O Boží svrchovanosti (část 4.)

Ve třetí našeho tohoto blogového seriálu o Boží svrchovanosti jsme začali hovořit o problematice existence zla na světě. Existence zla a hříchu je možná nejtvrdším oříškem v oblasti poznávání Boha.  Ve snaze pochopit lépe původ zla jsme se před týdnem vrátili až do zahrady Eden – do biblického ráje – do období života prvních lidí, Adama a Evy. Na podkladě biblického popisu událostí  kolem prvního hříchu jsme společně došli k jednomu jedinému logickému závěru : u kořene původu zla a hříchu je Bůh sám. Je propastný rozdíl mezi tím, když řekneme, že Bůh hřeší – což není myslitelné – a tím, když řekneme, že přivedl zlo a hřích na svět. Připomněl jsem biblický oddíl z epištoly apoštola Pavla Římanům 9,22-24, kde čteme : „Jestliže Bůh chtěl ukázat svůj hněv a zjevit svou moc, a proto s velkou shovívavostí snášel ty, kdo propadli Jeho hněvu a byli určeni k záhubě, stejně chtěl ukázat bohatství své slávy na těch, nad nimiž se smiloval a které připravil k slávě – na nás které povolal nejen ze židů, ale i z pohanských národů ?“  Z tohoto a jiných biblických textů můžeme dovozovat, že hněv je součástí Boží podstaty stejně jako Jeho milost a láska. K tomu, abychom lépe pochopili, kdo Bůh je, musíme vědět i o Jeho hněvu. A hněv není možné projevit bez předmětu hněvu, bez příčiny.  Proto tedy existence zla a hříchu.

Teď si ale říkáte : cožpak je to spravedlivé, aby Bůh napřed vnesl zlo do světa a pak se otočil a začal se hněvat ? Bůh je přece spravedlivý !  Nemůže přece přivést bezhříšnou Evu k tomu, aby pojedla zakázané ovoce a zhřešila a pak ji za to trestat ?!  To by byl od Boha zlý skutek a Bůh nemůže jednat zle. Tak to musí být nějak jinak !

Připomeňme si však v této souvislosti jiný biblický text ze 2.knihy Mojžíšovy, kde čteme o událostech kolem vyjití židovského národa z egyptského otroctví.  Bible nám jasně potvrzuje, že Bůh zatvrdil faraónovo srdce a Mojžíš má faraónovi vyřídit mimo jiné toto : „Avšak proto jsem tě zachoval, abych na tobě ukázal svou moc a aby se po celé zemi vypravovalo o mém jménu“ (9,16).  Bůh tu zjevně dělá dvojí : napřed faraóna přivede na svět a faraón se stane tyranem Abrahamových potomků. A pak zatvrdí faraónovo srdce.  Neříkali jste si někdy, jak to bylo možné, že byl faraón tak tvrdohlavý ? Navzdory všem možným  neuvěřitelně tvrdým ranám, které Bůh na Egypt dopustil, faraón odmítal propustit izraelský národ z otroctví.  Proč ?  Protože Bůh zatvrdil jeho srdce.  Má být faraón za to souzen ?  Když bude stát před Bohem při posledním soudu před velkým bílým trůnem, bude se moci společně s Evou hájit slovy : „Za to já přece nemohl, to všechno Bůh ?“  Může to samozřejmě zkusit.  Ale jestli tam někde bude apoštol Pavel, už ho slyším, jak volá : „Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu ?Řekne snad výtvor svému Tvůrci – Proč jsi mě udělal takto ? – Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy udělal jednu nádobu ke vznešeným účelům a druhou ke všedním ?“ (Řím.9,20-21). 

Všimněme si dobře, jak apoštol Pavel bere za samozřejmost, že to byl skutečně Bůh, kdo působil na faraónově srdci.  Neříká : „Faraóne, nech Boha být, On s tím přece neměl co dělat, to ty jsi rozhodoval co a jak.“  Také se Pavel nijak nesnaží Boha nějak omlouvat nebo Jeho jednání vysvětlovat a ospravedlňovat.  V podstatě Pavel říká : „Bůh je Bůh a může si dělat co chce.“  Stvoření nemá šanci, když chce Boha stavět před soud, protože je to On, kdo je tím jediným Soudcem.

