Evangelium a politika

Nedávno jsem se v českém i zahraničním tisku dočetl, že Česku připadlo nezáviděníhodné světové prvenství v souhrnném přehledu šesti desítek zemí, který zveřejnila agentura Bloomberg a který sledoval čtyři oblasti: konzumaci alkoholu, cigaret a drog a výskyt gamblerství. První místo na světě.

Vrátil jsem se ve vzpomínkách na dobu – a tím trochu prozrazuji svůj věk – kdy neřesti byly neřesti a měly jména jako například : cizoložství, manželská nevěra, rozvod, homosexualita, sexuální nevázanost, chamtivost, podvod, lakota, umělé přerušení těhotenství, opilství, hazardní hry a podobně. V těch dobách se ještě jaksi věřilo v hodnotu biblického Desatera Božích přikázání.  Ještě hned po sametové revoluci jsem byl požádán československým rozhlasem, abych udělal seriál relací na Desatero . . .  Jak se doba změnila !  Z neřestí se dnes povětšině staly nároky na osobní svobodu a občanská práva v rámci tolerance a morálního relativismu.

V dnešní společnosti vidíme následky odklonu od Boha a Božího morálního standartu v politice, v podnikání, v legislativě, ve vztazích mezi lidmi.

Nemám tady v úmyslu moralizovat. Jeden druhému nemůžeme vnucovat naše osobní chápání morálky.  Ovšem jsou ještě i dnes mezi námi lidé, kteří se nad těmito věcmi vážně zamýšlejí a říkají si : co bych s tím mohl udělat ?  A mezi ně patří samozřejmě i mnozí věřící, křesťané, tedy lidé, kteří považují ideály Boží morálky, biblické morálky, za svaté, dobré, a za prospěšné pro celou společnost, pro celý národ.  Těmto lidem bych rád pomohl v přemýšlení touto úvahou.

Mnozí věřící si myslí, že úpadek morálky v národě je politický problém, a že se jako takový nedá vyřešit bez politické strategie. Zakládají proto organizace, občanská sdružení, spolky, za účelem politického ovlivnění společnosti. Investují plno času, energie a finančních prostředků do úsilí posílit jakési „křesťanské vědomí a hnutí“ jako protiváhu k dnešní přímo proti-křesťanské kultuře v české společnosti.

Mám zato, že takoví „křesťanští aktivisté“ nejsou na správné cestě.  Morální úpadek České republiky není politický problém, je to duchovní problém a duchovní výzva. Řešení tohoto problému pak nespočívá ve společensko-politickém aktivismu, nýbrž v návratu k důslednějšímu a věrnějšímu sdílení evangelia, té dobré biblické zprávy.

Věřící lidé se mohou poučit z církevních dějin. Kdykoli se Církev cílevědomě zaměřila na šíření evangelia, její vliv ve společnosti rostl. Kdykoli začala toužit po moci prostřednictvím politického, kulturního nebo vojenského aktivismu, došla úhony a ztratila svůj vilv na společnost.

Křižácké výpravy měly za cíl znovuzískání nadvlády nad tzv. „svatou zemí“. Není dnes mnoho těch, kdo by obhajovali jejich úspěch. I když možná dosáhli křižáci určitých vojenských vítězství, Církev byla oslabena a zesvětštěla. Třicetiletá válka, Cromwellova revoluce, a všelijaké jiné mocenské zápasy v době reformační – na to všechno se dnes díváme přinejmenším s otazníky, ale spíš to prostě nechápeme. Vojenské a politické ambice některých reformátorů byly jejich slabinami a nakonec spíš reformaci uškodily, než aby jí pomohly.  Skutečná síla reformace byla v její teologii, v objasnění základního učení Písma, především s ohledem na evangelium a na spasení člověka.

Celými dějinami protestantismu se táhne problematika společenských a politických změn jako zřetelné poučení v tom smyslu, že důraz na sociální výzvy za cenu oběti biblického učení a sdílení evangelia se nevyplácí a není ve svém dopadu účinný. Dnešní věřící političtí aktivisté si nejsou nějak vůbec vědomi toho – anebo jim to nevadí – že jejich postupy a úsilí jsou velmi blízké teologickému liberalismu z počátku dvacátého století. Dokonce v i tzv. evangelikálních církvích a denominacích se věnujeme stále víc věcem a hodnotám, které jsou dočasné, na úkor hodnot, které jsou věčné. Stavíme společenské výzvy jako jsou sociální spravedlnost, chudoba, hlad, diskriminace, rasismus, apod. nad výzvy duchovního charakteru, které spočívají především v proměně lidského nitra, lidského srdce, a které mjají svoji nadčasovou, věčnou hodnotu a trvání.

