O uctívání Boha (17.část)

V předešlé části tohoto blogu jsem začal psát o překážkách, které brání věřícímu člověku v pravém, biblickém uctívání Boha. Napsal jsem, že první a největší překážkou je naše vlastní JÁ, které se plete do Božích věcí. Druhou překážkou je SVĚTSKOST, kterou jsem definoval jako všechno to, z čeho ve svém životě vynecháváme Boha.

Jako třetí překážku v uctívání Boha uvedu to, co bych nazval KRITICKÝM DUCHEM, nebo duchem kritiky.  Jedná se o postoj, při kterém je věřící prakticky stále zaměřen na to, co vidí na druhých věřících špatného. Dostáváme se do takového stavu nebo postoje pozvolna, ale pokud se s ním hned nevyrovnáme, může narůst do takové míry, že nám zkazí menší nebo větší část našeho života, nehledě na životy druhých.  Tento kritický postoj vůči druhým je překážkou našeho uctívání Boha již proto, že jsme v takovém stavu zaměřeni na lidi, a nikoli na Pána.  Kritický postoj vůči druhým věřícím v nás potlačuje působení Božího Ducha, oslepuje nás vůči kvalitám druhých, deformuje náš pohled na všechno ostatní a často nás činí nepoužitelnými na Božím díle.  Kritik, namísto aby vyhledával to, co může na druhých pochválit a ocenit, vyhledává pouze to, co u nich může odsoudit.  Naneštěstí je kritik zároveň slepý vůči vlastním nedostatkům.  Platí tu známé biblické podobenství o břevnu ve vlastním oku, a třísce v oku druhého.  Kritik toleruje sám u sebe to, co nechce tolerovat u druhých.  Apoštol Pavel varuje Galatské věřící : „Jestliže však jeden druhého koušete a požíráte, dejte si pozor, abyste se navzájem nezahubili“ (5,15).  Kritiký duch je duchem záhuby, jak pro jednotlivce, tak pro celé společenství věřícícíh.  Stojí zato, abyste si pročetli a prostudovali 16.kapitolu 4.knihy Mojžíšovi, kde je nám předložen příběh o vzpouře skupiny lévijských kněží pod vedením Kóracha, proti vedení Mojžíšovu a Áronovu.  Nesmírně poučné !  Bůh netoleruje lidskou vzpouru vůči svým řádům a pořádkům, vůči lidem, které On sám postavil do vedení sborů.  

Jak léčit kritického ducha ?  Není účinnějšího léku než modlitba, ve které  Bohu děkujeme jmenovitě za tu osobu, vůči které jsme kritičtí a prosíme Pána, aby té osobě bohatě žehnal.  Stejně tak se modleme, aby nám Pán dal vidět na druhých to dobré, co v nich je, co On do nich vložil.  O lásce píše apoštol Pavel ve známé 13.kp. svého 1.listu Korintským, že „nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy“ (v.6).   Nikdy se nechceme radovat z něčeho špatného, co vidíme v životech druhých a naopak, vždycky se chceme radovat z toho, když vidíme jejich život v pořádku.  Hledejme u druhých jen to nejlepší !  A prosme zároveň Pána, aby nám posvítil svým Slovem do našeho vlastního nitra, abychom viděli, co potřebuje vyčistit a odstranit.

Jako další překážku v pravém uctívání Boha vidím NETRPĚLIVOST.  Netrpělivostí tu mám na mysli neochotu věřícího člověka čekat na Boha a očekávat na Boha.  Žalmista nás vyzývá : „Ztiš se před Hospodinem a čekej na něj“ (37,7).   My jsme vždycky ve dvojím nebezpečí : buď Boha nechceme následovat, anebo Ho předbíháme.  A přece nám náš Pán slibuje naprosto jednoznačně : „Dám ti prozíravost, ukážu ti cestu, kterou půjdeš, budu ti radit, spočine na tobě mé oko“ (Ž.32,8).   Důvěřujeme tomuto Božímu slibu ?  Pokud Boha předbíháme a nenecháme Ho jednat v Jeho čas a Jeho způsobem, vyjadřujeme tím svému Pánu nedůvěru a naše uctívání Boha nemá žádný význam.  Moudrý muž vtipně řekl : „Jestli nevíš, co máš dělat, nedělej to !“  Čekáme trpělivě na Pána, až On bude jednat ?

Další překážkou uctívání Boha je FORMALISMUS.  Tím mám na mysli snahy o dodržování určitých vnějších pravidel, formalit, rituálů a zvyklostí na úkor působení Božího Ducha.  Naneštěstí je formalismus v církvích a sborech tak zakořeněn, že si kladu otázku, jestli je ještě vůbec možná změna ?  Ve většině církví je každá tzv. bohoslužba tak naprogramována, že pro vedení a působení Božího Ducha prostě nezbývá místo !  Každé shromáždění je tak přeorganizované a připravené, že jakákoli odchylka od programu by byla považována za přestupek a nevhodné vystoupení.  Zatímco Pán Církve naprosto jasně ukazuje v Písmu, jak shromáždění věřících má probíhat pod vedením Ducha Božího, člověk nahrazuje Boží pořádek pořádkem svým. Jednoduchost, spontánnost a duchovnost shromažďování prvostní Církve už dávno vymizely a namísto toho máme jakási církevní představení, narežírovaná předem od první minuty do poslední.  Naprosto schází svoboda projevu – jak pro věřící, tak pro Božího Ducha.  To je nebiblické a nesprávné.  Formalismus uhašuje Božího Ducha a překáží pravému uctívání Boha.

NEODPOUŠTĚJÍCÍ DUCH je další překážkou v našem uctívání Boha.  Apoštol Jan, vedený Duchem Božím, nám píše : „Kdo nenávidí svého bratra, je ve tmě a ve tmě chodí. Neví, kam jde, neboť tma mu oslepila oči“ (1.J.2,11).   A jen o kousek dál píše Jan ve svém listu takto : „Řekne-li někdo Já miluji Boha, a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí.  A tak máme od Něho toto přikázání : Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra“ (1.J.4,20-21).   Apoštol Pavel píše Efezským : „Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám“ (4,32).   Ten, kdo si je dobře vědom Božího odpuštění pro zásluha Pána Ježíše Krista, nemůže neodpouštět druhým.  A čím dříve odpustíme, tím lépe.  Není myslitelné, abychom uctívali Boha a přitom chovali nelásku a nenávist vůči druhému věřícímu.

Poslední překážka uctívání Boha, o které se chci zmínit, je PÝCHA. Pýcha a uctívání Boha se navzájem vylučují.  Je tomu tak proto, že pýcha není nic jiného než uctívání sama sebe.  Když uctívám sám sebe, nemohu uctívat Boha.  V otázce pýchy existuje mnoho nedorozumění.  Zdravé sebevědomí pramenící z vědomí mého postavení v Pánu Ježíši Kristu není pýcha.  A naopak, člověk může být pyšný i na svoji pokoru !   Běžné projevy pýchy vidíme v oblasti vzhledu, postavení, vzdělání, majetku, dokonce i duchovního poznání, apod.  Pýcha je nemístné zaměstnávání se sama sebou.  Pýcha je hřích.   To, jak se Bůh dívá na pýchu, je vyjádřeno ve známém verši Jakubova dopisu 4,6 : „Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.“   Nejlepším lékem na pýchu je mít pohled neustále upřen na Pána Ježíéše Krista, o kterém čteme v listu apoštola Pavla Filipenským, že „sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži“ (2,7-8).  Jaký kontrast k našemu smýšlení, jaký příklad pro každého z nás !