O Boží svrchovanosti (část 11.)

Už jsme si v tomto blogu ukázali, že Bůh je svrchovaný nad celým svým stvořením, nad pádem člověka, nad dějinami v jejich velkých i malých událostech, svrchovaný nad tyrany tohoto světa i nad satanem a jeho démony. Jeho svrchovanost prostě nemá mezí. Není omezena ani časem, ani prostorem, ani kterýmkoli z Božích stvoření. Je tomu tak proto, že Bůh je prostě Bůh.  Kdyby byl ve své svrchovanosti jakkoli omezen, nebyl by Bohem.

A teď hodím zpátečku a řeknu, že Bůh přece jen je něčím omezen. A toto prohlášení – v kontextu Boží absolutní svrchovanosti – je jednou z největších záhad spekulativní teologie.  Otázka : může Bůh stvořit tak velkou  planetu, že ani On s ní nepohne ?   Ať odpovíte jakkoli, odpověď bude negativní, tzn. Bůh něco nemůže.

Nejlepší odpověď na tu otázku by mohla znít asi takto : Bůh může uskutečnit každý svůj záměr.  To je něco jiného, než když řekneme, že Bůh může udělat cokoli.  Když řekneme, že Bůh může udělat cokoli, znamená to, že může stvořit druhého Boha ?  Nebo že může přestat být Bohem ? Nebo že může lhát nebo zemřít ? Může Bůh nakreslit čtvercový kruh nebi kruhový čtverec ? Nebo – slovy praotce víry Abrahama – může Bůh soudit nespravedlivě ?  To jsou všechno staré otázky, které přivádějí i ty nejlepší profesory teologie do rozpaků.  A všechno se to vlastně točí kolem jednoho : jaký je vztah mezi Boží vůlí a Božím charakterem ?

Dalo by se to říct jednoduše : Bůh nemůže jednat v rozporu se svým charakterem. Bůh je Pravda, a proto nemůže lhát. Bůh  není zdrojem nepořádku, a proto nemůže stvořit kruhový čtverec.  Je všemohoucí, a proto nemůže stvořit planetu, se kterou by nemohl pohnout.  A tak když říkáme, že Bůh je všemohoucí, neříkáme tím, že může všechno. Ale říkáme, že může udělat všechno, co si přeje.  Jinými slovy, Jeho vůle je vymezena Jeho charakterem.  Svým jednáním nemůže popřít sám sebe.

Když říkáme, že Bůh nemůže lhát, nechceme tím říct, že by měl nad sebou nějakou „vyšší morální autoritu“, které by byl podřízen, a která by Mu nedovolovala zalhat.  Také nemůžeme tvrdit, že zákony logiky Boha jakkoli omezují, protože to je On, kdo zákony logiky stvořil a uvedl v platnost.  Také si nemůžeme myslet, že Bůh je rozmarný nebo vrtošivý, a že si může dovolit překročit svoje vlastní morální zákony jak a kdy se Mu zachce.  V jedné jediné kapitole Bible máme naprosto jednoznačné ujištění o tom, že nikdo jiný nemá nad Bohem morální autoritu a zároveň i o tom, že Bůh nelže.  Epištola Židům 6,13-18 : „Když totiž Bůh dával zaslíbení Abrahamovi, neměl, při kom větším by přísahal, a tak přísahal sám při sobě . . . potvrdil svůj slib přísahou . . . a protože je nemožné, aby Bůh lhal,  stávají se tyto dvě nezvratné věci mocným povzbuzením pro nás . . .“   Bůh je sám sobě zákonem. Můžeme Mu naprosto důvěřovat z toho důvodu, že součástí Jeho neměnného charakteru je důvěryhodnost. Nikdy naši důvěru nemůže zklamat.

Otázka : je Boží dobrota produktem Jeho vůle, anebo Jeho vůle vyplývá z Jeho dobroty ?  Je Bůh dobrý, protože chce, anebo dobro je dobré proto, že to tak Bůh chce ?  Mohl kdysi dávno – kdyby byl býval chtěl - Bůh rozhodnout o tom, že lež bude něco dobrého ?  Možná se vám tato otázka zdá příliš akademická, teoretická. Ale není tomu tak. Naše odpověď na ni určuje náš pohled na Boha : uctíváme Boha proto, že je Bůh, anebo proto, že je dobrý ?

Uctíváme Boha z obou důvodů : jednak proto, kým je, a jednak proto, co činí. Možná bychom to řekli lépe takto : uctíváme Boha z toho, kým je, a děkujeme Mu za to, co činí.

Toto všechno nejsou jednoduché otázky. Je však nutné s nimi zápasit, abychom z nich mohli vyvodit závěry pro svůj život.  Víra není slepá. Bůh nám dal kromě schopnosti věřit také schopnost přemýšlet. Slovo Boží není vždycky snadné ke správnému chápání. Chce to čas a úsilí, abychom pochopili, že Božímu slovu můžeme plně důvěřovat, protože neodporuje ani naší víře, ani našemu rozumu. Teprve pak jsme vedeni k pravému uctívání Boha. K uctívání, které je podloženo nejen vírou, ale zároveň i realitou.

Musíme se naučit chápat Boha Božími měřítky, a nikoli našimi vlastními měřítky a předsudky. Příliš často slyším, jak i věřící lidé říkají o Bohu věci, které vůbec neodpovídají realitě, nejsou podloženy biblickým učením, Božím slovem.  Stále častěji poměřujeme Boha svými subjektivním prožitky a city, namísto abychom Ho chápali jako Boha absolutně svrchovaného, nezávislého na člověku, nebo na jakémkoli jiném z Jeho stvoření.  Bůh tu není pro nás, my jsme tu pro Boha.  Pán Ježíš Kristus zemřel na kříži, aby nás smířil s Bohem, protože tak to Bůh chtěl.  My jsme Ho svým hříchem k Jeho oběti nepřinutili.  Bůh jedná jak chce, v souladu se svým charakterem. Na to se můžeme spolehnout.

„Jsem, který jsem“, řekl Bůh Mojžíšovi. On nemůže přestat být tím, kým je. Dokonalým, všemohoucím, dobrým, spravedlivým Bohem. Až Ho takto pochopíme v plné důvěře, možná, že Mu budeme o něco blíž.

Není jiné cesty k Bohu, než víra v Ježíše Krista jako Božího Syna a Spasitele, milí čtenáři. Dnes, v tzv. postmoderní době, se lidé stále víc spoléhají na sebe , než aby se obraceli ke svému Stvořiteli.  Možná už i proto zažíváme to, čemu říkáme globální krize.  Dochází k ní jednak proto, že se odvracíme od Boha, a jednak proto, že Bůh si i této krize může ve své milosti použít k tomu, aby se nám připomněl.  Možná se připomíná i tobě, milý čtenáři, milá čtenářko, prostřednictvím tohoto blogu. Nenech si ujít příležitost smířit se se svým Stvořitelem. Uvěř, že i za tebe zemřel Pán Ježíš Kristus na kříži, aby tě zachránil pro Boha, pro věčnost.  Budu rád, když mi napíšete, jsem tu proto, abych ti pomohl na cestě víry.