Takové postoje pak mají za následek, že pro věřící lidi je vláda – nebo stát – buď přítel (pokud nám pomáhá naplňovat náš program), anebo nepřítel (pokud je v opozici k našemu programu). Tím vznikají všelijaké snahy politického charakteru, které mají vytvářet nátlak na společnost a na stát, jakoby osud Církve, Božího lidu, závisel od toho, kdo je zrovna presidentem nebo ministerským předsedou.  Skutečností však je, že žádná vláda, žádný stát, nemohou udělat nic, čím by ať pomohly nebo jakkoli ublížily Božímu království a Církvi. Jak víme dobře i z dějin našeho národa, ani ta nejtotalitnější vláda nemůže zmařit působení Ducha svatého a působení moci evangelia.

Anglický teolog Robert L. Ottley řekl ve svém proslovu na Oxfordské univerzitě před nějakými sto lety mimo jiné i toto :

„Studium Starého zákona Bible nám slouží k poučení v otázkách sociální spravedlnosti. Ukazuje nám morální charakter Boží vlády ve věcech a záležitostech národů, spíš než jednotlivců. To, co udělalo z proroků kazatele a učitele nejen pro jejich vlastní národ, ale pro všechny národy všech dob, bylo jejich plné vědomí Boží přítomnosti a jejich odpovědnosti vůči Bohu za jejich postoje a činy . . . Nesmíme si dovolit opomíjet tu skutečnost, že navzdory jejich jasné touze a volání po společenské reformě se tito starozákonní proroci a kazatelé osobně nezúčastnili politického života a nežádali reformu politickou.“

Aby nedošlo k nedorozumění : netvrdím, že by se věřící lidé zásadně neměli angažovat v politice nebo v jakýchkoli občanských aktivitách. Rozhodně by měli hlasovat ve volbách a rovněž by měli podpořit legitimní snahy o napravení zřejmého společenského nebo politického zla a křivdy. Nebýt ve společenském životě angažován vůbec by bylo v rozporu s učením Božího slova, které nás vede k tomu, abychom „dokud je čas, činili dobře všem, nejvíce však těm, kdo patří do rodiny víry“ (Gal.6,10).  Také by to byl výraz nevděčnosti za náboženskou svobodu, kterou stát nebo vláda mají zajišťovat a za všechny legální a legitimní cesty, které stát ustanovuje k zajištění občanského pořádku.  Taková angažovanost je nejen v pořádku, ale má svůh hluboký smysl – pokud neztrácíme ze zřetele, že jí není určován náš vztah k Bohu nebo náš duchovní stav a růst, nebo že by jím bylo jakkoli ovlivňováno Boží království.  Politická a společenská angažovanost nemůže a nesmí u věřícího člověka nahradit prioritu sdílení evangelia a výuky Božího slova.

Takže neplatí, že by se věřící neměl angažovat v politice nebo v občanském, společenském dění, spíš naopak. Jak starozákonní, tak novozákonní příklady jsou nám tu k poučení. Ať už se jedná o Josefa v Egyptě nebo Daniele v Babylóně – oba dva byli muži, které si Bůh připravil k tomu, aby zastávali nejmocnější funkce ve státech v podstatě nepřátelských Božímu lidu. Bůh si jich použil ke svým záměrům a k dobru a prospěchu lidu Božího. Setníkův sluha z Matoušova evangelia (8,5-13), výběrčí daní Zacheus (Lk.19,1-10) nebo setník Kornelius (Sk.10), to všechno jsou novozákonní postavy lidí, kteří zůstali na svých politických nebo občanských postech i poté, co uvěřili v Ježíše Krista.

To, o čem je tu řeč, jsou Boží a naše priority.  Pamatujme : ani to nejlepší dobro, kterého můžeme dosáhnout politickou nebo občanskou aktivitou, není srovnatelné s tím, čeho může Bůh dosáhnout skrze nás ve věci věčných hodnot Jeho království.  Tak jako si Bůh zvolil a povolal ke svým záměrům starý Izrael, zvolil si a povolal v tomto čase Církev – lidi věřící v Ježíše Krista – aby byli královským kněžstvem a nikoli nějakými politickými aktivisty. Bůh nás slovy svého apoštola Petra poučuje : „Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu, abyste hlásali mocné skutky Toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla“ (1.Petr.2,9).

