O uctívání Boha (8.část)

V tomto blogu o uctívání Boha se dostáváme v této části k otázkám, které souvisejí s některými mylnými názory a praktikami. Již jsem psal o významu a o důležitosti uctívání Boha a nyní se musím alespoň stručně zmínit o některých nebiblických tendencích, které se v Církvi projevují.

Podívejme se nejdříve na vliv lidské tradice ve věci uctívání Boha.  Je známo, že dějiny se opakují. Již z toho důvodu je pro nás velmi užitečné, dokonce přímo nutné, abychom se poučili z dějin národa izraelského.  O starozákonních písmech nám apoštol Pavel říká : „Všecko, co je tam psáno, bylo napsáno k našemu poučení . . .“ (Řím.15,4). V době příchodu Pána Ježíše Krista na zem byla situace taková, že zjevené Boží nauky byly do veliké míry zastíněny obrovským množstvím nashromážděných židovských tradic.  Díky židovským rabínům došlo nakonec k tomu, že tyto tradice, sepsané do známého Talmudu, se staly autoritou rovnocennou zjevenému Božímu slovu, a v některých případech dokonce autoritu Božího slova převyšovaly nebo nahrazovaly. V 15.kapitole Matoušova evangelia říká Pán Ježíš nekompromisně židovským zákoníkům a farizeům : „A tak jste svou tradicí zrušili slovo Boží. Pokrytci, dobře prorokoval o vás Izaiáš, když řekl : Lid tento ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne. Marně mě uctívají, neboť učí naukám, jež jsou příkazy lidskými“ (Mt.15,6-9).  Podobně v Markově evangliu Pán Ježíš říká na adresu stejné skupiny : „Jak dovedně rušíte Boží přikázání, abyste zachovali svou tradici ! . . . Tak rušíte Boží slovo svou tradicí, kterou pěstujete. . .“ (Mk.7,9-13).  Z těchto výroků Pána Ježíše se můžeme naučit mnohému. V souvislosti našeho společného uvažování o uctívání Boha jsou pro nás důležité především dvě věci.

Ta první, to je naprostá a jednoznačná autorita Božího slova, kterou tu Pán Ježíš zdůrazňuje.  Boží slovo tu stojí v přímém protikladu s lidskými tradicemi. A tam, kde se dává přednost lidským – třebaže náboženským, případně křesťanským – tradicím, tam je člověk vždycky na omylu.  Boží slovo je nade vše. Některé církve tvrdí, že učení Církve je nade vše. Není tomu tak. Učení Církve musí vycházet z Božího slova, a pokud tomu tak není, učení Církve je mylné.

Ta druhá věc, na kterou chci upozornit z citovaných slov Pána Ježíše, je přímá spojitost mezi autoritou Božího slova a uctíváním Boha.  Pán Ježíš říká, že naše uctívání je marné, není k ničemu, pokud nejsme podřízeni Jeho slovu, Jeho učení.  Jakákoli modlitba, jakákoli píseň, jakékoli chvály, jakýkoli jiný povrchní projev zbožnosti je naprosto bezcenný, když se řídíme svými názory a tradicemi na úkor zjeveného Božího slova. 

