Google+ Followers

Saturday, May 3, 2014

Slova a skutky

Proč není možné sdílet evangelium skutky, a proč si to musíme připomínat.

Kdykoli začneme uvažovat a hovořit o tom, jakou roli hrají slova a skutky v životě věřícího člověka – křesťana – vždycky je to nakonec otázka rovnováhy. V dnešním relativistickém světě je však i pojem rovnováhy otázkou a proto je pro věřícího důležité, aby došel správné rovnováhy biblicky, podle Písma, Božího slova, Bible.

Možná jste už slyšeli citát, který bývá přisuzován Františkovi z Assisi : „Vždycky sdílej evangelium. A jestli je to zapotřebí, použij k tomu i slov.“  Na první pohled velmi působivá slova o tom, jak je důležité, aby křesťan „zvěstoval evangelium“ svými skutky, svým životem. Vidět evangelium je důležitější než je slyšet. Slova mohou mít jakousi doprovodnou, podpůrnou roli, ale to, co může změnit svět, jsou naše činy, naše jednání, náš život. Souhlasíme ?

Jenomže ono je to ve skutečnosti docela jinak.  Především už proto, že František z Assisi něco takového ve skutečnosti nikdy neřekl. Ale především proto, že evangelium není možné sdílet beze slov. Evangelium je svou definicí slovní záležitostí a proto může být zvěstováno pouze slovy.

Teď možná někdo bude namítat, že ten citát je jen aforismem, který má ukázat na důležitost toho, abychom jako křesťané dokládali evangelium svými životy, životy učedníků Ježíše Krista. A to je samozřejmě naprosto správná a biblicky založená myšlenka. Naše životy mají odpovídat tomu, co zvěstujeme slovy. Kdosi dokonce řekl, že nejsilnějším argumentem proti křesťanství jsou životy křesťanů !  Kdybychom ten dříve uvedený citát chápali tak, že svými životy dokládáme sloení poselství evangelia, všechno by bylo v pořádku.  Jenomže naneštěstí mnozí to chápou docela jinak a tvrdí, že evangelium je možné „zvěstovat“ beze slov. Tento postoj bývá někdy označován za „inkarnační“ přístup k evangelizaci – což má znamenat to, že jako křesťané jsme svými životy jakýmsi „vtělením“ evangelia na tomto světě.

Hrajeme si tu jen se slovíčky, anebo je důležité, kdo má v této věci pravdu : zastámci inkarnační evangelizace nebo zastánci zvěstování evangelia slovy ?  Je to velmi důležité, dokonce podstatné.

Tvrzení, že evangelium se dá zvěstovat beze slov, pouze naším životem, je nejen nesmiřitelné s učením Písma, Bible, ale představuje i zamlžené myšlení.  Ať už žijeme tím nejlepším životem a sloužíme druhým jak a kde můžeme a obětujeme se pro ně do krajnosti – nezvěstujeme tím ještě evangelium. Evangelium je v podstatě již svou definicí záležitostí slovního vyjádření, stejně jako zvěstování, sdílení, kázání Božího slova.  A když to říkám, jsem si vědom toho, že tu říkám něco, s čím zvlášť v dnešní době celá řada křesťanů nebude souhlasit.  Dovolte, abych své přesvědčení objasnil a dokázal biblicky i logicky.

Takže před námi stojí dvě možnosti : slovní komunikace a komunikace beze slov. Nebo řečeno jinak : slovo a skutky, slovo a činy, slovo a život.  Verbální, slovní komunikace se vztahuje na jazyk. K tomu, abychom mohli komunikovat slovy, potřebujeme použít řeči, jazyka. Každá řeč, každý jazyk, má svou vlastní gramatiku, slovosled a slovník.  Komunikace beze slov se vztahuje na výraz tváře, postoj těla, gestikulaci rukama, pohyb očima, tělesný dotyk, vzhled a podobně. Slovní komunikace může být značně komplikovaná, jak ví každý, kdo se učí cizímu jazyku.  Ale komunikace beze slov může být ještě složitější.  Je to doslova „věda“, kterou se zabývá mnoho učenců v každé civilizaci.

