Google+ Followers

Tuesday, September 23, 2014

O uctívání Boha (12.část)

V předešlých dvou částech tohoto blogu jsem psal o modlách, které uctívá dnešní člověk a ukázal jsem z Písma, jak je pro věřícího nemyslitelné, aby si dovolil uctívat v životě někoho nebo něco jiného než Boha.  Dnes bych rád poněkud podrobněji napsal o tom, kdo a v jakém smyslu má být předmětem našeho uctívání. 

Písmo hovoří o Bohu jako o Bohu trojjediném, totiž o Bohu jako Otci, Synu a Duchu svatém. Podívejme se tedy na to, jak tomu je s naším uctíváním Boha ve vztahu k těmto třem osobám Boží trojice.

Ve známé biblickém oddílu ze 4.kapitoly Janova evangelia čteme tento výrok Pána Ježíše Krista : „Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou Ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby Ho lidé takto ctili“ (v.23).   Pro věřícího člověka, který skutečně prožil nové narození a je si vědom toho, že je Božím dítětem, Bůh není nějakým vzdáleným božstvem, které je příliš svaté na to, aby se zabývalo pozemským červíčkem, nýbrž je naprosto osobním, milujícím Otcem, který touží po neustálém spojení se svým synem nebo dcerou.  A tento nebeský Otec si přeje, aby Ho Jeho děti uctívaly, aby byl na prvním místě v jejich životě.

První důvod k našemu uctívání Boha-Otce spočívá především v tom, kým je,  druhý pak v tom, co vykonal.  Novozákonní Písma nám odhalují Boha-Otce v několik pohledech.  Poznáváme Ho především jako svatého Otce (Jan 17,11). Pán Ježíše sám nazývá svého Otce svatým. Žádnému jinému tento titul nepříluší. Svatý Otec je jedině Otec nebeský, Bůh sám. Slovo svatý bychom mohli přeložit jako dokonalý, jedinečný, zcela zvláštní, oddělený.  Nikdo jiný než Bůh sám ve svém otcovství takový není.  Žádný otec rodiny, ani žádný představitel kterékoli církve.

Dále Pán Ježíš nazývá Boha Otcem spravedlivým (Jan 17,25). Boží absolutní, nekompromisní spravedlnost byla dokázána především v tom, že neušetřil vlastního nebeského Syna, Pána Ježíše Krista, když Ho trestal za naše hříchy smrtí na kříži.  Boží spravedlnost vyžadovala trest za hřích a Bůh Otec své spravedlnosti dostál.

Písma Nového Zákona nám představují Boha také jako Otce slávy (Ef.1,17 a 2.Kor.4,6).  Sláva Boží se zjevila opět především prostřednictvím Jeho Syna, Ježíše Krista.  Jedná se tu především o ocenění, ohodnocení Boha v Jeho celkovém charakteru.  Nikdo jiný není tak slavný jako Bůh.  V poslání a díle Pána Ježíše Krista se Bůh dokázal jako Otec slávy.

Otec světel je titul, který nebeskému Otci patří podle Jakubovy epištoly 1,17.  Nikoli Otec nebeských světel, jak překládá ekumenický překlad, nýbrž prostě Otec světel. Tento titul Bohu náleží z toho důvodu, že u Něj není žádná tma, žádný stín.  Tma je charakteristická pro tuto hříchem porušenou zem.  Apoštol Pavel píše : „Neboť Bůh, který řekl ze tmy ať zazáří světlo, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově“ (2.Kor.4,6). Příchod Pána Ježíše Krista na tuto zem byl průlomem Božího věčného světla do tmy tohoto světa porušeného hříchem.  Bůh je světlo, On přináší světlo, On ozařuje každou tmu svou přítomností.

Podle 2.Kor.1,3 víme, že Bůh je rovněž Otcem milosrdenství.  Žalmista David opěvuje Boha těmito slovy : „Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se Ho bojí“ (103,13).  V jiném žalmu čteme : „Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, Jeho milosrdenství je věčné“ (107,1).   Být milosrdným patří k Božímu charakteru.

Dovolte krátkou poznámku k textu z ep.Efezským 4,6, kde čteme o Bohu jako o Otci všech.  Je velmi důležité číst celý tento oddíl v jeho souvislosti : „Jedno těla a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni, jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech.“  Výraz všichni nebo všech se tu jednoznačně vztahuje na věřící lidi, na děti Boží, na znovuzrozené křesťany.  Nikoli na všechny lidi po celém světě.  Nikde v Bibli nenajdeme opodstatnění pro učení o nějakém všeobecném otcovství Božím a bratrství lidstva.  Bůh je Otcem pouze svým dětem a bratřími a sestrami jsou si pouze členové Jeho, Boží rodiny.

No a konečně čteme o Bohu jako Otci našeho Pána Ježíše Krista (2.Kor.1,3 a Ef.1,3 a 1.Petr.1,3).  Otcovství Boží ve vztahu k nebeskému Synu, Ježíši Kristu, je nad naše chápání.  Z Písma víme tolik, že Pán Ježíš je jednorozeným (jedinečným, jediným, ojedinělým) Božím Synem. Víme také to, že Bůh-Syn existoval stejně od věčnosti jako Bůh-Otec. Nikdy však v této časnosti nepochopíme, jak ve věčnosti tyto vztahy uvnitř Boží trojice fungují.  Písmo nám je zjevuje především v rámci časnosti, kdy Pán Ježíš přebýval v lidském těle s námi na této zemi.

Nyní obraťme pozornost k důvodům uctívání Boha-Otce z titulu toho, co vykonal, z titulu Jeho díla.

Tak především, Bůh-Otec nás miloval.  Hlavní důvod, proč Bůh stvořil člověka, vychází právě z Jeho otcovského charakteru.  Jako Otec chce prokazovat svou lásku lidem, svému stvoření.  Tato Jeho láska je tak silná, že ani pád člověka do hříchu Boha neodradil, Bůh se nás nevzdal. Poslal svého věčného Syna, Ježíše Krista, aby zprostředkoval nápravu svou obětí.  Apoštol Jan píše : „A my jsme spatřili a dosvědčujeme, že Otec poslal Syna, aby byl Spasitelem světa“ (1.Jan.4,14).   V poslání Pána Ježíše na tuto zem vidíme další důvod k oslavám Boha-Otce.  V ep.Efezským čteme, že Bůh-Otec si nás v Kristu „již před stvořením světa vyvolil“ (1,3-4).  Tento čin Božího vyvolení nás rovněž vede k uctívání Boha-Otce.  Dále čteme v ep. Kolossenským 1,12-13 o nebeském Otci, že nás „připravil k účasti na dědictví svatých ve světle“ a „vysvobodil nás z moci tmy a přenesl do království svého milovaného Syna“.   Apoštol Pavel píše věřícím do Efezu, že nás Bůh v Kristu „obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů“ (1,3).  To všechno jsou reality, které ve víře přijímáme od Boha-Otce a uctíváme Ho z Jeho úžasného díla, ze kterého můžeme plně těžit pro celou věčnost.

„Hleďte, jakou velikou lásku nám Otec daroval : byli jsme nazváni dětmi Božími a jsme jimi“, píše apoštol Jan (1.Jan 3,1).  Stejně jako Boží Syn – Pán Ježíš Kristus - máme plné právo nazývat Boha svým nebeským Otcem.


Nemáme snad dost důvodů k tomu, abychom se Bohu-Otci klaněli a trvale Ho uctívali ?  Možná bereme svého nebeského Otce příliš jako samozřejmost, možná na Něj zapomínáme. Nedovedu si představit, jak je vůbec něco takového možné.