Google+ Followers

Tuesday, May 13, 2014

O Boží svrchovanosti (část 10.)

V minulém blogu jsem psal o tom, že součástí Božího stvoření je i satan – ďábel – a jako takový je cele a naprosto v Božích rukou. Neoperuje nezávisle na Bohu, je podřízen svrchované Boží vůli.  Když říkáme, že je v Božích rukou, myslíme tím nejen Boha-Otce, ale i Boha-Syna, našeho Pána Ježíše Krista.  Zamysleme se nad známým biblickým oddílem ze 4.kapitoly Matoušova evangelia, kde čteme o pokoušení Pána Ježíše na poušti právě satanem. My tuto přímou konfrontaci Ježíše se satanem povětšině chápeme jako nějaký souboj, jako záludný satanův úskok, kdy překvapí Ježíše v nestřežené chvíli, v okamžiku Jeho slabosti. A výsledek tohoto střetnutí jakoby byl dost nejistý, uleví se nám, když Pán Ježíš vyhraje.  Možná, že tak nějak by to nahrál Hollywood nebo Barandov, ale Písmo to vidí zřetelně jinak a i my bychom měli svůj pohled přehodnotit.

Tak především si musíme připomenout, že k této konfrontaci dochází hned poté, co Jan Křtitel křtí Pána Ježíše v Jordánu, a Bůh-Otec se při té příležitosti dává slyšet z nebes slovy : „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil“ (Mt.3,17). Nová Bible Kralická správněji překládá „v Němž jsem nalezl zalíbení“.  A hned potom je úvodní verš 4.kapitoly, kde čteme : „Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla.“  Tedy žádné překvapení, žádný úskok. Bůh-Syn je veden Bohem-Duchem svatým na poušť, aby tu došlo k něčemu, co bylo Bohem předzřízeno, předurčeno.

To, jestli výsledek satanova pokoušení byl ve skutečnosti v sázce či nikoli, je dodnes předmětem teologických debat. Někteří tvrdí, že jestliže byl Pán Ježíš skutečně člověkem, pak musel být schopen hříchu.  Pokušení prý dokazuje možnost hříchu, proč jinak pokoušet ?  Cituje se tu verš z epištoly Židům (4,15), kde čteme, že Pán Ježíš „na Sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu.“  Osobně se přikláním k výkladu, který vylučuje možnost, že by Pán Ježíš zhřešil.  Proč ?  Protože Bůh si vyvolil svého Syna jako Spasitele, a jako Spasitel musel být Pán Ježíš bez hříchu.  Hřích by Ho byl býval diskvalifikoval jako dokonalou oběť, které bylo zapotřebí a On sám by byl býval pak potřeboval jiného spasitele. Apoštol Pavel píše, že Bůh-Otec „Toho, který byl bez hříchu, učinil hříchem kvůli nám“ (2.Kor.5,21).  Nemohlo to být jinak. Bůh takto svrchovaně rozhodl.

Satan pokoušel Pána Ježíše ve všem, čím Ho mohl pokoušet. Ježíš byl vyhládlý po dlouhém půstu – satan apeloval na Jeho přirozenou fyzickou touhu po ukojení hladu. Ježíš však věděl, že důležitější v té chvíli bylo naplnit Boží vůli, Boží záměr. Proto odmítil udělat z kamení chléb.  Druhé pokušení spočívalo v tom, aby Ježíš dokázal, že je Boží Syn.  Cožpak to satan nevěděl ? Určitě to věděl.  Pán Ježíš však odmítl pokoušet Boha-Otce skokem s chrámové věže, protože pokoušení Boha bylo rouháním. Rouhat se Otci bylo pro Ježíše nepřijatelné, nemyslitelné.  A konečně ve třetím pokušení se satan snaží o jakousi zkratku : nabízí Mu království světa za té podmínky, že se mu Ježíš pokloní, že ho uzná za svého pána.  Pán Ježíš věděl, že je Pánem pánů a Králem králů podle vůle svého nebeského Otce, Jemuž jedinému patří všechna čest a sláva. Věděl rovněž, že před tím, než přijme nazpět svoji slávu v nebesích, musí podstoupit utrpení a smrt na kříži. Kategoricky proto odmítá tuto naprosto nepřijatelnou a nemístnou satanovu nabídku.

