O Boží svrchovanosti (část 7.)

Většina lidí – pokud mají alespoň základní poznání Boha – se spokojí s vědomím, že Bůh je svrchovaný ve velkých věcech a událostech. Boží nadvláda nad velkými a vlivnými lidmi nám také vyhovuje.  Ale my jsme malí a nedůležití, na nás přece Bůh nemá ani čas ?  Anebo je to jinak ?  Zajímá Boha každý detail mého života, každá podrobnost ?  Každá myšlenka, každé slovo, každý čin ?

Kdysi jsme se učili – a tady vám dávám nahlédnout do mého stáří – ano, já jsem se ještě učil, že nejmenšími částicemi hmoty jsou protony, neutrony a elektrony. Jako správný student jsem svým učitelům věřil.  Ale pak jsem se za pár let dozvěděl, že jsou ještě nějaké kvarky a dokonce sub-kvarky, a dnes bych vůbec nebyl překvapen, kdyby mi někdo řekl, že existují ještě nějaké daleko menší částice, ze kterých se skládá hmota, jak ji známe.  Takže od obrovského, nekonečného vesmíru až po nejmenší částice hmoty.  Proč to tak je, jak je to všechno složeno dohromady, jak to může tak dobře fungovat – na to nám neodpoví ani ten největší vědec.  Už Albert Einstein nakonec musel říct : „Protože Bůh to tak chce.“  Od největší hvězdy ve vzdálené galaxii po nejmenší částici hmoty. Bůh to dal dohromady, Bůh to tak chtěl.

Zřejmě žádný jiný biblický příběh nám neukazuje na to, že Bůh řídí i nejmeší události našich životů tak, jako příběh starozákonní Rút. Vy, kdo čtete Bibli, znáte dobře pozadí celého příběhu. V Judsku je hlad, a muž jménem Elimelek, jeho žena Noemi a jejich dva synové odcházejí do Moábu.  Po Elimelekově smrti se jeden ze synů ožení s Rút, která je moabitkou, tedy místní dívka. Druhý syn se rovněž oženil s moabitkou jménem Orpa. Po deseti letech oba dva synové umírají a Noemi je bez manžela a bez synů. Není, kdo by se o ni v cizí moabitské zemi staral. Noemi vzpomíná na to, jak se starají o vdovy v jejím rodném Izraeli a rozhodne se, že se tam vrátí. Své snachy však vybízí k tomu, aby zůstaly v rodném Moábu, a aby si našly nové manžely.  Orpa se její radou řídí, ale Rút své tchýni říká : “Nenaléhej na mne, abych tě opustila a vrátila se od tebe. Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem” (Rút 1,16).

Obě ženy se tedy vydávají na cestu a přicházejí do Jeruzaléma v době, kdy se sklízí ječmen. Rút dostává dovolení, aby paběrkovala klasy za ženci na poli Boáze, příbuzného od Noemi.  Ten si ji zalíbil, a netrvalo dlouho, oženil se s ní.  Za nějaký čas se jim narodil syn jménem Obéd. Když se stal z Obéda muž, oženil se a měl syna Jišaje, který se pak stal otcem Davida, budoucího izraelského krále.  A právě Davidovi, jak víme, zaslíbil pak Bůh „věčné království", které vyvrcholí příchodem a vládou Ježíše Krista.

Abychom celý příběh shrnuli : kvůli nedostatku deště nastal v judstvu hlad, díky hladu se Elimelek s Noemi odstěhovali do Moábska, kde se Elimelekův syn oženil s Rút. Manželé umírají a osamělé ženy se vracejí do Izraele. Nedostatek jídla nutí Rút k paběrkování při žních, Rút se seznamuje s Boázem, který se s ní ožení a jejich pravnukem je král David.  Zásadní otázka je : přemýšlel Bůh o tom, jak to všechno zařídit, „za pochodu“, anebo to byla od samého začátku až do konce Boží režie ?  Včetně všeho nejen dobrého, ale i špatného, co v příběhu nacházíme ?

Dovolte, abych tu na něco upozornil. Je jenom velice malý krůček od toho, říct „Bůh to způsobil“ k jinému prohlášení, které říká : „Bůh to způsobil, protože . . .“.  My víme, že existují v podstatě dva důvody, dvě pohnutky, podle kterých Bůh jedná : (1) jedná tak, aby ze všeho vzešla sláva Jemu samému a (2) jedná tak, aby to bylo k dobrému pro Jeho lid.  Není však vždycky jasné, jak které Boží jednání naplňuje jedno i druhé.  Jak je tím či oním skutkem Bůh oslaven a jak je to k našemu dobru. Nemá smysl, abychom se pokoušeli číst Boží mysl. Na to prostě nemáme. Nám stačí, že víme, proč Bůh tak či onak jedná.

Když se vrátíme k příběhu Rút, chceme si zdůraznit jednu věc. Jednou ze zásad správného výkladu biblického textu, Písma, je ta, že historické události a příběhy v Bibli vykládáme přes didaktické, vyučující oddíly Bible.  Jako příklad uvedu izraelského krále Šalomouna. To, že o něm v Bibli čteme, že měl mnoho žen, v žádném případě neznamená, že mnohoženství je v Božích očích v pořádku.  Přečteme si první kapitoly Bible a epištoly apoštola Pavla, aby nám bylo jasné, jak to s manželstvím mělo a má být. 

Podobně i s příběhem o Rút. Mnozí by si jej mohli vykládat různě. My však víme z jiných oddílů Písma o tom, že Bůh se skutečně stará i o ty nejmenší podrobnosti v životech lidí. Když Pán Ježíš posílá své učedníky do světa s evangeliem, varuje je před nepřátelstvím lidí. Ale říká jim, aby se nebáli : „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou. Bojte se Toho (Boha), který může i duši i tělo zahubit v pekle. Neprodávají se dva vrabci za haléř ? A ani jeden z nich nepadne na zem bez dopuštění vašeho Otce. U vás pak jsou spočteny i všecky vlasy na hlavě. Nebojte se tedy, máte větší cenu než mnoho vrabců“ (Mt.10,29-31).

Ani jednomu z učedníků Pán Ježíš neslíbil, že se jim bude dařit dobře. Dodnes je Boží lid pronásledován po celém světě. Jsou takoví, kdo si myslí, že by to Bůh neměl dopouštět, že by měl svůj lid chránit před utrpením. K tomu se vrátíme v další relaci.   Zde však postačí, když si společně připomeneme, že Bůh má ve své neomylné režii i ty nejmenší podrobnosti našich životů.  V tom je náš pokoj, naše jistota. Takový pokoj a taková jistota jsou nad normální lidské chápání.  Apoštol Pavel nám připomíná, že tento pokoj „střeží naše srdce i mysl“ (Fil.4,7).  Jinými slovy, pokojem pramenícím z vědomí Boží svrchovanosti jsme chráněni před jakýmkoli nepokojem, který by v nás mohly vzbudit vnější okolnosti : ať už se jedná o globální finanční krizi nebo o připálenou polévku.

Utrpení je nedílnou součástí Božích záměrů. Ale o každém vlasu, který mi kdy spadne z hlavy – a že už těch vlasů dnes moc nemám – o každém z nich Bůh ví.  Každá vteřina mého života, každé slovíčko mých úst, každá událost, kterou prožiji – to všechno zapadá do Božího předivného záměru a plánu. Jak je to možné ? Na to se Boha zeptáme až ve věčnosti.