Google+ Followers

Tuesday, May 13, 2014

O Boží svrchovanosti (část 17.)

Teologie není – nesmí být – jen akademickou záležitostí. Není to jen nějaké intelektuální cvičení nebo platforma k dokázání  vlastní moudrosti. Na druhé straně dělají chybu ti, kdo se teologii – nauce o Bohu – úmyslně vyhýbají, protože zastávají zásadu „dětské víry“.   Kalvín prý řekl, že v nejlepším případě je teologické poznání pravdivé na 80%. Potíž je v tom, že nevíme, kterých 80% to je. To však ještě neznamená, že musíme být nějakými křesťanskými agnostiky, kdy si řekneme, že nikdo stejně pořádně neví, co je pravda. 

Reformátoři nás učili od samého počátku, že zásadou správného přístupu k výkladu Bible je „vykládat Písmo Písmem“.  Písmo je tím jediným absolutním měřítkem toho, čemu máme věřit. Je tomu tak proto, že Písmo – Bible – je Božím slovem. Nejrůznější církve a denominace si vytvořily v průběhu dějin určité zásady a zvyklosti. Některé jsou dobré a některé moc ne. Některé jsou biblické a jiné nejsou.  Každá denominace a každá církev by měly stále znovu a znovu přezkoumávat jestli to, na čem stavějí, obstojí jednoznačně před Písmem. Jinak dochází k tomu, že si církve zakládají víc na tradici a na tom, čemu samy věří a čemu vyučují, než na tom, co říká Bůh.

Hovoříme o Boží svrchovanosti a nacházíme se na samém konci tohoto krátkého seriálu úvah.  Je snad proto vhodné, abychom si položili otázku, jak je tomu s Boží svrchovaností s ohledem na konec dějin ? Protože Boží velké drama není ještě u konce, i když konec toho, co se děje na tomto světě, může být už velmi blízko, všechno tomu nasvědčuje. 

Jedno víme jistě : nejsme na tomto světě ani náhodou, ani bez záměru. Věřícím lidem Pán Ježíš přikazuje : „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Proto jděte, čiňte učedníky ze všech národů. Křtěte je ve jméno Otce, Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal.  A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání věku“ (Mt.28,19-20).  To je naprosto jasně daný úkol, který můžeme plnit důsledně a s jistotou. Všimněme si dobře toho výrazu „proto“.  Bůh-Otec dal svému Synu všekerou moc – autoritu – na nebi i na zemi.  Proto můžeme jít a v Jeho autoritě získávat učedníky.  Podtrhuji – v Jeho autoritě !  Protože získáváme učedníky Jemu a ne sami sobě.  Tady ztroskotalo tolik polidsku úspěšných evangelistů a kazatelů – ve chvíli Božího požehnání zpychli a začali jednat ve své vlastní autoritě a začali získávat učedníky sami sobě.  Jaká tragedie ! 

Žijeme v době, kdy vyznávat otevřeně a nekompromisně víru v Ježíše Krista jako Syna Božího a jediného Spasitele bude stále těžší.  Jestli říkáme, že věřit za komunismu bylo těžké, v dnešní demokracii je to někdy ještě těžší, zvlášť když existuje podřízenost v podstatě proti-křesťanské, bezbožné Evropské Unii.  Zákony ve většině demokratických zemích po celém světě začínají nabírat jednoznačně proti-křesťanský charakter. Pod záminkou demokratického dialogu a vzájemného respektu ustupují křesťané ze svých pozic, odklánější se od základních biblických doktrín, na kterých byly jejich společnosti založeny.

Nic nového.  Církev – pokud byla důsledná ve svém vyznávání a životě – vždycky trpěla a nikdy nebyla vítána.  Jenomže i když společnost se mění a možná církve mění svoje postoje spolu se světem a pod tlakem, Bůh se nemění. Je stále stejně silný a mocný a je stále stejně svrchovaný ve svém záměru a jednání.  Bůh mluvil a mluví dodnes ke svým věrným slovy apoštola Jana v poslední knize Bible, Zjevení : „Uviděl jsem otevřené nebe“, píše Jan, „a hle, bílý kůň, a ten, který na něm seděl, se jmenoval Věčný a Pravý, jenž spravedlivě soudí a bojuje. Jeho oči byly jako plamen ohně, na hlavě lě množství korun a měl napsané jméno, které nezná nikdo kromě Něj.  Byl oblečen rouchem nasáklým krví a Jeho jméno je Slovo Boží.  Za Ním jela nebeská vojska na bílých koních, oblečená bílým a čistým kmentem. Z Jeho úst vycházel ostrý meč, aby jím bil národy. On sám je bude pást železnou holí, On sám bude šlapat vinný lis planoucího hněvu všemohoucího Boha. Na svém rouchu a na boku má napsané jméno : Král králů a Pán pánů“ (19,11-16).  To je Bůh, kterému sloužíme.  Bůh ještě není u konce věku, ještě nekončí drama, jehož jsme účastníky.
Vyvrcholením Božího dramatu je okamžik, o kterém píše apoštol Pavel věřícím do Filipis : „Proto Jej Bůh povýšil nade všechno, jméno nad každé jméno Mu daroval, aby před jménem Ježíš každé koleno kleklo – všech, kdo jsou v nebi, na zemi i v podzemí, a každý jazyk aby vyznal ke slávě Boha Otce, že Ježíš Kristus je Pán“ (2,9-11). 

Bůh je. Bůh je Alfa i Omega, počátek a konec. Bůh je „Já jsem“.  Všemohoucí, svrchovaný, jediný živý Bůh, Stvořitel i Spasitel.  Jestli jste četli celý tento seriál nebo jen některou jeho část, je jedna věc, kterou bych moc rád, abyste si z něj zapamatovali : my jsme tu pro Boha, a nikoli On pro nás.  My jsme tu, protože On chtěl. Slovy biblického žalmisty : „Vězte, že Hospodin je Bůh, on nás učinil, a ne my sami sebe . . .“ (100,3).


Když žijeme v tomto hříchem porušeném, nemocném světě, je podstatné, abychom se dívali dál než jen kolem sebe. Boží sláva je stejná dnes jako vždycky byla a jako vždycky bude. K jejímu plnému zjevení dojde v budoucnosti. A tato budoucnost začíná ve chvíli návratu, druhého příchodu Božího Syna, Pána Ježíše Krista.  Ano, On slíbil, že se vrátí. A bude to brzy. Spolu s apoštolem Janem říkáme : „Amen, přijď Pane Ježíši.“