Klíčem ke správnému chápání tohoto střetnutí Pána Ježíše se satanem je správný výklad slova „pokušení“. To slovo má alespoň dva významy, jeden ve smyslu aktivním a jeden ve smyslu pasivním. Na jedné straně můžeme říci „satan sváděl-pokoušel Pána Ježíše“, ale stejně tak dobře můžeme říci „Pán Ježíš se nedal satanem svést – nebyl v pokušení“.  Pán Ježíš byl pokoušen, ale nebyl v pokušení satanovy návrhy realizovat.  Chápeme rozdíl ? 

V žádném případě nesmíme jakkoli snižovat hodnotu a realitu Ježíšova lidství. Jeho lidství je nejen zásadně důležité pro naše věčné spasení, ale stejně důležité je pro naši jistotu s ohledem na přístup k Boží milosti v průběhu našeho života zde na zemi. Autor epištoly Židům píše – jak už jsme si připomněli : „Nemáme ovšem velekněze neschopného cítit s našimi slabostmi, ale takového, který byl v každém ohledu zkoušen jako my, avšak zůstal bez hříchu. Proto přistupme k trůnu milosti se smělou důvěrou, abycho došli milosrdenství a našli milost, když potřebujeme pomoci“ (4,14-16).

Pán Ježíš byl plně člověkem, stejně jako byl plně Bohem. Byl však bez hříchu, nikdy nezhřešil. V tom je krásné ubezpečení : být člověkem samo o sobě ještě neznamená být hříšníkem.  Být padlým člověkem znamená být hříšníkem. Od chvíle pádu prvních lidí je hřích přítomen na tomto světě, je nám vrozen, je součástí naší lidské podstaty. Před pádem tomu tak nebylo. V nebesích jsou dnes miliony lidí, kteří jsou bez hříchu, nehřeší.  A my, kdo jsme uvěřili v Pána Ježíše jako Božího Syna a Spasitele, se nemůžeme dočkat, až bude i pro nás hřích záležitostí minulosti.

Pán Ježíš nemusel čekat jako čekáme my. On neměl náklonnost ke hříchu jako máme my. Satan se u Něj neměl o co opřít, neměl co na Něm najít, jak by mohl dosáhnout svého.  Ano, Pán Ježíš věděl a ví, co to je mít hlad a žízeň, co to je být unaven, co to je mít strach a úzkost. Co, co však nikdy nezakusil, neprožil jako osobní zkušenost, je hřích.  Pán Ježíš nikdy nezapochyboval ani na okamžik o tom, kdo je mocnější a slavnější – Bůh-Otec nebo satan. Nebylo co řešit.

Ani satan a démoni nejsou na pochybách o Ježíšově svatosti, o Jeho božství a o Jeho moci.  V první kapitole Markova evangelia čteme o tom, jak Ježíš vymítal démony z člověka posedlého nečistým duchem.  Když se Pán Ježíš k němu přibližuje v židovské synagóze v Kafarnaum, ten člověk – nebo spíše nečistý duch v něm – křičí : „Ach, co je ti do nás, Ježíši Nazaretský ? Přišel jsi nás zničit ? Vím, kdo jsi – ten Svatý Boží“.  Ježíš ho okřikuje slovy : „Zmlkni a vyjdi z něj !“  A nečistý duch tím mužem zalomcuje, vykřikne a vychází z něj. 


Satan a démoni dobře vědí, kdo je Pán Ježíš Kristus. Vědí, že má veškerou autoritu na nebi i na zemi, že Mu je dána všechna moc.  Vědí, že oni sami jsou podřízeni všemohoucímu Bohu-Otci i Bohu-Synu.