O uctívání Boha (7.část)

Na podkladě známého biblického oddílu z Janova evangelia (Jan 4,19-24), kde máme zaznamenán pozoruhodný rozhovor Pána Ježíše Krista se ženou ze Samaří, pokračujeme v našich společných úvahách o biblickém pojetí uctívání Boha. V minulé části tohoto blogu jsem uvedl, že v tomto rozhovoru Pán Ježíš zavádí některé zásadní změny týkající se uctívání Boha dnešním věřícím člověkem, ve srovnání se starozákonními předpisy pro národ izraelský.   Již jsme si řekli, že jedna změna se týká místa uctívání – můžeme se Bohu klanět a uctívat Ho kdekoli a za jakýchkoli okolností.  Druhá změna se týká předmětu uctívání : je jím nikoli Bůh ve starozákonním slova smyslu, nýbrž nás nebeský Otec, skrze Pána Ježíše, našeho Spasitele. A konečně třetí zásadní změna, na kterou jsem poukázal, se týká charakteru uctívání : věřící lidé se mají Bohu klanět v duchu a v pravdě, jedná se tedy o duchovní záležitost, o náš vnitřní postoj, a nikoli o viditelné, hmatatelné projevy, ať už se jedná o chrámy, kostely a modlitebny, o kněze, oltáře, sochy, svátosti apod.  Našemu nebeskému Otci záleží na postoji našeho nitra, našeho srdce.  Z něj pak vychází pravé uctívání vším co jsem a co mám.

Další zásadní změna ohledně uctívání Boha-nebeského Otce, spočívá v tom, že naše uctívání není vázáno časem.  Co tím chci říct ?  Když Pán Ježíš říká samařské ženě : „Ale přichází hodina, ano již je tu, že ti, kteří Boha opravdově ctí, budou Ho uctívat v duchu a v pravdě“ (v.23), co tím myslí ?  (Mimochodem, minule jsme si ukázali, že správný překlad biblického originálu v tomto verši hovoří o Otci, a nikoli o Bohu.)  Myslí tím především to, že spolu s Jeho příchodem na tuto zem a díky Jeho zástupné oběti na kříži nastává období, ve kterém již nejsou věřící lidé vázáni požadavky Zákona daného Mojžíšovi pro národ izraelský – včetně chrámového a obětního systému bohoslužeb.  Dokonalou Kristovou obětí je učiněn konec těmto věcem. V této „hodině“, která již je tu, začíná období uctívání nebeského Otce v duchu a v pravdě.  Zadruhé, Pán Ježíš svým výrokem o hodině, která „již je tu“ naznačuje samařské ženě, se kterou hovoří, že nemusí na nic čekat, a můž začít uctívat pravého živého Boha hned teď, ještě v této chvíli.   Jsou věřící, kteří velmi dbají na různé náboženské svátky.  Církev přejala systém svátků ze židovství a některé církve a církevní denominace dodržují tzv. církevní svátky dodnes.  V epištole Římanům apoštol Pavel píše : „Někdo rozlišuje dny, jinému je den jako den. Každý nechť má jistotu svého přesvědčení. Kdo zachovává určité dny, zachovává je Pánu“ (14,5).  Není tedy samo o sobě nic špatného, když někdo slaví určité dny v roce s tím, že je slaví ke cti Boží.  Ovšem na druhé straně tentýž apoštol Pavel píše v epištole Galatským : „Dodržujete ustanovení pro dny a měsíce, období a roky. Bojím se, aby úsilí, které jsem vám věnoval, nebylo nakonec nadarmo“ (4,10).  Zásadní rozdíl v těchto dvou biblických oddílech, jejichž pisatelem je tentýž apoštol, spočívá v tom, že dodržování určitých církevních svátků je v pořádku jen do té míry, pokud nepřekročí určitou hranici.  A ta hranice je tam, kde se z dodržování svátku ke cti Boží stává otrocká povinnost, jejímž dodržením si člověk myslí, že dojde přízně u Boha.  To v žádném případě !  Dodržováním pravidel a řádů a všelijakých církevních zvyklostí žádný člověk nedojde přízně u Boha a odpuštění hříchů.  To je možné jedině vírou v zástupnou oběť Pána Ježíše Krista, bez jakýchkoli přídavků.  A tak uctívat Boha – svého nebeského Otce – můžeme kdykoli, a nejen o svátcích nebo jen v neděli.  Naše uctívání není vymezeno žádným časovým určením.