A tak když se Bůh rozhodne, že zatvrdí faraónovo srdce, aby mohl konat zázraky a ukázat svou slávu, prostě to udělá.  Ne že by jen doufal, že faraón neposlechne, ne že by jen věděl, jak bude faraón jednat. On se zasadí o to, aby tak faraón jednal, způsobí to.  Jak to udělá, to je také Jeho věc.  Může poslat satana, aby člověka svedl, aby naplnil Boží vůli.

Tak tomu mohlo být i v případě prvních lidí, Adama a Evy. Byl to satan, kdo za Evou přišel, aby pojedla zakázané ovoce.  Ale proč tam vůbec ten strom se zakázaným ovocem byl ?  Proč to tak Bůh zařídil ?  Nemůžeme se vyhnout logickému závěru, že to Bůh naplánoval tak, aby to dopadlo jak to dopadlo. Aby Eva bez hříchu se dopustila hříchu. Aby přišlo zlo na svět.

Bůh chtěl ukázat svůj hněv a svoji moc. Proto zlo, hřích a hříšná, padlá stvoření. Také však chtěl ukázat svoji milost a lásku, a ty může projevit jen tam, kde předtím projevil svůj hněv. 

 Možná si v této chvíli říkáte : „Ale to není Bůh jak si Ho představuji. Takový Bůh mi nesedí. Jak mohu takového Boha uznávat, oslavovat a ctít ?  Cožpak takové jednání mluví o Jeho dokonalosti a slávě ?“  My jsme příliš zvyklí na to, abychom viděli Boží slávu v tom, co na nás udělá mohutný, krásný dojem. Krása přírody kolem nás, nově narozené dítě, mistrovské umělecké dílo. Za tím vším vidíme Boží ruku, Boží slávu.  Problém je v tom, že my chceme vidět Boží slávu jen v tom, co nám přináší nějaký příjemný prožitek, dojem, užitek. A nestaráme se o to, co přináší potěšení a užitek Bohu.  Jeho sláva není podmíněna naším obdivem. Boží sláva je naprosto soběstačná. I když my si můžeme myslet, že určité věci Bohu slávu nepřináší, konečným soudcem je vždycky On. Když například jeden člověk činí pokání ze svých hříchů a je spasen ve víře v Ježíše Krista, Bůh je oslaven a my se radujeme.  Ale Bůh je stejně oslaven i v tom, že jiný hříšník pokání nečiní a odchází do věčnosti bez Boha.  Problém je v tom, že nám záleží víc na nás samých, na lidech, než na Bohu. Vidíme Boží slávu jen v tom, co dobrého udělá Bůh pro člověka.  Hřích nám není tak odporný, jako je odporný Bohu, a proto nevidíme krásu a majestát Božího hněvu a uniká nám v tom všem skutečná podstata Boží slávy.

Měli bychom se radovat z předivné moudrosti Božího plánu. Ano, je to úžasný plán !  Bůh tvoří vesmír, zemi, člověka. Lidem vtiskne pečeť svojí podoby. Prohlásí všechno za dobré. Pak přivede první lidi k pádu. Ale namísto aby to byla katastrofa, Bůh tím zjevuje svoji dokonalou podstatu, moc a slávu. Ukazuje jak svůj hněv, tak svoji milost, lásku a spravedlnost. Aby je mohl projevit, posílá svého Syna, Ježíše Krista, aby se stal zástupnou obětí, aby došlo ke smíření a k obnově všeho.  A v tom všem je Bůh oslaven. Bez ohledu na to, jestli Ho oslavujeme my nebo nikoli.  Bůh tu není proto, aby na nás udělal nějaký dojem, nebo aby nás zachovával stále šťastné a spokojené, aby nám sloužil.  Bůh prostě je.  A je naprosto svrchovaný ve své existenci a ve svém jednání.  Nezávisle na nás.  Je na nás, na mně a na tobě, milý posluchači, abychom Ho poznávali, milovali, uctívali a žili s Ním a pro Něj.  A to je možné jedině tehdy, jestli věříme v Jeho Syna, Ježíše Krista, který je tím jediným Prostředníkem mezi Bohem a člověkem.