O Boží svrchovanosti (část 6.)

Celé lidské dějiny jsou poznamenány bojem o moc. Moc osobní, moc státní, moc komerční . . . všude a vždycky se setkáváme s neustálým zápasem o o moc.  Je to zápas, který má často tragické důsledky a následky. Jde v něm často doslova o život.

Biblický záznam 9.kapitoly první knihy Mojžíšovy nám přináší první zmínku o vládě, o moci jednoho člověka nad druhým. Čteme tam v 6,verši : „Kdo prolije krev člověka, toho krev bude člověkem prolita, neboť člověka Bůh učinil, aby byl obrazem Božím“.  Tady dává Bůh člověku moc vykonávat právo, vládnout. Je to moc života a smrti.  Je to nebezpečná moc.

Od okamžiku, kdy člověk tuto moc od Boha obdržel, nepřestal jí zneužívat ke svým vlastním sobeckým a nízkým cílům, ke své vlastní slávě. Z dějin víme velice dobře, jak vláda jednoho člověka nad druhým může vést k diktatuře, státní moc je většinou chápána jako nadvláda, poručenství, namísto aby byla chápána jako služba.  A v mnoha případech je státní moc nejen potlačením lidských práv, ale i výrazem vzpoury vůči Bohu samému. Ve druhém žalmu čteme ta známá slova : „Proč se pronárody bouří, proč národy kují marné plány ?  Srocují se králové země, vládcové se spolu umlouvají proti Hospodinu a Pomazanému Jeho . . .“.  Když dostane člověk moc, rychle si začne myslet, že je všemohoucí.  Takže se dnes ptáme : udělal Bůh chybu, když dal člověku moc jednoho nad druhým ?  Měl to zařídit jinak ?

Již starozákonní prorok Abakuk si naříká Bohu nad bezprávím, kterým trpí Izrael pod vládou svého  krále : „Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, a ty neslyšíš. Úpím k tobě pro násilí a ty nezachraňuješ. Proč mi dáváš vidět ničemnosti a mlčky na trápení hledíš ?  Doléhají na mne zhouba a násilí, rozrostly se spory a sváry.  Proto je tak ochromen zákon a nikdy se neprosadí právo. Spravedlivé obkličuje svévolník, proto je právo tak překrouceno“ (Abakuk 1,1-2).   Jinými slovy – nespravedlivá vláda. Tváří v tvář nespravedlivé vládě je zákon bezmocný.  Nezbývá než si naříkat – a nejlépe v soukromí.  Bůh však dává naříkajícímu si proroku překvapivou odpověď : „Pohleďte na pronárody, popatřte !  Ustrnete údivem nad tím, co vykonám za vašich dnů. Nebudete věřit, až se o tom bude vypravovat. Já totiž povolám Kaldejce, pronárod krutý a prchlivý, jenž projde široširou zemí, aby se zmocnil příbytků, které mu nepatří. Je příšerný a hrozný, vyhlašuje vlastní svrchované právo“ (v.5-7).   Kaldejce ? Bůh vzbudí, připraví a pošle na Judu Kaldejce ?  Každý v té době věděl o krutosti a násilí Kaldejců. To je Boží řešení ?  Abakuk si naříká nad vlastní vládou a Bůh pošle vládu ještě horší a krutější ? 

Myslíme si, že byl Abakuk spokojen ? Doufáme, že prožíval Boží pokoj, který pramení z vědomí, že Bůh všechno řídí a vládne i v dobách největšího násilí a útisku a pronásledování ?  Oddechl si Abakuk úlevou, když Bůh slibuje Kaldejce ?  Abakuk byl zřejmě jedním z těch lidí, kteří jsou šťastní jenom když jsou nešťastní.  Ale nebyl nenapravitelný, učí se poznávat svého Boha, který o všem ví a všechno může a všechno je pod Jeho nadvládou. I Kaldejci, pro které má své plány, a o kterých dále říká Abakukovi : „Běda tomu, kdo hromadí, co mu nepatří . . .což tvoji dlužníci náhle nepovstanou, nevzchopí se ti, kteří se třesou strachem ? . . . Za to, že jsi plenil mnohé pronárody, budou plenit všechny ostatní národy tebe, za prolitou lidskou krev a za násilí páchané na zemi . . .“ (2,6-8).   „Abakuku, nestarej se o Kaldejce, mám s nimi své plány“, říká Bůh prorokovi, „jejich říše nepřežije.“  Bůh vzbudil zlé panovníky v Izraeli a Bůh vzbudil zlé panovníky mimo Izrael. A Bůh si ponechal zbytek Judy, aby se Kaldejcům postavil a zničil je.  Ani jeden prvek celé této rovnice se nevymkl Bohu z rukou, neohrozil Jeho svrchovanost.  Abakuk měl vědět – a i my máme dnes vědět – že všemohoucí, svrchovaný Bůh je Pánem nade vším a nad každým. Má absolutní moc i nad těmi nejmocnějšími. 

V této souvislosti si můžeme znovu připomenout odchod národa izraelského z egyptského otroctví. Bůh v těch pohnutých dnech dějin svého lidu říká Egyptskému faraónovi : „Vždyť už tehdy, když jsem vztáhl ruku, abych bil tebe i tvůj lid morem, mohl jsi být vyhlazen ze země. Avšak proto jsem tě zachoval, abych na tobě ukázal svou moc a aby se po celé zemi vypravovalo o mém jménu.“ (2.M.9,15-16).  Z tohoto Božího výroku vyrozumíváme tomu, že – zaprvé – Bůh mohl vyhadit faraóna a celý národ z povrchu země, kdyby byl býval chtěl.  Zadruhé, faraónova moc nejenže byla Bohem tolerována, Bůh ji faraónovi dal. A zatřetí, když přišel čas, Bůh dokázal, že Jeho moc je nesrovnatelně větší než moc faraóna. 

V novozákonním biblickém textu máme příklad jiného vládce, který nevěděl, odkud pramení jeho moc : Pilát Pontský.  Jistě, Pilát neměl stejnou moc jako faraón, musel se zodpovídat za své činy nadřízeným v Římě. Přesto se však považoval za mocného muže.  Když před ním stojí Pán Ježíš Kristus, Pilát Mu říká : „Nevíš, že mám moc tě propustit a mám moc tě ukřižovat ?“ (Jan 19,10-11).  Ježíš mu odpovídá : „Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry.“  Nejenže byla Boží moc větší než moc Pilátova. Bůh byl zdrojem Pilátovy moci, On mu ji dal. 

Někdy se cítíme v tomto světě tak bezmocní. Nemůžeme se na tu nespravedlnost dívat. A klademe si otázku společně s Abakukem : vidí to Bůh, ví o tom ? Proč něco neudělá, proč nezasáhne ? Proč mlčí ?  Jsme svědky více-nebo-méně demokratických voleb po světě, jinde zase revoluce a převraty, jednají vlády a kongresy, hádají se právníci, doma se snažíme zapojit do demokratického procesu jak jen můžeme – a žádná pořádná, dobrá, trvalá změna ?  Naříkáme si Bohu, který – slovy starozákonního proroka Daniele – „mění časy i doby, krále sesazuje, krále ustanovuje“ (2,21) ? 

Připomínejme si, že i v té nejhorší situaci – osobní nebo národní nebo celosvětové – Bůh je na svém trůnu, o všem ví a všechno může.  Jenomže nejede podle našeho programu, nýbrž podle svého.  Právě proto, že ví všechno, zatímco my nikoli. A také proto, že On může, protože je Bůh. Mocný nade vším a nad každým.  I nade mnou a nad tebou, milý čtenáři, milá čtenářko.