Google+ Followers

Tuesday, September 23, 2014

O uctívání Boha (9.část)

V našich společných úvahách o uctívání a chválení Boha dnes navážeme na předchozí blogovou část, ve které jsem v této souvislosti psal o dvou hlavních negativních vlivech, totiž o lidské tradici a o lidské účelnosti.  Ukázal jsem ze slova Božího, že lidské tradice nemohou a nesmí nahrazovat zjevené Boží slovo, a že zdánlivá účelnost našeho jednání jako snaha o vylepšení Božího řádu v Církvi může mít tragické následky.  Z obou případů vyplynulo, že ani náboženské tradice, ani účelnost nemají místo v biblickém pojetí uctívání a chválení Boha.  Naopak, představují velké nebezpečí pro Církev.

Dalším takovým nebezpečím je hlas Církve.  Co tím mám na mysli ? Z dějin dobře víme, že nejrůznější církevní usnesení a prohlášení na sebe vzala v průběhu času důležitost, která jim nepřísluší.  V mnoha případech se jim přisuzuje větší váha než slovu Božímu. Církevní koncily přišly s doktrínami, které jsou v přímém rozporu s Biblí, s Božím slovem.  Autorita Církve reprezentována církevním vedením je povýšena nad autoritu slova Božího.

Skutečný a jediný Pán Církve – díky Bohu – nezanechal svou Církev na milost a nemilost koncilům a synodům a jiným církevnickým institucím.  Aby mi bylo rozuměno : kladu tu důraz na tu skutečnost, že navzdory existenci těchto lidských zřízení, která jsou důkazem lidské porušenosti a pýchy nám všem vlastní, Bůh se ke své Církvi vykoupené prolitou krví Svého Syna milostivě sklání a zachovává ji pro svého Syna v čistotě.  Pán Ježíš Kristus před svým návratem slíbil, že Otec pošle svého Ducha, který se usídlí v nitru každého věřícího člověka a povede ho cestou pravdy.  O Letnicích došlo k naplnění tohoto slibu a Duch Svatý je v nás.

A o to se mi právě jedná, když mluvím o nebezpečí hlasu Církve. Hlas Církve totiž často stojí v protikladu s hlasem Božího Ducha v nás. V samém úvodu poslední knihy Bible, knihy Zjevení, se ozývá důležitá výzva : „Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím. . .“ (2,7).  Slovo Boží je pro nás skutečným Božím hlasem, Boží řečí. A do pravdy této Boží řeči nás uvádí Duch Svatý. On nám „vykládá“ a „potvrzuje“ v nás to, co nám zjevuje nebeský Otec svým slovem. A je to On, kdo nám pomáhá uvádět Boží slovo v životní praxi. Otázka : máme uši nastavené na hlas Božího slova a Božího Ducha ?  Anebo jsme spíš naladěni na hlas Církve ?  Dovolte, abych se v této souvislosti jen velmi stručně zmínil o způsobu shromažďování věřících.  Řeknu to všeobecně : čím bývá shromáždění věřících a celá církev nebo denominace organizovanější, tím méně má prostoru a svobody Boží Duch, aby působil na srdcích věřících lidí.  Církve, které si příliš potrpí na organizovaná shromáždění, dříve či později začnou duchovně umírat.  Nebude to hned vidět, bohoslužby pojedou dál, jenomže s postupem času dojde k duchovnímu úmrtí.  Takový sbor nebo taková církev buď nakonec zanikne, anebo v ní zcela zákonitě dojde k jakési duchovní revoluční explozi, která bude mít za následek nebiblickou touhu po takových projevech Ducha Božího jako jsou tzv. mluvení jazyky, dar uzdravování, apod.  Jeden extrém nahradí druhý.  Místo společenství mrtvoty vznikne společenství nevázané živelnosti.  Ani v jednom z obou těchto extrémních případů nemůže docházet k pravému biblickému uctívání a oslavování Boha, které by bylo pro Boha přijatelné a příjemné.  Kořeny duchovní mrtvosti a kořeny duchovní živelnosti jsou stejné : hlas člověka – hlas Církve – je slyšen a respektován víc, než hlas Ducha, hlas Boží.

A tím jsme se vlastně dostali zcela logicky k dalšímu ohrožení biblického pojmu uctívání Boha, které bych nazval ohrožením vlastního svědomí.  Na jedné straně se chceme varovat jakýchkoli lidských předpisů o tom, jak má chválení a uctívání Boha probíhat, na druhé straně si však musíme dát rovněž pozor na svobodu projevu, která není podřízena zjevenému Božímu slovu.  Biblická kniha Soudců, která je smutným popisem dějin izraelského národa po smrti velkého vůdce Jozue, končí závěrečným konstatováním, které zní takto : „V těch dnech neměli v Izraeli krále. Každý dělal, co uznal za správné.“ (21,25).  Svědomí člověka může být přirovnáno ke slunečním hodinám.  Sluneční hodiny, které jsou správně postaveny, budou ukazovat čas jen za té podmínky, že budou ozářeny slunečními paprsky. Zkuste se podívat na slunečních hodinách na správný čas o půlnoci s baterkou !  Lidské svědomí funguje správně jen za té podmínky, že je ozářeno světlem Božího slova.  Vynikajícím příkladem je nám tu apoštol Pavel, který sám o sobě svědčí tako : „Také já jsem se ovšem domníval, že musím všemožně bojovat proti jménu Ježíše Nazaretského“ (Sk.26,9).  Tento vzdělaný, inteligentní a velmi nábožný muž se řídil svým nejlepším svědomím, když pronásledoval prvotní křesťany.  Ve chvíli, kdy ho však ozářilo Boží zjevení, pochopil, že byl na špatné cestě, že se tragicky mýlil. Došlo u něj k obratu o 180 stupňů, k pravému pokání a znovuzrození.  Z pronásledovatele Církve se stává Kristův apoštol.  Ani upřímnost, a ani to nejlepší svědomí ještě nejsou zárukou pravdy a správnosti. I ten nejupřímnější člověk, který se řídí svým svědomím, se může katastrofálně mýlit.  Naše svědomí musí být podřízené Božímu slovu. Dříve to byly hodiny ve známé královské observatoři v Greenwichi, podle kterých si celý svět seřizoval hodinky.  Dnes to jsou nějaké atomové hodiny umístěné nevím kde, ale princip je stejný : je jenom jedna absolutní pravda, protože je jenom jeden živý Bůh, a je na nás, abychom podle Jeho řádu řídili svůj život, abychom podle Jeho slova kontrolovali svoje svědomí.  Chceme uctívat a chválit Boha tak, aby Mu to bylo příjemné ?  Řiďme se v tom Jeho pokyny.  Aby o nás nebylo pravdou, že si v našich shromážděních a církvích dělá každý co chce.


„Drahý Pane Ježíši Kriste, chválím Tě takto prostřednictvím rozhlasové relace, spolu se všemi, kdo Tě znají jako svého Spasitele, za Tvoji nesmírnou, nepochopitelnou lásku, ve které jsi přišel na tento hříchem porušený svět, abys nás zachránil.  Vzdávám Ti všekerou čest a slávu, protože Ty jsi jí hoden jako Pán všech pánů a Král všech králů.  Skláním se před Tebou v pokoře a v plném vědomí naprosté závislosti na Tobě, vším co jsem a mám. Děkuji Ti z celého srdce za to, že jsem se mohl stát Božím dítětem.  Přijmi prosím toto prosté vyznání mojí vděčnosti, mého obdivu a mojí chvály. Tvoje je moc, čest a sláva navěky. Amen.“