Google+ Followers

Tuesday, May 13, 2014

O Boží svrchovanosti (část 13.)

Tento blog je vlastně druhým dílem našeho společného uvažování o Boží svrchovanosti v souvislosti s utrpením.  Minule jsme si ukázali, že správná otázka ohledně utrpení není „proč by měl nechat dobrý Bůh trpět lidi“, nýbrž „proč by Bůh měl dopřát jakékoli potěšení, jakoukoli radost lidstvu, které Ho jako Boha-Stvořitele neuznává a stále se proti Němu bouří ?“.  Tedy nikoli problém bolesti, nýbrž problém potěšení a radosti.  Také jsem posledně upozornil na mylný názor, podle kterého je utrpení přímo závislé na hříchu jedince. Bůh utrpením netrestá. Utrpení je však přímým důsledkem hříchu, a to jak ve všeobecném, tak v konkrétním slova smyslu.

Dnes chci psát především o tom, že Bůh utrpení nejen toleruje, On se na něm přímo aktivně podílí.  Věřící často hovoří o Boží vůli v tom smyslu, jako by Bůh jen něco dovoloval. Bůh dovolil, aby k tomu došlo. Co tím myslíme, když to říkáme ? Většinou je to tak, že si myslíme, že Bůh ve skutečnosti nechce, aby k tomu došlo, ale z nějakého blíže neurčeného důvodu dovolí, aby k tomu došlo.  Jako kdyby to, co se děje tady na světě, bylo naprosto spontánní, a pak se Bůh podívá, co se to tu děje a řekne si „No, to nechám být“.  Jako kdyby dějiny světa a člověka byly filmem, jehož scénář by byl napsán někde jinde, mimo sféru Božího vlivu, a jakoby Bůh fungoval jen jako jakýsi cenzor, který scénář tu a tam upraví.  Je to jednoduché : Bůh nedovoluje, Bůh jedná.

Používá si Bůh utrpení jako prostředku, jako nástroje k našemu posvěcení - k posvěcení věřících lidí - jak je chápeme z Písma ?  Určitě.  Musí si k tomu použít utrpení ? Nemusí. Ale činí to tak. V biblické knize Přísloví čteme : „Vždyť Hospodin domlouvá tomu, koho miluje, jako otec synu, v němž nalezl zalíbení“ (3,12).  Podobně to rozebírá autor epištoly Židům ve 12.kapitole (7-11).  Láska Boha-Otce je vyjádřena všemi možnými výchovnými prostředky, včetně utrpení.  Jak se nejlépe naučíme pokoře ? Tím, že nás Bůh pokoří.

Utrpení je dobré i k tomu, abychom si v něm připomínali, že jsme na Bohu závislí.  To prožívali například všichni ti, kdo přišli o své peníze díky nedávné celosvětové finanční krizi. Ne všichni trpí, ale jsou takoví, kteří skutečně přišli o všechno, včetně našetřeného důchodu.  Pokud se jedná o věřícího člověka v takové situaci, nemyslíte si, že si připomene, že jeho spoléhání je na Boha a nikoli na majetek ? To je nesmírně tvrdá lekce, ale velmi účinná.  Na co spoléháš ty, milý čtenáři, milá čtenářko, třeba právě dnes ? Na své hmotné zabezpečení, na své společenské  postavení, na své vzdělání, na svou rodinu . . . ?

Někdy je utrpení přímo spjaté s určitým hříchem. Ne že by Bůh trestal můj hřích nesmyslným utrpením jen proto, aby mě potrestal, vůbec ne. Ale jestli například nehospodařím zodpovědně s tím, co mi svěřil – tak jak bych měl jako křesťan – možná mi Bůh vezme i to, co mám, abych se naučil hospodařit – se svým časem, se svým nadáním, se svými prostředky.

A někdy Bůh pošle utrpení jen proto, aby nám ukázal, že On je Bůh.  Bůh poslal proroka Izaiáše za Kýrem s tímto poselstvím : „Já jsem Hospodin a jiného už není, mimo mne žádného Boha není. Přepásal jsem tě, ač jsi mě neznal, aby poznali od slunce východu až na západ, že kromě mne nic není. Já jsem Hospodin a jiného už není. Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci“ (45,5-7). Tady nejsme na pochybách : to není jen nějaké přimhouření oka nad tím, co se děje, je to přímé Boží jednání, naplnění Jeho záměru.

Bůh neposílá utrpení jen k výchovnému účelu.  Posílá utrpení jako příležitost ke službě, k činu lásky a slitování.  Jak bych mohl projevit svůj soucit, kdyby kolem mne nebyli chudí a nemocní a slabí a bezdomovci a smutní a bezbranní ?  Začínáme chápat, jak to všechno do sebe dokonale zapadá ?

Je tu však ještě jeden důvod, proč Bůh posílá utrpení do našich životů – a je to ten hlavní důvod.  V 9.kapitole Janova evangelia čteme o tom, jak Pán Ježíš jde se svými učedníky kolem muže, který je slepcem od narození. Učedníci se ptají : „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý ? On sám, nebo jeho rodiče ?“ (v.1-2).  Už jste si někdy při čtení tohoto příběhu řekli „Jakou lekci si učedníci vzali od biblického Joba ? Proč by si měli myslet, že za tou slepotou musel být hřích ?"  Ale Pán Ježíš je milostivě nekárá, jen odpovídá : „Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče. Je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží.“   Jaké skutky ?  Pán Ježíš toho člověka uzdravil. A když čteme celou kapitolu, vidíme, jak byl Bůh oslaven tím, k čemu tu došlo. Celá událost vedla k tomu, že někteří v Pánu Ježíši poznali Božího Syna. Utrpení je cestou k oslavě Boha.

Utrpení beze smyslu – kdyby takové mohlo existovat – by bylo hororem. Avšak veškeré utrpení nakonec slouží ke stejnému účelu, k jakému jsme byli stvořeni – k oslavě Boha. Uprostřed každého utrpení si můžeme a musíme připomínat, že je všechno v pořádku, že za vším je Boží věčný záměr. Někdy naprosto lidmi nepochopitelný, jistě, ale je tu.  Naše víra v Boha se nejsilněji dokazuje právě v beznadějných, nepochopitelných situacích.  Není to snadné. V utrpení jsme často tak zaměřeni sami na sebe, na svou situaci, že zapomínáme na Boží záměry a na Boží milost.  Bůh nám v takových situacích připomíná slova, která svým Duchem zjevil apoštolu Pavlovi : „Víme, že těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému – totiž těm, které povolal podle svého záměru“ (Řím.8,28).  Pro mnohé z nás jsou tato slova pouhým klišé.  Je to jen proto, že jsou nám stále znovu a znovu opakována a to je proto, že jsou to slova od Boha, slova pravdivá a věčná.  Četli jste je a slyšeli už nesčetněkrát ? Nevadí. Opakujte si je znovu a znovu. Můžete na nich postavit celý svůj život, i s jeho utrpením.


Nemusíme vždycky rozumět utrpení, ať už je sami prožíváme nebo je vidíme kolem sebe. Nemusíme vždycky za svého života rozumět tomu, jak je Bůh utrpením oslaven. Ale naše neschopnost rozumět celé realitě ještě neznamená, že tato realita neexistuje, a že jí nemáme věřit.  Co je víra ? „Víra je podstata věcí, v něž doufáme, důkaz skutečností, jež nevidíme“ (Žid.11,1). Takovou víru chci mít a takovou víru přeji i vám, milí čtenáři.