O Boží svrchovanosti (část 1.)

Když se začne hovořit o Boží svrchovanosti, zpravidla se setkáme s dvojí možnou reakcí. Tak především, diskusím k tomuto předmětu se raději vyhýbáme, protože jsme zatíženi předsudkem, podle kterého vedou rozhovory na toto téma k rozdělení mezi věřícími. V podstatě se z toho stává otázka o tom, co vlastně o Bohu víme, a jak si můžeme dovolit aroganci tvrzení o možnosti poznání Boha.  Druhá možná reakce spočívá v tom, že se do debat o Boží svrchovanosti necháme vtáhnout naplno, a přímo se vyžíváme v napětí, které mezi nás argumentace k tomuto předmětu vnáší. Uvažování a rozhovory o Božím předzvědění a předzřízení začnou náhle prosakovat do každé oblasti našeho života, od úvah ohledně konce světa k diskusím o výsledcích sportovních zápasů. Ani jedna z uvedených reakcí není legitimní a užitečná.  Na jedné straně nechceme propásnout jakoukoli příležitost poznat Boha o něco lépe – i když Ho nepoznáme nikdy docela – a na druhé straně nás nesmí naše poznání vést k pýše, která vede k arogantnímu přístupu k druhým lidem.

Bůh může být poznáván, jsme určitého poznání Boha schopni. Ovšem platí to jen v tom smyslu, že to je On sám, kdo se nám dává poznat, kdo nám poznání sebe sama umožňuje. Naším posláním je, abychom toto Boží zjevení studovali, studovali je v pokoře a s tím vědomím, že lepší poznání Boha nás povede k tomu, abychom Ho ještě více milovali a z lásky k Němu pro Něj žili.  To je konečný cíl poznání Boha.

„Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jeden“ (5.M.6,4). Toto prohlášení známé jako „šéma“ je základní větou izraelského vyznání víry. Je to vyznání sjednocující, to je na něm velmi důležité.  My jsme si navykli debatovat o Bohu tak, jakoby každý z nás měl nějakého toho „svého Boha“.  Můj Bůh je Bohem lásky. Můj Bůh je Bohem spravedlnosti a soudu. Můj Bůh je Bohem milosti a slitování. Můj Bůh je Bohem, který trestá. Můj Bůh je Bohem, který odpouští.  Rádi klademe na Boha určité důrazy, a to do takové míry, že by se někdy zdálo, jakoby si ty důrazy navzájem odporovaly.  To však neodpovídá charakteru Boha. Bůh je jeden. A Jeho podstata „unese“ lásku i spravedlnost, soud i odpuštění, trest i milost.  Bůh je jen jeden, je nedělitelný, je věčný, je neproměnlivý, je absolutně dokonalý.

Bible je bohatá na tituly přisuzované Bohu. Tyto tituly se nám snaží přiblížit Jeho vlastnosti a role. Je nazýván „Otcem“, „Svrchovaným panovníkem“, „Záštitou“, „Pastýřem“, „Spásou“ atd, atd. Bůh má však ve skutečnosti pouze jedno jediné jméno.  Toto své jméno zjevil Mojžíšovi, když ho posílá za egyptským faraónem s žádostí o propuštění izraelského národa ze zajetí. Bůh v té chvíli neřekl, aby se Mojžíš odkázal na Boha, který je mocný, milosrdný, spravedlivý . . . nic takového.  Jméno, kterým se měl Mojžíš vykázat – a to především Izraelcům – bylo „Jsem, který jsem“. Nebo prostě „Jsem“.

Z tohoto jednoduchého a přece tak mocného jména vyplývá především ta skutečnost, že Bůh je mocen prostě být. Bůh je, protože je to v Jeho moci být. Je, protože je. Tím nám zároveň připomíná, že my jako lidé takovou moc nemáme, a že jsme tím pádem naprosto závislí na Něm, na Jeho bytí, na Jeho existenci. Kdyby nebyl On, nebyli bychom ani my. Bůh je naprosto soběstačný již ve své existenci. Je Bohem, který nemůže nebýt.  Dále, Boží jméno „Jsem“ nám vypovídá o tom, že Bůh vždycky byl. Lidé si neuvědomují, že když se setkávají s Bohem, není to proto, že by tu najednou Bůh byl. On tu byl stále a vždycky, jenomže lidé to nepřiznávali, nebrali Boha na vědomí.  Znalci nám připomínají, že to Boží jméno se dá vlastně překládat stejně dobře jako „Byl jsem, který jsem byl“ nebo dokonce „Budu, který budu“. To proto, že u Boha není ani minulost, ani budoucnost. Pro Boha samotného neexistuje chronologie času. Bůh prostě je. 

Vím, že když čteme tuto biblickou pasáž o Božím jménu, jsme v pokušení chápat Boží odpověď ve smyslu něco jako „To je jedno, jak se jmenuji, na tom nezáleží, hlavně že jsem“.  Ale to není správný pohled na tento text. Boží odpověď neměla Mojžíše jen tak odbýt. Bůh se svým jménem Mojžíšovi zjevil, odhalil, ukázal. A tím mu zároveň připomněl, že Mojžíš bude mluvit a jednat v autoritě tohoto jednoho a jediného svrchovaného Boha, a že tato autorita bude něco znamenat, bude platit, bude plná moci a síly. 

Nesmíme si ovšem myslet, že toto všechno byla pro Mojžíše naprosto nová informace. Bůh jen Mojžíšovi doložil, s kým mluví, s kým jedná. Apoštol Pavel nám ve svém dopise římským věřícím připomíná, že lidé vždycky věděli o Bohu, vždycky věděli, že Bůh je.  Na to nepotřebovali Mojžíše. Celé Boží stvoření k nám mluví neustále o Boží existenci, o existenci mocného Stvořitele. Cituji známá Pavlova slova : „Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o Jeho díle, takže nemají výmluvu. Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu . . .“ (1,19-21).  Na těchto slovech je pozoruhodné, že apoštol mluví o Boží věčné moci a božství. Nikoli o Jeho velké moci, nýbrž o Jeho věčné moci. Věčná moc předpokládá, že žádný jiný zdroj takové moci neexistuje.  Je to soběstačná moc, moc vlastní existence.  Je to moc vyjářená jménem „JSEM“.

Není možné hovořit o tom, co Bůh může nebo jak je mocný, když nevíme, kdo to vlastně je.  Mezi všemi bůžky, které si člověk vytvořil podle svých vlastních představ, není místo pro tohoto jednoho jediného od věků existujícího Boha. Je přímo rouháním porovnávat křesťanství s jakýmkoli jiným tzv. světovým náboženstvím. Je to srovnávání dvou jiných světů, veličin. Takové srovnání se pokouší porovnávat něco, co se porovnat nedá. Již proto nevidím žádný smysl v jakémkoli dialogu s představiteli náboženských systémů. Takové dialogy nemají ani opodstatnění, ani východisko. Křesťanství vyznává jednoho jediného Boha, který kdy existoval a existuje a bude existovat. V tom je křesťanství výlučné, exklusivní. A nikdo z křesťanů se za tuto skutečnost nemá v tom našem dnešním pluralistickém, tzv. post-moderním světě stydět.