučení. Obecenství s bratřími a sestrami je úžasná věc a musíme si ho velmi vážit.  Ale není to to nejlepší a největší.  To, po čem toužíme ze všeho nejvíc, je společenství s naším Spasitelem a Pánem.  Všechno ostatní je druhořadé.  Ptejme se sami sebe : z jakého důvodu navštěvujeme shromáždění Církve ?

Marie nešla k Pánu Ježíši ani pro to, že by potřebovala získat nový vnitřní klid a nějak se občerstvit.  Jistěže přítomnost Pána Ježíše člověka uklidňuje a občerstvuje. V Jeho společnosti získáváme docela jiný pohled na zmatek světa, který nás obklopuje.  Marie však nešla za Pánem z tohoto důvodu.  Nebyla ovládána sobectvím, nemyslela na sebe ani na svoje nejvnitřnější potřeby a zápasy.

Marie přišla za Pánem Ježíšem kvůli Němu. Prorocky vyhlížela kříž, který Krista čekal, a toužila po tom, aby Mu posloužila, aby Ho potěšila, aby Mu prostě byla nablízku.  Připomínáme si tu známá slova apoštola Pavla, který hovoří o „účasti na Jeho utrpení“ (Filip.3,10).  Marie v té chvíli věděla, co to je mít účast na utrpení Kristově. A svým skutkem připomněla všem, kdo byli svědky jejího jednání, po čem Pán Ježíš toužil a dodnes touží.

V příští části budeme ještě pokračovat výkladem tohoto biblického textu a ukážeme si, jaký skutek to vlastně Marie vykonala.