O Boží svrchovanosti (část 12.)

Vzpomínám si, jak v době tzv. „pražského jara“ v roce 1968 – tedy v té krátké době relativní svobody před srpnovou sovětskou okupací – jsem se v Praze zúčastnil jednoho z veřejných dialogů mezi marxisty a křesťany.  A na tom shromáždění, kterého se zúčastnilo několik set lidí, zaznělo smířlivým tónem ze strany marxistů něco v tom smyslu, že „vy křesťané jste tu proto, abyste nám připomínali, že je nebe, a my marxisté jsme tu proto, abychom vám připomínali, že žijete na zemi.“  Je to sice velmi zjednodušený a poněkud naivní výrok, ale má v sobě zrnko pravdy. Nepotřebujeme marxisty, aby nám připomínali, že žijeme na světě nemocném hříchem, zlem a utrpením. Tyto velmi lidské zkušenosti nám jsou velmi blízké. O existenci utrpení na světě není zapotřebí dlouho mluvit.  Je však potřeba – a to je na nás, na věřících – abychom dovedli nejen vysvětlit pravé příčiny lidského utrpení, ale rovněž naznačit správný postoj člověka k utrpení. Ani jedno ani druhé není možné bez Božího zjevení skutečnosti, bez Božího slova, Bible.

A tady je problém pro nevěřícího – ať už je marxista nebo ateista anebo agnostik : odmítá jakoukoli možnost, že by Bůh mohl být relevantní, že by měl co říct k praktickým, každodenním problémům a záležitostem života. Teologie, nauka o Bohu, je odmítána jako něco „mimo tento svět“, jako něco nepraktického, odděleného od skutečného života, odtrženého od reality. A v tom je právě kořen neúspěchu všech lidských snah o řešení problémů ve světě, ať už se jedná o války a násilí, chudobu, nespravedlnost nebo základní lidská práva.  Bezbožný člověk prostě řeší věci po svém, bez Boha. A proto to na světě vypadá tak, jak to vypadá.  Naneštěstí často i věřící lidé pochybují o tom, že správná teologie má co říct ke světovým problémům.  Ve skutečnost je to právě to, co zvlášť dnes potřebujeme : biblickou teologii, která není jen akademickou záležitostí, ale která dovede vést správný pohled na Boha a na život do těch nejpraktičtějších důsledků.  To, jak se dívám na Boha, poznamenává celý můj život, moje vztahy, moje rozhodování, moje činy ve všech oblastech života.  Bez správné biblické teologie nemáme jako věřící lidé pro tento svět účinné řešení. V poznání Boha je klíč k poznání života a k řešení lidských problémů.  To nejpraktičejší, co můžeme jeden pro druhého udělat v našem utrpení, je pomáhat si navzájem k lepšímu pochopení toho, jaký je Boží postoj k našemu utrpení, a jaká je spojitost mezi utrpením a Boží svrchovaností.

My žijeme v době, která klade nesmírný důraz na to, čemu se říká „vztahy s veřejností“ – public relations. To nás ovliňuje natolik,  že i my věřící si myslíme, že lidi odradíme od pravdy a od Boha, když jim otevřeně řekneme, jaký postoj Bůh zaujímá k utrpení. A snažíme se proto Boha všelijak bránit, omlouvat, a tím Ho vlastně děláme v očích světa bezmocným tváří v tvář utrpení. Bůh je v nebi a je Mu nás líto a byl by rád, aby tu utrpení nebylo, ale nedá se nic dělat.

Církev přistoupila na ďábelskou nabídku : buď je Bůh dobrý, ale není všemohoucí, anebo je všemohoucí a není dobrý. Vyberte si. Jestli je Bůh dobrý, jak může dovolit utrpení ? Když tedy utrpení existuje, pak Bůh není všemohoucí, nemůže je odstranit.  Anebo je Bůh všemohoucí, ale pak nemůže být dobrý, protože svou moc vůči utrpení nepoužije.  Když se nad tím zamyslíme, mám zato, že Církev se přiklání k názoru, že Bůh prostě s utrpením nemůže nic dělat.

Řekl jsem, že to je ďábelská nabídka – buď jedno nebo druhé. Zakládá se na naprosto mylném přesvědčení, podle kterého by dobrý Bůh nechtěl, aby Jeho stvoření jakkoli trpělo. Takový názor nám vyhovuje : Boží dobrota si vyžaduje, abychom netrpěli. Jestli trpíme, můžeme si u Boha stěžovat.

Jenomže ono je to právě naprosto obráceně. A tady vidíme, jak je lidské myšlení a uvažování porušené hříchem, jak naše lidská pýcha ovlivňuje naši mysl a naše jednání.  Otázka není jak by dobrý Bůh mohl dovolit, abychom trpěli.  Otázka – a není snadná – je, jak Bůh může dovolit, abych já, padlé a pyšné a soběstředné stvoření, které denně odplácí svému Stvořiteli zlým za Jeho dobro – jak může Bůh dovolit, abych vůbec prožíval nějakou radost a nějaké potěšení ze života ?!   Problémem není utrpení, problémem je potěšení a radost.  Jak nám Bůh může dovolit, abychom se radovali ze života, když jsme se proti Němu vzbouřili a stále znovu a znovu bouříme ?

Před pádem prvních lidí utrpení nebylo. Pak přišel na svět hřích. A spolu s ním utrpení. Utrpení však nemůžeme chápat jako Boží trest za hřích. Utrpení je naprosto logickým a přirozeným důsledkem hříchu.  Každý hřích vede k utrpení, protože hřešit  pro nás vždycky znamená jednat proti vlastním zájmům.  Hřích je přestoupení Božích zákonů, které nám jsou dány k našemu dobru. Hřích je proti nám. Hříchem porážíme sami sebe.

Musíme si dát velký pozor, abychom nespojovali utrpení s hříchem v tom smyslu, že Bůh trestá člověka utrpením za hřích. Tak to viděli Jobovi přátelé, a tak to vidí i dnes mnozí upřímní věřící : „Když tolik trpíš, to jsi určitě musel udělat něco špatného, že sis to zasloužil !“  Biblický Job si v žádném případě ničím nezasloužil své utrpení, nepřivodil si je sám svým jednáním. Víte co si Job zasloužil ? Zasloužil si něco daleko horšího.  Zasloužil si stejně jako si i my zasluhujeme věčné odloučení od Boha, věčné zatracení. Všichni hříšníci – a to jsme my všichni – si zasluhují stejný osud bez Boha.

Protože je však Bůh dobrý, Job se i ve svém utrpení nacházel pod Boží milostí a ochranou. A stejně tak i my můžeme s Boží milostí a s Boží pomocí počítat ve svém utrpení, ať je jakékoli.  Boží milost vždycky přináší záchranu. Možná ne takovou, jakou bychom si my představovali. Ale záchrana je jen a jen v Jeho milosti.