Google+ Followers

Tuesday, September 23, 2014

O uctívání Boha (11.část)

V této další části blogu o uctívání Boha se vracíme k otázce uctívání model. Už jsem napsal, že modla je všechno, co v lidském vědomí a životě nahrazuje Boha. V předešlé části jsem uvedl první tři modly, kterým se dnešní člověk klaní, namísto aby se klaněl Bohu a uctíval Boha. Řekl jsem, že člověk především a ze všeho nejvíc uctívá sám sebe, protože se považuje doslova za střed vesmíru.  Na druhém místě jsem uvedl peníze a majetek a na třetím podnikání.

Další takovou modlou, kterou člověk upřednostňuje před Bohem je osobní potěšení, požitek  nebo rozkoš. Když v Bibli čteme o charakteristikách doby před skončením tohoto věku, apoštol Pavel uvádí jako jednu z vlastností, které u lidí vyniknou v té době, že „budou mít raději rozkoš než Boha“ (2.Tim.3,4).  Není nejmenších pochyb o tom, že dnešní svět je přímo posedlý touhou po naplnění osobního potěšení, požitku, rozkoše.  Média jsou realistickým odrazem toho, co dnešní člověk hledá.  Aniž bychom si to vždycky vědomě přiznali, prožíváme každý po svém každý den nejrůznější situace, které nám potvrzují, že svět je komplikovaný a zlý.  Zábavou a potěšením se alespoň na krátkou chvíli odreagujeme od této reality, což neznamená nic jiného, než že se vědomě nebo podvědomě snažíme před realitou utéct, snažíme se na to špatné nemyslet, protože  často nejsme schopni se s tím vypořádat.  Nejsem žádný puritán a dokážu uznat, že existuje určitý druh „nevinné zábavy“, kterou si vyplňujeme volný čas.  Avšak stále víc vidíme kolem sebe, že se ze zábavy a potěšení stává jakýsi „únikový prostředek“ před vážným zamyšlením, které by nutně muselo vést k vážným důsledkům a rozhodnutím.  Pro věřícího člověka spočívá tragedie v tom, že namísto aby se utíkal ve svém životě ke svému nebeskému Otci, utíká vlastně od Něj a od reality tím, že se baví.  Mám takovou osobní zkušenost například v obsahu a programu dnešních setkání mladých věřících lidí.  My jsme se také jako mladí věřící kdysi rádi bavili, ale vždycky jsme si našli čas na společné hledání pravdy v Božím slově. Dnešní věřící mládež ve stále větším měřítku věnuje společný čas pouhé zábavě a na Boží věci jí nezbývá jaksi čas.  Zábava, potěšení vytlačují Boha a stávají se modlou. Když dnes není ve společenství věřící mládeže dost legrace, mladí přestanou na setkání mládeže chodit a hledají zábavu v necírkevním prostředí.

Rekreace je další možnou modlou, kterou dnes lidé ve stále větší míře vyhledávají. Krátí se pracovní doba, je daleko víc volného času, a rekreace se stává něčím, bež čeho nemůžeme být.  Opět se tu chci ubránit možnému nedorozumění a řeknu, že rekreace má své užitečné poslání v životě člověka, když vede k lepšímu zdraví a nutnému odpočinku.  Ovšem tam, kde rekreace vytlačuje Boha, a svými časovými, fyzickými a peněžními nároky nás odvádí od společenství s Bohem a s druhými věřícími, tam není pochyby o tom, že se nám rekreace může stát modlou.  Rekreace by nám měla být dobrým služeníkem, nikoli špatným pánem.

