Google+ Followers

Tuesday, September 23, 2014

O uctívání Boha (1.část)

Po delším váhání jsem se rozhodl ke zpracování nového seriálu, ve kterém se chci zabývat předmětem uctívání Boha. K rozhodnutí mě přiměly osobní zkušenosti posledních několika let v církevním životě jak na Západě, tak v České republice.  Došel jsem k nevyhnutelnému závěru, že v této tak důležité věci existuje mezi věřícími plno nejasnosti a nejistoty.  Váhal jsem s přípravou těchto úvah mimo jiné také z toho důvodu, že rozdílné pohledy na uctívání Boha jsou často přímo spojeny s rozdíly církevního života v různých církevních denominacích a nechtěl jsem, aby tyto úvahy jakkoli přispěly k posílení těchto rozdílností.  Protože se však skutečně jedná o důležitou biblickou nauku a křesťanskou praxi, dovoluji si nabídnout to, co mi Pán v této věci objasnil a svěřil.

Jistě mi dáte za pravdu, když řeknu, že v některých církvích a sborech je uctivání Boha zcela opomíjeno jako něco podřadného, nepodstatného, zatímco v jiných sborech věřících se uctívání Boha povyšuje nad kterékoli jiné projevy křesťanova života.  A pak jsou také taková společenství věřících, kde se uctívání Boha stalo téměř jakousi módní záležitostí, prvkem bohoslužby, který dnes „letí“, a za pár let tu zase nebude. 

Před několika lety jsem navštívil křesťanskou konferenci na Novém Zélandě. Kladl se při ní velký důraz na každodenní chválení a uctívání Boha.  Jak se tento důraz projevoval ?  Tím, že se na začátku každého shromáždění velmi dlouho zpívalo, někdy až 45 minut.  Jedna z písní měla obsah, ve kterém se hovořilo o pozvedání rukou k Bohu – a všichni účastní při těch slovech zvedali ruce. Ve druhém verši se zpívalo o padání na naši tvář před svatým Bohem – a nikdo na svoji tvář nepadl !  Tak jsem to už nevydržel a když jsem měl slovo, zeptal jsem se věřících bratří a sester, proč zvedali ruce, ale nepadali před Bohem na zem ?  Proč zvedali ruce, ale neklekali si na kolena v Boží přítomnosti, tak jak o tom zpívali ?  Odpovědí mi bylo trapné ticho. Zřejmě nad tou věcí, nad obsahem písně a nad svým chováním ani moc nepřemýšleli.

Po shromáždění jsem pak hovořil s několika mladšími věřícími u stolu, a dostali jsme se znovu k tomuto předmětu.  Měl jsem příležitost vyjádřit svůj podiv jednak nad tím, že chvály a uctívání Boha jsou téměř bez výjimky vyjadřovány zpěvem a hudbou, a jednak také nad tím, že se chvály a uctívání praktikují jaksi „na povel“, jako když se otočí kohoutkem na vodu.  Otočím doleva – a voda teče. Otočím doprava – a voda přestane téct.  Kazatel zavelí „budeme chválit Pána“ a začne se s hudebním projevem chval. Po určité době kazatel nebo vedoucí hudebník uzná za vhodné, že už by té chvály asi bylo dost, a chvála se na povel zastaví.  Pak se pokračuje v „normálním“ průběhu shromáždění, včetně oznámení, sbírky, a kázání Božího slova.

Hovořím o zkušenosti Novém Zélandu, ale zažil jsem velmi podobné situace také v České Republice.   Jak to tedy s tím naším chválení a uctíváním Boha je ?  Co o tom říká Písmo – Boží slovo ? 

Kdosi výstižně řekl : „Chválení a uctívání Boha je záležitostí lidského srdce, které se nechce zabývat ani svými potřebami, ani Božím požehnáním, nýbrž Bohem samotným.“  Biblický král David věděl, co to je uctívat Boha, když na Boží adresu říká : „Vždyť jsi tak veliký, Hospodine Bože. Není žádného jako Ty, není Boha kromě Tebe“ (2.Sam.7,22).  Jedině ten člověk, který Boha osobně zná, a který s Bohem žije, může chválit a uctívat Boha smysluplně, v duchu a pravdě.  Apoštol Pavel nás učí : „Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha, jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem“ (1.Kor.2,14-15).

