V našich společných úvahách o uctívání a chválení Boha dnes
navážeme na předchozí blogovou část, ve které jsem v této souvislosti psal o
dvou hlavních negativních vlivech, totiž o lidské
tradici a o lidské účelnosti. Ukázal jsem ze slova Božího, že lidské
tradice nemohou a nesmí nahrazovat zjevené Boží slovo, a že zdánlivá účelnost
našeho jednání jako snaha o vylepšení Božího řádu v Církvi může mít
tragické následky. Z obou případů
vyplynulo, že ani náboženské tradice, ani účelnost nemají místo v biblickém
pojetí uctívání a chválení Boha. Naopak,
představují velké nebezpečí pro Církev.
Dalším takovým nebezpečím je hlas
Církve. Co tím mám na mysli ?
Z dějin dobře víme, že nejrůznější církevní usnesení a prohlášení na sebe
vzala v průběhu času důležitost, která jim nepřísluší. V mnoha případech se jim přisuzuje větší
váha než slovu Božímu. Církevní koncily přišly s doktrínami, které jsou
v přímém rozporu s Biblí, s Božím slovem. Autorita Církve reprezentována církevním
vedením je povýšena nad autoritu slova Božího.
Skutečný a jediný Pán Církve – díky Bohu – nezanechal svou Církev na
milost a nemilost koncilům a synodům a jiným církevnickým institucím. Aby mi bylo rozuměno : kladu tu důraz na tu
skutečnost, že navzdory existenci těchto lidských zřízení, která jsou důkazem
lidské porušenosti a pýchy nám všem vlastní, Bůh se ke své Církvi vykoupené
prolitou krví Svého Syna milostivě sklání a zachovává ji pro svého Syna
v čistotě. Pán Ježíš Kristus před
svým návratem slíbil, že Otec pošle svého Ducha, který se usídlí v nitru
každého věřícího člověka a povede ho cestou pravdy. O Letnicích došlo k naplnění tohoto
slibu a Duch Svatý je v nás.
A o to se mi právě jedná, když mluvím o nebezpečí hlasu Církve. Hlas Církve totiž často
stojí v protikladu s hlasem Božího Ducha v nás. V samém
úvodu poslední knihy Bible, knihy Zjevení, se ozývá důležitá výzva : „Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím. .
.“ (2,7). Slovo Boží je pro nás
skutečným Božím hlasem, Boží řečí. A do pravdy této Boží řeči nás uvádí Duch
Svatý. On nám „vykládá“ a „potvrzuje“ v nás to, co nám zjevuje nebeský
Otec svým slovem. A je to On, kdo nám pomáhá uvádět Boží slovo v životní
praxi. Otázka : máme uši nastavené na hlas Božího slova a Božího Ducha ? Anebo jsme spíš naladěni na hlas Církve
? Dovolte, abych se v této
souvislosti jen velmi stručně zmínil o způsobu shromažďování věřících. Řeknu to všeobecně : čím bývá shromáždění
věřících a celá církev nebo denominace organizovanější, tím méně má prostoru a
svobody Boží Duch, aby působil na srdcích věřících lidí. Církve, které si příliš potrpí na
organizovaná shromáždění, dříve či později začnou duchovně umírat. Nebude to hned vidět, bohoslužby pojedou dál,
jenomže s postupem času dojde k duchovnímu úmrtí. Takový sbor nebo taková církev buď nakonec
zanikne, anebo v ní zcela zákonitě dojde k jakési duchovní revoluční
explozi, která bude mít za následek nebiblickou touhu po takových projevech
Ducha Božího jako jsou tzv. mluvení jazyky, dar uzdravování, apod. Jeden extrém nahradí druhý. Místo společenství mrtvoty vznikne
společenství nevázané živelnosti. Ani
v jednom z obou těchto extrémních případů nemůže docházet
k pravému biblickému uctívání a oslavování Boha, které by bylo pro Boha
přijatelné a příjemné. Kořeny duchovní
mrtvosti a kořeny duchovní živelnosti jsou stejné : hlas člověka – hlas Církve
– je slyšen a respektován víc, než hlas Ducha, hlas Boží.
A tím jsme se vlastně dostali zcela logicky k dalšímu ohrožení
biblického pojmu uctívání Boha, které bych nazval ohrožením vlastního svědomí. Na jedné straně se chceme varovat jakýchkoli
lidských předpisů o tom, jak má chválení a uctívání Boha probíhat, na druhé
straně si však musíme dát rovněž pozor na svobodu projevu, která není podřízena
zjevenému Božímu slovu. Biblická kniha
Soudců, která je smutným popisem dějin izraelského národa po smrti velkého
vůdce Jozue, končí závěrečným konstatováním, které zní takto : „V těch dnech neměli v Izraeli krále.
Každý dělal, co uznal za správné.“ (21,25). Svědomí člověka může být přirovnáno ke
slunečním hodinám. Sluneční hodiny,
které jsou správně postaveny, budou ukazovat čas jen za té podmínky, že budou
ozářeny slunečními paprsky. Zkuste se podívat na slunečních hodinách na správný
čas o půlnoci s baterkou ! Lidské
svědomí funguje správně jen za té podmínky, že je ozářeno světlem Božího
slova. Vynikajícím příkladem je nám tu
apoštol Pavel, který sám o sobě svědčí tako : „Také já jsem se ovšem domníval, že musím všemožně bojovat proti jménu
Ježíše Nazaretského“ (Sk.26,9). Tento
vzdělaný, inteligentní a velmi nábožný muž se řídil svým nejlepším svědomím,
když pronásledoval prvotní křesťany. Ve
chvíli, kdy ho však ozářilo Boží zjevení, pochopil, že byl na špatné cestě, že
se tragicky mýlil. Došlo u něj k obratu o 180 stupňů, k pravému
pokání a znovuzrození.
Z pronásledovatele Církve se stává Kristův apoštol. Ani upřímnost, a ani to nejlepší svědomí
ještě nejsou zárukou pravdy a správnosti. I ten nejupřímnější člověk, který se
řídí svým svědomím, se může katastrofálně mýlit. Naše svědomí musí být podřízené Božímu slovu.
Dříve to byly hodiny ve známé královské observatoři v Greenwichi, podle
kterých si celý svět seřizoval hodinky.
Dnes to jsou nějaké atomové hodiny umístěné nevím kde, ale princip je
stejný : je jenom jedna absolutní pravda, protože je jenom jeden živý Bůh, a je
na nás, abychom podle Jeho řádu řídili svůj život, abychom podle Jeho slova
kontrolovali svoje svědomí. Chceme
uctívat a chválit Boha tak, aby Mu to bylo příjemné ? Řiďme se v tom Jeho pokyny. Aby o nás nebylo pravdou, že si v našich
shromážděních a církvích dělá každý co chce.
„Drahý Pane Ježíši Kriste,
chválím Tě takto prostřednictvím rozhlasové relace, spolu se všemi, kdo Tě
znají jako svého Spasitele, za Tvoji nesmírnou, nepochopitelnou lásku, ve které
jsi přišel na tento hříchem porušený svět, abys nás zachránil. Vzdávám Ti všekerou čest a slávu, protože Ty
jsi jí hoden jako Pán všech pánů a Král všech králů. Skláním se před Tebou v pokoře a
v plném vědomí naprosté závislosti na Tobě, vším co jsem a mám. Děkuji Ti
z celého srdce za to, že jsem se mohl stát Božím dítětem. Přijmi prosím toto prosté vyznání mojí
vděčnosti, mého obdivu a mojí chvály. Tvoje je moc, čest a sláva navěky. Amen.“
No comments:
Post a Comment