Další zásadní změna v uctívání Boha ve srovnání se starozákonními předpisy pro Izrael spočívá podle slov Pána Ježíše ve zdroji uctívání. Jinými slovy, odkud se touha po uctívání Boha ve věřícím člověku bere, z čeho pochází ?  Je to něco, co je člověku vrozené ?  Nebo to můžeme v sobě nějak vypěstovat ?  Když Pán Ježíš říká samařance, že praví ctitelé nebeského Otce Ho budou uctívat v duchu a v pravdě, naznačuje tu nepřímo Zdroj uctívání, kterým není nikdo jiný než Duch Svatý, třetí osoba Boží trojice.  Již jsme si řekli, že uctívání Boha je duchovní záležitost, nikoli tělesná, fyzická.  Je tomu tak proto, že Bůh je duch a ke komunikaci mezi Bohem a člověkem dochází výlučně na duchovní rovině.  Zprostředkovatelem tohoto duchovního spojení je pak Bůh sám, skrze svého Ducha Svatého.  Zatímco ve starozákonní době Duch Boží sestupoval na různé lidi za zvláštních okolností a ke zvláštním účelům, v dnešní době prožíváme naplnění slibu Pána Ježíše, který před svým návratem do nebes přislíbil seslání Ducha Svatého do srdcí všech věřících, všech Božích dětí.  V Janově evangeliu ve 14.kapitole čteme slova Pána Ježíše : „Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání. A já požádám Otce a On vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky – Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž Ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude“ (v.15-17).  S vámi zůstává a ve vás bude. Duch Svatý byl s Ježíšovými učedníky, ale do nitra každého věřícího člověka vstupuje až po Letnicích, kdy Jej Bůh Otec posílá.  Duch Svatý není tedy už jen s námi, nýbrž v nás. To je realita. Ve chvíli, kdy poznáváme v Pánu Ježíši Božího Syna a věříme v Něj jako ve svého Spasitele, vstupuje do našeho života Duch Svatý Boží jako pečeť Božího vlastnictví.  Duch Svatý nás vyučuje pravdám Božího slova, uvádí nás do všeliké pravdy, a vybuzuje v nás upřímnou touhu po tom, abychom svým životem uctívali našeho nebeského Otce.  Dvě zásadní podmínky pro správné uctívání Boha jsou : slovo Boží v ruce a Duch Svatý v srdci. 

V poslední knize Bible, v knize Zjevení, je nám dáno nahlédnout do věčnosti. Při četbě této knihy zjistíme poměrně rychle, že uctívání Boha je ve věčnosti tou hlavní činností všech, kdo jsou Jeho. Ve 4.kapitole je nám posána scéna kolem trůnu, na němž sedí Beránek, totiž Pán Ježíš Kristus. Bytosti shromážděné kolem trůnu volají ve dne v noci : „Svatý, svatý, svatý Hospodin, Bůh všemohoucí, ten, který byl a který jest a který přichází . . . (+verše 9-11).

Jestli je uctívání Boha důležité pro celou věčnost, není snad důležité také pro nás tady na zemi, v časnosti ?  Naše uctívání Boha v časnosti je jen jakousi předehrou klanění a uctívání ve věčnosti, ve společenství všech věřících všech dob ze všech koutů světa. Těžko si to dovedeme představit.  To však neznamená, že již tady a dnes našeho nebeského Otce uctívat nebudeme.  Duch Svatý nás vede k tomu, abychom vzdávali čest a slávu Tomu, kdo je jí hoden : našemu Bohu a Pánu, našemu Stvořiteli a Spasiteli.  Pane Ježíši, přijmi naši nejvyšší chválu. Amen.