Pán Ježíš Kristus – jak bychom právem očekávali – si udržoval a zsatával postoje a priority Boha-Otce, i když žil ve společnosti, která byla stejně pohanská a stejně zkorumpovaná jako ta naše. Dokonce můžeme bez přehánění tvrdit, že byla v mnohých směrech ještě horší, včetně krutých a tyranských diktátorů a a otrockého společenského systému. Žádná demokracie ! Stačí si prostudovat biblickou postavu krále Heroda, abychom lépe pochopili dobu, v níž žil Ježíš Kristus na této zemi (Mt.2,16). Není nás mnoho, kdo zažili takový hospodářský a právní útlak jako židé pod římskou nadvládou.  Daně a zneužívání daňového systému byly neuvěřitelným obšanským břemenem. Židé neměli téměř žádná občanská práva a když utrpěli křivdu, neměli ke komu se odvolat.

K fanatickým židovským nacionalistům patřili Zélóti. Ti odmítali platit daně a odporovali římské nadvládě násilím. Měli zato, že uznávat římského, pohanského vládce, bylo proti Písmu (5.M.17,15). Mnozí z nich se stali vrahy, teroristy, a to nejen na účet nenáviděných Římanů, ale i těch Židů, na které pohlíželi jako na zrádce.   Jak už jsem řekl, římský systém byl postaven na legálním otrokářství. Jak dobře víme, otrokářský systém byl navíc zneužíván do té míry, že v něm plno lidí přišlo o rodiny i o život.  A přece ani Pán Ježíš Kristus, ani žádný z apoštolů se nepokusili o politický čin zrušení otrokářství. Naopak, nabádali otroky k poslušnosti a použili vztahu otroka k jeho pánu jako ilustrace vztahu Kristova učedníka k jeho Mistru.

Pán Ježíš Kristus – Boží Syn – nepřišel na tuto zem jako nějaký velký politický osvoboditel nebo společenský reformátor. Nikdy po politických nebo společenských zmenách nevolal, nikoho nenabádal k občanskému nepokoji, ani mírumilovnými prostředky. Ve srovnání s křesťanskými aktivisty se nikdy nesnažil o vznik nějakého křesťansko-politického hnutí za účelem ustanovení biblické morálky nebo získání větších politických nebo náboženských svobod.

Samozřejmě, že Pánu Ježíši Kristu leželi na srdci všichni utiskovaní a hladoví a zubožení, všichni společensky ztracení a všelijak ponížení.  Písmo nám vypráví o tom, jak Ježíš Kristus spolu-cítil se svým národem a s každým jednotlivcem. Čteme o tom, jak obcházel města a vesnice a uzdravoval od nejrůznějších nemocí, skláněl se k trpícím, nasytil hladové, potěšoval a povzbuzoval. Sloužil lidem v jejich potřebách i za cenu osobních obětí.

A přece, při veškeré obětavé službě, které se Ježíš Kristus věnoval s ohledem na fyzické potřeby lidí kolem sebe, tato služba pro Něj nebyla prioritou.  Jeho posláním bylo, aby zvěstoval dobrou zprávu o záchraně, o smíření s Bohem, o příchodu Božího království – a aby svou obětí na kříži to všechno pro nás pro všechny zprostředkoval, aby to umožnil. Ta dobrá zpráva – evangelium – znamenala pro Krista i pro lidi kolem Něj – a nakonec pro lidi všech dob – nesrovnatelně víc než nějaký program společenské, politické nebo hospodářeské reformy.  Kristus nepřišel s žádným sociálním programem, nepřišel nastolit nový morální řád. Přišel, aby nastolil nový duchovní řád, aby postavil základy novému společenství lidí zvaném Církev.  Nepřišel, aby napravil, vylepšil, reformoval lidskou společnost nějakými novými zákony a nařízeními. Přišel, aby umožnil nové narození a nový život každému jednotlivci, který Mu uvěří, který přijme dar věčné záchrany skrze Jeho oběť na kříži.  A je to právě toto poselství, tato dobrá zpráva, kterou při svém návratu k Bohu-Otci svěřil všem věřícím.  Jeho priorita musí být i naší prioritou.  Pán Ježíš to řekl svým učedníkům těmito slovy : „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku“ (Mt.28,18-20).

Můžeme bez nadsázky říct, že morální, společenské, politické a hospodářské postavení lidí – jedntlivců nebo národů - nemá v zásadě žádnou spojitost s šířením dobré zprávy – evangelia – v dějinách. Pán Ježíš říká, že Jeho království není z tohoto světa (Jan 18,36).

Není v našich silách, abychom přispěli k obraně Božího díla na světě nějakým politickým nebo společenským aktivismem, i kdybychom se snažili sebevíc. Tady probíhá duchovní boj s mocnostmi, které se znovu a znovu pokouší mařit Boží jednání, Boží program spasení. Pro duchovní boj musíme být vybaveni duchovními zbraněmi, a to především Božím slovem, Písmem.  Bůh nám slovy svého apoštola Pavle připomíná : „Jsme ovšem jenom lidé, ale svůj zápas nevedeme po lidsku. Zbraně našeho boje nejsou světské, nýbrž mají od Boha sílu bořit hradby. Jimi boříme lidské výmysly a všecko, co se v pýše pozvedá proti poznání Boha. Uvádíme do poddanství každou mysl, aby byla poslušna Krista“ (2.Kor. 10,3-5).