Písma druhé části Bible – tzv. Nového Zákona – používají v této souvislosti v původním jazyce výraz PROSKUNEO, který bývá do češtiny překládán jako : klaněti se (poklonit), vzdát hold, uctívat.  (To je z novozákonního řeckého slovníku profesora Součka).  Souček ještě dodává : „Člověk se před panovníkem vrhal na tvář nebo aspoň na kolena.“ Dobrým příkladem je například známý text z Matoušova evangelia ze 2.kapitoly, kde čteme o mudrcích hledajících malého Pána Ježíše, že „Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou. Padli na zem, klaněli se Mu a obětovali Mu přinesené dary . . ..“  Jiný známý text, který obsahuje tentýž výraz, je opět z Matoušova evangelia, když Pán Ježíš odpovídá na jedno ze satanových pokušení slovy : „Jdi z cesty, satane, neboť je psáno : Hospodinu, Bohu svému se budeš klanět a Jeho jediného uctívat.“  A ještě uvedu další známý text z Janova evangelia, kde Pán Ježíš říká : „Bůh je duch a ti, kdo Ho uctívají, mají tak činit v duchu a v pravdě“ (4,24). 

Docela poprvé nacházíme v Bibli zmínku o uctívání Boha a klanění se Bohu, ve 22.kapitole 1.knihy Mojžíšovy, kde je pro nás zaznamenán příběh o obětování Izáka.  Izákův otec Abraham říká mládencům, kteří je doprovázejí : „Počkejte tu s oslem, já s chlapcem půjdeme dále, vzdáme poctu Bohu a pak se k vám vrátíme“ (v.5).   


Tento biblický záznam v sobě skrývá pro nás celou řadu ponaučení.  Tak především zjišťujeme, že uctívání Boha se zakládá na Božím zjevení : „A Bůh řekl . . .“ (v.2).  Abraham jednal na přímý pokyn Boží, reagoval na Boží řeč.  Abraham nebyl autorem myšlenky obětování svého jediného syna !  S tím přišel Bůh.  Abraham reaguje vírou na Boží slovo.  Jeho uctívání Boha je jen odezvou na Boží iniciativu.   Dále zijšťujeme, že Abrahamovu víru následuje čin poslušnosti. Abraham nejen mluví, ale také jedná.  Jednající víra je podmínkou pravého uctívání Boha.  Zatřetí zjišťujeme, že uctívání Boha s sebou nese vzácnou, drahou oběť.  V Abrahamově případě se jednalo o života jeho vlastního a jediného syna Izáka.  Pravé uctívání Boha, to není nic laciného, není bez vědomé oběti.   Izraelský král David měl stejný postoj, když mu nabízeli, aby obětoval Bohu z toho, co mu bylo dáno darem.  David to odmítl se slovy : „Hospodinu, svému Bohu, nemohu obětovat zápalné oběti darované“ (2.Sam.24,24).  Autor novozákonní epištoly Židům jednoznačně spojuje chválení Boha s obětí, když nám připomíná : „Přinášejme tedy skrze Ježíše stále oběť chvály Bohu. Naše rty nechť vyznávají Jeho jméno“ (13,15).  Začtvrté uctívání Boha je spojené s osobním oddělením pro Boha. Abraham věděl dobře, že obětování Izáka je činem jeho osobní víry v Boha, nemohl se na tom podílet nikdo jiný.  Odchází na horu sám s Izákem. Věřící člověk, který touží po uctívání Boha, tak může činit jedině v Kristu, skrze Krista a s Kristem.  Jiné uctívání Bůh nepřijímá.  A konečně pravé uctívání Boha přináší Božímu ctiteli požehnání : „Protože jsi to učinil“, říká Bůh Abrahamovi, „a neodepřel jsi mi svého jediného syna, jistotně ti požehnám. . .“ (v.17).  My z Bible víme, že nakonec Bůh připravil pro Abrahama namísto Izáka jinou oběť – berana – a právě skrze Izáka Abrahamovi a jeho potomstvu nepředstavitelně požehnal.   Tak jedná Bůh, když Ho věřící lidé uctívají, když se Mu klanějí v duchu a v pravdě.  On sám je našimi chválami oslaven a my od Něj přijímáme nesmírné požehnání, které je nad naše očekávání.   V další části se zamyslíme nad rozdílem mezi modlitbou, chválou a uctíváním.