Google+ Followers

Tuesday, May 13, 2014

O Boží svrchovanosti (část 16.)

Začnu dnes známým citátem z osmé kapitoly dopisu apoštola Pavla věřícím do Říma : „Ty, které předtím znal, totiž předurčil, aby se podobali Jeho Synu, aby se tak stal prvorozeným mezi mnoha sourozenci. A které předurčil, ty také povolal, a které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také oslavil“ (8,29-30).

Pokračujeme v našem společném uvažování o Boží svrchovanosti a to v souvislosti s vykoupením, se spasením člověka. V předešlém blogu jsme si velmi krátce připomněli biblické učení o jistotě spasení. Řekli jsme si, že jistota spasení věřícího člověka je logická i biblická.  Na samý závěr minulého blogu jsem však řekl, že se nemůžeme v našich úvahách nezmínit o případech lidí – a asi každý známe nějaký takový případ – kdy se věřící lidé – někdy i naši hrdinové víry – odvrátili v určitém okamžiku od Boha.  Jak srovnat takové případy s biblickým učením o tom, že věřící nemůže přijít o spasení ?

Apoštol Jan nám zachoval ve svém evangeliu tento výrok Pána Ježíše : „Jak jsem vám řekl, mé ovce slyší můj hlas a já je znám a následují mě. Já jim dávám věčný život a nezahynou na věky a nikdo je nevytrhne z mé ruky. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všechny a nikdo je nemůže vytrhnout z ruky mého Otce“ (Jan 10,28-29). Tentýž Jan však zakusil něco z toho, co i my někdy vidíme kolem sebe. My si někdy mylně představujeme prvotní Církev jako idylické společenství věřících bez vady, bez jakýchkoli projevů falešného učení. Tak to samozřejmě vůbec nebylo.  Apoštol Jan nám dává nahlédnout do situace, v níž sám žil : „Teď se objevila spousta antikristů a tak víme, že je poslední hodina. Odešli od nás, ale nepatřili k nám. Kdyby patřili k nám, zůstali by s námi. Oni však od nás odešli, aby se ukázalo, že nikdo z nich nepatřil k nám“ (1.Jan.2,19).  Jan to vidí velmi jednoduše : jestliže odešli, nepatřili mezi nás.  Odešli, a to znamená, že nebyli věřící.

Když jsem se kdysi jako mladý věřící chtěl připojit ke společenství věřících v Praze, musel jsem předstoupit před starší toho společenství a vydat svědectví o své víře.  Nemohl jsem jim svou víru nijak dokázat. Oni neviděli do mého srdce.  Ale protože jsem vyznal víru v Pána Ježíše Krista jako Božího Syna a svého Spasitele, a prohlásil jsem, že věřím v platnost Kristovy oběti na kříži i pro sebe, bratří mi nemohli odepřít podíl na společenství místní církve, místního sboru.  Od té chvíle jsem byl účastníkem tohoto společenství.  Co kdybych se však za nějakou dobu odvrátil od Boha, upadl do hříchu a odmítl církevní kázeň a začal se posmívat Kristově oběti ?  Byl by to snad důvod k tomu, aby si na mně začali ukazovat jako na věřícího, který ztratil spasení, protože se sám o vlastní vůli vytrhl z Boží ruky ?  Nikoli. Nemůžeme jinak než vidět takový případ stejně jako apoštol Jan. Takový člověk nikdy nebyl ve skutečnosti věřící.  Nikdy nebyl Božím dítětem.  Nikdy neprožil nové narození z Božího Ducha.  Přihlásil se sice k víře, ale nikdy ve svém srdci neuvěřil. 

Když dal král David příkaz k usmrcení Uriáše, když apoštol Petr třikrát zapřel Krista . . . říkáme si, jak může Boží člověk udělat něco takového ?  Je jedna věc pochybovat o svém spasení.  Je naprosto jiná věc pochybovat o tom, že ti, kdo jsou skutečně věřící, jsou jednou provždy spaseni.  O Martinu Lutherovi se říká, že když v 16.století přibil svých známých 95 tezí na dveře katedrály ve Wittenbergu, říkal si sám pro sebe : „Kdo ví, jestli je to vůbec pravda ?“ . Ptát se, jestli je evangelium pravda je něco docela jiného než se ptát, jestli skutečně věřím.  Víra v reality evangelia přináší spasení.  Jak jednou prožiji nové narození z Božího Ducha, začnu patřit Bohu, a už se nikdy nemohu znovu „odnarodit“.

Tajemství jistoty spasení spočívá ve víře v Boží svrchovanost a v Boží moc. Lidé již za života Pána Ježíše na této zemi chtěli vidět především Jeho zjevné zázraky : uzdravení nemocných, proměnu vody ve víno, vzkříšení fyzicky mrtvého Lazara,  zázračné nasycení hladových zástupů . . . Jenomže tím největším zázrakem Božím je proměna lidského srdce a lidské mysli. Zásadní proměna člověka znitra ven.  Dodnes mají lidé stejný problém.  Chtěli by, aby Bůh změnil svět zvenčí. Aby nebyly války, nemoce, sociální nespravedlnost, aby bylo čisté ovzduší, apod.  Bůh však jedná jinak. Napřed mění člověka, a pak mu dává šanci měnit svět kolem sebe.  Lidé se však osobní proměně brání, protože dát si Bohem změnit můj vlastní život je pro mně nesrovnatelně těžší než žádat Boha, aby měnil věci kolem mne.

Závěrem tady připomenu další známý biblický oddíl, který se cituje při příležitosti tzv. „večeře Páně“ – správněji „památce Páně“. Apoštol Pavel v této souvislosti píše věřícím do Korintu : „Kdokoli tedy jí tento chléb a pije Pánův kalich nehodně, proviní se proti Pánově tělu a krvi. Proto ať každý sám sebe prověří, než jí z toho chleba a pije z toho kalichu. Kdo totiž jí a pije nehodně, jí a pije své vlastní odsouzení, neboť nerozpoznává Pánovo tělo“ (1.Kor.11,27-29).  Naprosto mylně se tento text vykládá a zdůrazňuje v souvislosti vzájemného vztahu mezi věřícími u příležitosti památky Páně.  Tady apoštol vůbec nemluví o našich vzájemných vztazích !  Mluví o sebe-zkoušení – nebo sebe-prověření – ve smyslu správné víry, víry v zástupnou oběť Pána Ježíše Krista. Pravý věřící chápe význam Kristovy oběti, význam Jeho umučeného těla a Jeho prolité krve.  Kdo tento význam nechápe, není věřící a nemá brát účast na chlebu a kalichu při památce Páně. 

Evangelium není jen o obrácení člověka, o znovuzrození. Je o něčem daleko větším, rozsáhlejším. Je to dobrá zpráva nejen pro člověka, ale i pro celé stvoření. Ale základ je ve správném chápání a ve správné víře. K tomu máme Boží slovo – Písmo – Bibli.  A každé společenství věřících má povinnost systematicky vyučovat biblickým pravdám tak, aby lidé chápali a uvěřili a byli zachráněni pro Boha a pro věčnost.