O Boží svrchovanosti (část 5.)

Velký nápis na jednom z kostelů v Americe hlásá : „Známe budoucnost – Bůh je vítěz“.  V předešlých dvou částech tohoto blogového seriálu jsme se zabývali pádem člověka do hříchu a otázkou původu a existence zla.  Připadá mi velmi důležité, abychom – podobně jako Bible – navázali na tyto chmurné úvahy úvahou diametrálně odlišnou : Boží svrchovanost v dějinách a Boží předem vyhraný boj.

Hned po pádu prvních lidí do hříchu, jak o tom čteme ve třetí kapitole první knihy Mojžíšovy, nám dává Bůh nahlédnout do budoucnosti.  Činí tak slovy adresovanými hadovi, svůdci Evy, satanovi : „Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu“ (3,15-16).  Tady Bůh zjevuje svůj svrchovaný plán : dějiny člověka na zemi budou poznamenány zápasem mezi satanem a člověkem.  Toto Boží prohlášení, jak je nám zachováno v Písmu, bývá právem nazýváno „proto-evangeliem“. Poněkud zastřenou formou je tu první příslib příchodu Mesiáše, Spasitele, Zachránce, příslib příchodu Ježíše Krista.  Ta dobrá zpáva – evangelium – však není jen o Kristově zástupné oběti na kříži na Golgotě. Je to zároveň dobrá zpráva o dobrém konci.  Skutečný „happy end“ lidských dějin tohoto současného věku.  Bůh má dějiny ve svých rukou, je svrchovaným Pánem historie.

Někteří lidé tvrdí, že dějiny se pohybují v kruzích, že se vlastně stále opakují. A jistě můžeme vidět, že se některé klíčové události neúprosně vracejí, neustále nás pronásledují.  Chtěl bych však tento pohled poněkud poopravit. Nepohybujeme se v nekonečném kruhu, nýbrž ve stoupající spirále.  Ano, některé dějinné skutečnosti se vracejí, ale na jiné rovině, ve spirálovitém pohybu, který spěje k naprosto konkrétnímu vyvrcholení.

Podívejme se společně na život našeho společného praotce Noe. Mezi Adamem a Noe máme biblický záznam o počátku množení lidí na zemi. Rozmnožení lidí porušených hříchem s sebou přineslo i rozmnožení zla. Zlo dosahuje takového vrcholu, že se Bůh rozhoduje zasáhnout. Smete člověka a veškerý život s povrchu země. Jediný, kdo bude zachráněn, kdo nachází u Boha milost, je Noe a jeho rodina. Bůh Noemu říká : „Rozhodl jsem se skoncovat se vším tvorstvem, neboť země je plná lidského násilí. Zahladím je i zemi. Udělej si archu z goferového dřeva . . . „ (1.M.6,13-14).  Bůh se s nikým neradí, s nikým nediskutuje. Vydává své prohlášení a tak se stane.  Přichází potopa a spolu s ní i záchrana Noeho a jeho rodiny. Když vody opadnou, Bůh znovu mluví a tentokrát slibuje : „Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý, už nikdy nezhubím všechno živé, jako jsem učinil.  Setba i žeň a chlad i žár, léto i zima a den i noc nikdy nepřestanou po všechny dny země“ (8,21-22).  Tento slib není jen o tom, že už nikdy nebude celosvětová potopa. Je také o tom, že vesmír bude pokračovat v uspořádané existenci, že bude fungovat jako hodiny.  Tento Boží slib je vlastně základní podmínkou pro existenci vědy, vědeckého bádání. Vědec dochází k závěrům na pokladě pozorování toho, co se už stalo.  Protože slunce vyšlo včera, můžeme vědecky předpokládat, že vyjde i dnes a zítra. Zákon setrvačnosti je založen na pozorování toho, co se s tělesem děje, když je v klidu nebo v pohybu. Je to zákon neměnný, můžeme se na něj spolehnout. Proč ? Protože to Bůh slíbil.

Po soudu a milosti a slibu přichází požehnání spojené s příkazem : „Ploďte a množte se a naplňte zemi“ (9,1).  Tento příkaz Noemu a jeho rodině je vlastně opakováním příkazu vydaného již Adamovi a Evě. Je však podložen tím, co Bůh předtím slíbil. Začínáme chápat tu spirálu, o které jsem se zmínil před chvílí ?  Tentýž příkaz, ale někde jine, o kousek dál, o kousek výš. 

Pak dochází opět k dalšímu rozmnožení zla, díky hříchu Noeho a jeho syna Cháma. Dostáváme se tím do 11.kapitoly 1.knihy Mojžíšovy, kde Bůh znovu soudí lidstvo v souvislosti se stavbou nechvalné bábelské nebo babylonské věže. Namísto aby lidé žili v Boží bázni z Boží milosti projevené skrze Noeho, srocují se ve vzpouře vůči Bohu a chtějí si vynutit nezávislost na Bohu, chtějí si „učinit jméno“, chtějí nějakou „vlastní identitu“.

A tak Bůh znovu zasahuje, mate lidem řeč a rozptyluje lidstvo do všech koutů země. Ale zároveň začíná znovu – další stupínek na naší spirále dějin – a to už se dostáváme k Abrahamovi a jeho potomkům.

Opět Abraham je tím jedním jediným člověkem, kterého si Bůh vybírá k zachování a pokračování svého plánu, opět mu vyslovuje nejen příkaz, ale i požehnání, avšak skrze Abrahama nejenže zachraňuje jednu rodinu, ale dává vznik celému národu, který má být nástrojem záchrany a požehnání pro celé lidstvo. Těch biblických postav je pak celá řada, od Mojžíše po Davida, Šalomouna, až k Ježíši Kristu, Božímu Synu přišlém v lidském těle a k Jeho království.  Spirála dějin stoupá nezadržitelně vzhůru a nic není náhodné a nic není pro Boha překvapením protože je to On, kdo to všechno naplánoval a kdo to všechno řídí. 

Nejsme zvyklí takto uvažovat, že ?  My si spíš myslíme, že Bůh musí korigovat lidské chyby, že zasahuje jen když musí, že vždycky musí přijít na nějaký způsob jak spravit to, co jsme my pokazili.  Není to tak. Bůh nejen že všechno věděl od začátku, jak to všechno bude, On to tak zařídil, aby to tak bylo. Od A až do Z.  On je Alfa i Omega, počátek i konec. Nikdo nemůže nikdy a ničím narušit Jeho záměry.

Někdy když se díváme na televizní pořad, jsme svědky dějinné události. Měli bychom vždycky vědět, že každá událost je součástí Božích dějin. Každý diktátor, každá válka, každé zemětřesení a každá tragedie, které nám hromadné sdělovací prostředky nabízejí, jsou součástí velkého Božího záměru a plánu. A nejen to. Každá i ta sebemenší událost a zkušenost v mém vlastním životě – dobrá nebo špatná – je součástí tohoto Božího plánu.  Bůh je buď naprosto svrchovaný, anebo není Bohem.  Není žádné střední cesty. Bůh má dějiny světa a dějiny každého člověka ve svých rukou. To, co nás věřící naplňuje obdivem, úžasem a pokojem a radostí je vědomí, že díky Bohu, díky Ježíši Kristu, věřící jsou na vítězné straně. Bůh je vítěz.