My věřící musíme stále znovu a znovu odmítat všechno, co je bezbožné a lživé, a nikdy nesmíme svými postoji a svým jednáním kompromitovat Boží zákony pravosti a spravedlnosti.  Ve společnosti, v níž žijeme, se můžeme a máme  zasazovat o ustanovení a dodržování nejvyšších morálních principů v řízení státu, v politické, hospodářské a sociální oblasti života občanů. Toužíme po vládě, která by měla vědomí odpovědnosti nejen vůči lidem, ale i vůči Bohu, rmoutí nás každá nepravda, každá křivda, každá korupce, každá podlost, hrabivost, lakota, nezřízená touha po moci a majetku.  Ovšem v této touze se nesmíme nechat strhnout pokušením bojovat o dobro lidskými zbraněmi. Musíme se držet Božího slova, Božích metod a Božích priorit.

Bůh nás nevolá k tomu, abychom se snažili měnit společenskou kulturu – ať je momentálně jakákoli - a abychom usilovali o budování nějaké „křesťanské společnosti“.  Jak už jsme si řekli, o to neusiloval ani náš Pán a Spasitel, Ježíš Kristus.  Takže pokud investujeme svůj čas, svou energii, své prostředky  do snahy naplácat nějakou „morální fasádu“ na společnost trpící především odklonem od Boha – míjíme se svým posláním a i ty naše nejlepší snahy jsou předem odsouzeny k neúspěchu.

Bůh volá svoji Církev především k tomu, aby sloužila lidem ke spasení skrze víru v Ježíše Krista.  Stejně jako apoštol Pavel, pro kterého bylo jeho poslání zvěstovat evangelium nade vše, máme otevírat „jejich oči a oni se obrátili od tmy ke světlu, od moci satanovy k Bohu, a vírou (v Krista) dosáhli odpuštění hříchů a podílu mezi posvěcenými“ (Sk.26,18 – 1.Petr.2,5 a 9). Pokud nebudeme věrni poslání, kterém nám Pán Ježíš Kristus svěřil – abychom evangelizovali a získávali Mu učedníky – jakékoli naše jiné dobré skutky, které lidem kolem sebe prokážeme, nebudou mít žádnou věčnou hodnotu.  Lidé vždycky tíhnou spíš k vlastnímu uspokojení „tady a teď“, zatímco Bůh nám stále připomíná, že prioritou musí být to, co platí pro věčnost.  Člověk může být zdravý, úspěšný, majetný, mocný a slavný – ale pokud nevěří v Ježíše Krista k odpuštění a smíření s Bohem – je odsouzen k věčnému peklu. Pán Ježíš Kristus to řekl takto : „Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze Něj byl svět spasen. Kdo v Něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího“ (Jan 3,17-18).

Když se Církev – nebo denominace, případně místní společemství věřících – začne věnovat politickému a společenskému aktivismu a moralizování, vždycky tím odvádí pozornost, energii a prostředky od evangelizace a výuky Božího slova. To má za následek, že se věřící staví do nepřátelského postoje jak vůči státu a vládě, s nimiž nesouhlasí, tak vůči všem členům společnosti, v níž žije, včetně sousedů, spolupracovníků a spolužáků, které by měl milovat, modlit se za ně, a kterým by měl sloužit evangeliem. 

V roce 1990 pronesl Dr.Miroslav Volf – profesor teologie na semináři v tehdejší Jugoslávii – projev, v němž zazněla velmi památná a důležitá slova. Dr.Volf mimo jiné řekl : „Prvním úkolem Církve ve vztahu ke státu je zůstat Církví. Jedině když si Církev uchová uctivou vzdálenost od státních zřízení, může být věrná svému prorockému poslání v kterékoli společnosti.“   John Steel, americký myslitel a autor, napsal : „Zpoliticizovaná víra nejenže zamlžuje naše priority, ale také oslabuje naši věrnost. Naše první občanství není na zemi, nýbrž v nebesích.“

Věrným sdílením evangelia a zbožným životem se věřící lidé stávají živým a žijícím svědomím svého národa a své společnosti – ať žijí kdekoli na světě a za jakýchkoli podmínek. Konfrontace není mezi námi a společností – konfrontace je mezi člověkem a Božím slovem.  Jenom evangelium má moc osvobodit každého hříšníka z moci hříchu, smrti a pekla.