O uctívání Boha (18.část)

Toto je poslední část blogu o uctívání Boha. V celém blogu jem se snažil o biblický pohled na tuto tak velmi důležitou stránku křesťanova života.  Bez uctívání Boha nemůže věřící člověk žít, ale zároveň je podstatné, aby k uctívání Boha docházelo podle Božího přání, na podkladě Písma.

Závěrem se tedy podívejme jednak na to, co říká Písmo s ohledem na místo, kde může k uctívání Boha docházet, a jednak na důsledky uctívání Boha v životě věřícího a v životě Církve.

Mezi věřícími existuje dost nejasnosti s ohledem na místo, kde mohou uctívat Boha.  Máme chrámy, modliteby, kostely, kde se chází Církev k tomu, aby společně chválila Boha při tzv. bohoslužbách. Někdy takové budově nebo místnosti dokonce říkáme „Boží dům“ a všeobecně se má zato, že jedině na těchto místech a při shromáždění věřících může docházet k chválení a uctívání Boha. Není tomu tak.  Písma Nového Zákona neznají žádné předurčení ohledně takového místa. 

Ve známém biblickém oddílu z Janova evangelia, kde je nám dochován záznam rozhovoru Pána Ježíše Krista se samařskou ženou, je nám vysvětleno velmi jasně, že místo k chválení Boha není podstatné. Ta samařská žena říká Pánu Ježíši : „Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě“ (4,20).   Odpověď Pána Ježíše dokládá, že budova nebo místo uctívání nejsou podstatné : „Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě . . . . přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou Ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby Ho lidé takto ctili“ (4,21-23).   Těmito slovy Pán Ježíš jednou provždy zamítá názor, podle kterého je některé budova nebo některé místo svatější než jiné, nebo přijatelnější než jiné k chválení Boha.  To, na čem jedině záleží, je duchovní postoj věřícího, a nikoli místo, na kterém k chválení Boha dochází.  

Pisatel epištoly Židům dokládá tuto pravdu takto : „Když přišel Kristus, velekněz, který nám přináší skutečné dobro, nesloužil ve stánku zhotoveném rukama, to jest patřícím k tomuto světu, nýbrž ve stánku větším a dokonalejším.  A nevešel do svatyně s krví kozlů a telat, ale jednou provždy dal svou vlastní krev, a tak nám získal věčné vykoupení“ (9,11-12).   Srarozákonní židovský stánek úmluvy sloužil k tomu, aby nám poukázal na nebesa a na Boží přítomnost. „Vždyť Kristus nevešel do svatyně, kterou lidské ruce udělaly jen jako napodobení té pravé, nýbrž vešel do samého nebe, aby se za nás postavil před Boží tváří" (9,24).   V osobě Pána Ježíše pak každý věřící člověk, který uvěřil v Krista jako svého Spasitele pro věčnost, vchází do Boží přítomnosti v nebesích.  To platí jak pro jednotlivce, tak pro každé společenství věřících, pro celou Církev. Přístup k Bohu je nám umožněn Kristovou obětí a Jeho přítomností v nebesích.  Žádného zvláštního místa tady na zemi není zapotřebí k tomu, abychom se klaněli Bohu. Nemusíme do kostela, do chrámu nebo do modlitebny. Pán Ježíš nám ubezpečuje těmito slovy : „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt.18,20).    Je to přítomnost Pána Ježíše Krista, která posvěcuje shromáždění věřících, a nikoli účel budovy, ve které se scházejí.  Často je stavba kostelních budov nebo modliteben mařením času, energie a peněz. Prvotní Církev se scházela po domácnostech.  A je pozoruhodné, že dnes sbory, které mohou mít tisíce členů, se dnes uchylují k praktice scházení po domácnostech přes týden.  Jinak by se členové ani vzájemně nepoznali a jejich společenství by bylo velmi povrchní.   

Také mi dovolte v této souvislosti krátkou zmínku o tom, jaký má věřící člověk zaujímat fyzický postoj, když chválí Boha.  Není nám Písmem nikde předepsán !  Jestli sedíme nebo klečíme nebo stojíme, případně i ležíme nebo chodíme, můžeme stejně dobře chválit Boha v jakékoli tělesné pozici.  Nic našemu chválení nepřidá, jestli budeme klečet a nic mu neubere, jestli přitom budeme chodit někde lesní cestou.  Můžeme chválit Boha ve vlaku, v autě, v kuchyni, v dílně nebo v kanceláři. Rovněž není k chválení Boha předepsaný některý den v týdnu.  Boha můžeme a máme uctívat každý den, za každých okolností.  Duchovní postoj a duchovní kvalita našeho uctívání je to jediné, na čem skutečně záleží.

Jaké jsou důsledky chválení Boha ?  Tak předevsím a naprosto logicky, Bůh bude uctěn, vyvýšen, oslaven.  Není vyššího poslání a povolání pro věřícího člověka, než uctívat Boha, klanět se Mu a chválit Ho přede všemi lidmi.  Nejen ve shromáždění Církve a nejen někdy.  Stále, za každých okolností, na každém místě.  Jak žasneme, když vidíme muslimy, kteří se na veřejných místech pětkrát denně klanějí Aláhovi na svých modlitebních koberečcích.  Dovedeme bez studu a bázně chválit pravého a jediného Boha, našeho Pána a Spasitele, na veřejnosti ?  Někteří křesťané se dokonce stydí poděkovat Bohu za pokrm v restauraci nebo na jiném veřejném místě.  V této věci veřejného chválení Boha bychom měli být daleko důslednější.

Druhým důsledkem našeho chválení Boha bude, že skrze ně přijímáme Boží požehnání.  Závěr Lukášova evangelia je nádherným doložením souvislosti mezi chválením Boha a vnitřní radostí věřícího. Čteme tam o učednících Pána Ježíše, který od nich odchází do nebes ke svému Otci, že „před Ním padli na kolena, a potom se s velikou radostí navrátili do Jeruzaléma, byli stále v chrámě a chválili Boha“ (24,52-53).   Nic nám nezpůsobí takovou vnitří radost jako to, když celou svou bytostí chválíme Boha, děkujeme Mu a oslavujeme Ho z Jeho lásky a milosti.  Chválení Boha je silou, která promění životní okolnosti, která nás povznese nad starosti každodenního života, která nám přinese pokoj do duše a připraví nás k životu podle Boží vůle.  V tomto neradostném a nešťastném světě jsme požehnáni nejvíc, když uctíváme a chválíme svého Pána.

K důsledkům našeho uctívání Boha patří i to, že svým uctíváním svědčíme nevěřícím o našem nebeském Pánu.  Mojžíšova tvář zářila, když se setkal s Bohem.  Apoštol Pavel nám připomíná, že „nikdo z nás nežije sám sobě“ (Řím.14,7).   Život každého člověka se nějakým způsobem dotýká života jiného člověka, dalších lidí.  Ti, kdo jsou Bohem proměněni v důsledku své víry v Pána Ježíše Krista, jsou přímo nakažliví celým svým životem v prostředí nevěřících. Nevěřící lidé jsou přemáháni tím, když vidí, jak věřící žijí, jak jednají, jak smýšlejí.  Apoštol Jan píše : „Kdo se narodil z Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra“ (1.J.5,4).    

Žijeme v tomto vítězství každý den, každý okamžik svého života ?  Chválíme Boha tak, jak je naší chvály hoden a jak nás učí Písmo ? Kéž by tomu tak bylo, a kéž by byl náš Pán neustále oslavován našimi ústy a našimi životy.  K tomu ať nám On sám pomůže.