Již jsem připomněl, že dějiny se opakují. Stejně jako v případě národa izraelského, také v Církvi se v průběhu dějin nashromáždilo obrovské množství tradic, kterým se s průběhem času přikládá stále větší důležitost, až dochází k jejich povýšení na rovinu slova Božího, a často dokonce tyto tradice slovo Boží nahrazují.  Apoštol Pavel si byl vědom tohoto nebezpečí, když píše věřícím do Korintu : „Obávám se však, aby to nebylo tak, jako když had ve své lstivosti oklamal Evu, aby totiž vaše mysl neztratila nevinnost a neodvrátila se od upřímné oddanosti Kristu (2.Kor.11,3).  Někteří církevní učitelé mají zato, že tradice, které se vnášejí do života Církve, jsou součástí vývoje a rozvoje Církve. Já tomu říkám odpadlictví.  Církevnické obřady jsou často tak založené na lidské tradici, že se dostávají do přímého rozporu s učením Písma, s Božím slovem. Ve své známé alegorii „Svatá válka“ píše John Bunyan – autor neméně známé „Cesty Poutníka“ – o třech vojínech, kteří padli do zajetí nepřítele jménem Diabolus, Ďábel.  Jména těch vojínů byla : vojín Lidská Tradice, vojín Lidský Výmysl a vojín Lidská Moudrost.  Když se těchto zajatých vojáků Diabolos ptá, jestli dávají přednost tomu, aby mu sloužili, před smrtí, oni odpovídají : „My se neřídíme tím, co je správné, my bojujeme za žold. Když nám dobře zaplatíš, budeme ti sloužit stejně věrně, jako jsme sloužili doposud El-Šadajovi (tedy Bohu).“  Kolik podobných žoldáků slouží dnes v řadách nejrůznějších církví a denominací !  Žádné společenství věřících není imunní před tímto hrozným nebezpečím !  Změny v církevním prostředí nejsou nikdy náhlé, vždycky k nim dochází postupně, poznenáhla, s průběhem času.  Proto jsou o to víc nebezpečné, protože si je věřící lidé často nestačí uvědomovat.  Apoštol Pavel varuje věřící v Kolosis : „Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filosofováním, založeným na lidských bájích, na vesmírných mocnostech, a ne na Kristu !“ (2,8).  Slova „lidské báje“ by měla být správněji přeložena jako „lidské tradice“.  Jak snadné je nechat se svést někým, kdo umí dobře mluvit, a přijde s nějakou „dobrou myšlenkou“.  Musíme se vždycky ptát : je ta dobrá myšlenka také správná myšlenka ?  Zakládá se na pravdě a učení Božího slova ?

Tolik tedy ke zhoubnému vlivu lidských tradic, v souvislosti s uctíváním Boha.  Jiným podobným negativním vlivem je účelnost. Abychom lépe pochopili, co zde mám na mysli, připomeňme si známý starozákonní příběh zaznamenaný ve 2. knize Samuelově 6,1-9.

2.Sam. 6,1-9

Ta Schrána, o které tu čteme – nebo také Truhla – byla Izraeli dána jako ústřední místo uctívání Boha, podle Božího slibu, že kolem Schrány bude probíhat setkávání Boha s lidem izraelským. Byla jakýmsi fyzickým zpřítomněním Boha uprostřed Izraele.

K čemu tu došlo ?  David se rozhodl ignorovat Boží příkaz s ohledem na stěhování Schrány a namísto toho se řídil příkladem pohanských filistínců (pelištejců) – a Božích nepřátel ! - když vraceli Schránu Izraeli (1.Sam.6,1-12).  Boží instrukce byly velmi jasné. Schránu měli přenášet z místa na místo lévíté na svých ramenou, a neměl se jí dotknout nikdo s výjimkou kněží, synů Áronových (4.M.4,15 a 7,9).  Z přečteného textu vidíme, jak to dopadlo, když se David neřídil naprosto jasným a konkrétním Božím slovem : „V onen den pojala Davida bázeň před Hospodinem.“  Bylo proč.  To však nebyl Boží úmysl. Bůh vychovává svůj lid svým slovem.  Tam, kde se vychovávat nedáme, musí někdy zasáhnout velmi přísně.  O tři měsíce později, když dochází k dalšímu přemístění Schrány, David jedná podle Božích příkazů a namísto bázně čteme, že „šel s radostí přenést Boží schránu . . . do města Davidova“ (v.12).  Podřízení se Boží výchově vždycky nakonec vede k radosti. 

Dějiny se opakují. I dnes se církve snaží všelijak vylepšovat tzv. bohoslužby, aby podobně jako David, zachránily Boží dílo.  Namísto jednoduchého shromažďování po vzoru první Církve (Sk.2 a 4) nastupují všelijaké programy a obřady, které mají přitáhnout lidi ze světa. Naneštěstí praxe je taková, že tyto programy vytlačují učení Božího slova, učení o hříchu, kříži, pokání, spasení z pouhé milosti, a církve se dostávají na nebezpečnou skluzavku tržního evangelia.  A to dokonce často ve jménu chválení a uctívání Boha !