Rodina v sobě rovněž skrývá nebezpečí, že se nám může stát modlou, kterou upřednostňujeme před Bohem.  Je to úžasný projev Boží milosti, když můžeme mít krásnou rodinu, kde se máme všichni velmi rádi, a kde nám jednomu na druhém velmi záleží.  Díky Bohu jsem v takové rodině vyrůstal jako dítě a stejně krásnou rodinu mi dal Bůh jako manželovi a otci.  Velmi si toho vážím a každý den Bohu děkuji jak za rodiče, tak za manželku a děti.  Rodinné vztahy však nikdy nemohou a nemají nahradit můj osobní vztah k Bohu a nikdy nemohou ovlivnit můj život tak, abych Boha krátil o to, co Mu právem náleží.  Naopak, krása věřící rodiny není úplná bez společného rodinného života pro Boha.  Mám před sebou na stole biblický verš, který je mi životním krédem od samého dětství : „Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu“ (Jozue 24,15). To je vyznání izraelského vůdce Jozue, který to takto prohlásil právě v protikladu ke službě modlám. Varujme se jakýchkoli životních kompromisů čistě v zájmu rodiny.  Neubráním se tu poznámce ohledně kázně.  Mnozí rodiče doplácejí celý život na to, že nedostáli povinnosti vychovat své děti pod kázní Božího slova. Namísto aby se řídili pokyny Božího slova při výchově svých dětí, dovolili svým dětem, aby více-méně diktovaly rodinný život.  Namísto aby svým dětem vštěpovali od útlého dětství Boží charakter, dovolili, aby se jejich děti „hledaly“, a rodiče dělali všechno pro to, aby svým dětem v jejich „hledání“ vyhověli.  Děti jim byly modlou, které se klaněli, a kterou všelijak upřednostňovali.  Takoví rodiče na svůj liberální přístup k výchově pak velmi těžce doplácejí.

Moc nebo touha po moci je další nebezpečnou modlou. Apoštol Jan píše ve svém třetím dopise o jistém muži jménem „Diotrefés, který si osobuje právo být mezi nimi první“ (v.9). Považujeme za normální, když se lidé ve světě honí za mocí.  Touha po moci ovládá celý jejich život.  Jsou ochotni dopustit se čehokoli jen proto, aby získali moc a slávu a uznání od druhých.  Naneštěstí vidíme podobné tendence také mezi věřícími. Namísto aby chtěli sloužit, touží po tom, aby jim druzí sloužili.  Odvracejí se tak jednoznačně od příkladu Pána Ježíše Krista, o Němž čteme, že „sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka“ (Filip.2,7) a On sám o sobě řekl, že je „tichý a pokorného srdce“ (Mt.11,29).  Kdosi vtipně řekl : „Proč bych se měl prát o místo na vrcholu žebříku, když je tolik volného místa dole ?“  

Věda a poznání jsou pro mnohé lidi modlou.  Apoštol Pavel varuje před protikladnými naukami, „které se lživě nazývají poznání“ (1.Tim.6,20).  Pro věřícího člověka nemůže být to, co se nazývá „vědeckým poznáním“ nejvašším životním měřítkem a autoritou.  Dobrá, skutečná věda pouze odhaluje to, co Bůh stvořil.  Proto je věda vždycky podřízena Bohu, ať chce nebo nechce.  Pseudověda pak není ničím jiným než výmyslem hříchem porušeného a vzdorného lidského rozumu.  Vzdělání je velmi důležité a užitečné, avšak nikdy nemůže nahradit Boží zjevení a pravdu.  Kdybychom dali poznání všech lidí všech dob dohromady, stejně by to byl jen nepatrný zlomek toho, co Bůh stvořil. 

Druzí lidé se nám mohou stát modlami. Člověk má rád hrdiny jako vzory správného lidského jednání. Na tom není nic špatného.  To, co však odporuje Písmu je zvyklost přisuzovat druhým lidem honost nebo titul, který náleží jen Bohu. Jsou církve, které vedou k uctívání tzv. „svatých“. To není biblické, není to správné. Stejně tak není správné uctívat nějakého vysoce postaveného církevního hodnostáře. Pán Ježíš říká na adresu židovských náboženských předáků : „Nečekám slávu od lidí . . . jak byste mohli uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale slávu od samého Boha nehledáte ?!“ (Jan 5,41-44).  Kdybychom oslavovali důsledně Boha a hledali Jeho slávu, neměli bychom ani čas, ani chuť  oslavovat sami sebe navzájem.

Ještě se docela na závěr zmíním o tom, že slovo Boží jasně odsuzuje uctívání andělů a uctívání přírody (Zjev. 19,10 a 22,8-9 a 5.M.4,14-20 a Job 31,24-28). V obou případech můžeme pozorovat nebezpečné trendy moderního duchovně zbídačelého člověka hledajícího jakousi „spiritualitu“ na nesprávném místě.