Jedno je jisté : není možné ne-komunikovat. Jeden s druhým neustále komunikujeme, ať už slovně nebo beze slov. Dokonce i když řekneme : „Já k této věci nemám co říct“ a zůstaneme mlčet, naše mlčení komunikuje určité skutečnosti.  Dále : je známou skutečností, že přisuzujeme komunikaci beze slov větší váhu než komunikaci slovní, zvlášť když jsou ve vzájemném konfliktu. Je tomu tak především proto, že je podstatně těžší mít kontrolu nad komunikací beze slov než nad komunikací slovní.  Jako rodiče si stále připomínáme, že je pro naše děti důležitější to, jak jednáme než to, co říkáme.

Komunikace beze slov je přirozená a velmi účinná především v oblasti vztahů, postojů, nálad, pocitů, apod.  Zároveň však platí, že nepostačuje k předávání poznání a informací. To se dá snadno doložit. Představte si, že jste dostali za úkol sdělit druhému člověku následující : „Aristotel vyučoval Alexandra Velikého při Macedonském dvoře v letech 342 až 339 před Kristem.“  Naneštěstí ten, komu máte tuto informaci sdělit, neví nic o tom, kdo byl Aristotel, Alexander Veliký, co je to Macedonie, a kdo to byl Kristus, proč se tedy říká „před Kristem“. Navíc váš protějšek nemluví vaší řečí, nemáte tedy k dispozici verbální komunikaci. Jediné, co vám zbývá, je komunikace beze slov.  Dokázali byste sdělit uvedenou informaci bez slovního vyjádření, beze slov ?  Dovolím si říct, že nikoli. Tento druh informace není možné komunikovat beze slov, pouhými gesty, očima nebo postojem těla, apod.  Aby měla vaše informace smysl, musí být sdílena prostřednictvím slov.

Ve známém biblickém textu z 1.Kor.15,1-8 nám apoštol Pavel nabízí krátké shrnutí evangelia, tak jak je zvěstoval svým posluchačům a čtenářům.

Tento biblický text - toto evangelium - neumíme sdílet beze slov, není to možné. Informace obsažená v textu vyžaduje slovní komunikaci. Z toho důvodu je myšlenka „zvěstování evangelia“ naším životem – našimi skutky - cizí biblickému pojetí. Biblické evangelium svou podstatou vyžaduje verbální komunikaci, slovní sdílení. 

Tuto skutečnost si musíme připomínat a dokonce ji zdůrazňovat ne snad proto, že bychom chtěli jakkoli podcenit nebo znehodnotit účinnost našeho křesťanského svědectví životem. Nikoli. Potřebujeme si však připomínat, jakou roli hraje slovní komunikace a jakou roli hraje komunikace beze slov, když se jedná o naše svědectví, a o sdílení evangelia. Jinými slovy, nesmíme zaměňovat roli, kterou hrají slova, s rolí, kterou hrají naše skutky, náš život. Vzájemná záměna slov a skutků může mít vážné důsledky právě při sdílení evangelia.

Taková záměna vede především ke znehodnocení slovní komunikace. Západní civilizace je dnes poznamenaná generací, která je přímo alergická na jakékoli pravdivé prohlášení, nehledě už vůbec na pravdu evangelia. Naše řeč, naše slova jsou podstatně devalvována, znehodnocena. Tzv. postmoderní civilizace je skeptická vůči slovům, obrazům, zkušenostem a jednání, které si nárokují jakoukoli nadřazenost. Slovní svědectví Církve – kázání, zvěstování – nese ještě silnější stigma. Svět, ve kterém se společenství Církve pohybuje a působí, ještě tak uzná úsilí Církve o nasycení hladových nebo osvobození utlačovaných. Nemůžeme však od světa čekat potlesk za to, že zvěstujeme evangelium, slovo Kristova kříže. Evangelium je svou podstatou konfrontační vůči každé civilizaci, každé kultuře, každé společnosti, každému světskému systému.  Věřící člověk by si měl tuto skutečnost uvědomovat a připomínat si ji pro život křesťanského svědectví.

Když to tedy vezmeme do důsledků, názor, že můžeme zvěstovat evangelium svým životem nás zcela přirozeně vede k tomu, abychom se věnovali tomu, co nám přinese uznání našeho okolí a vyhýbali se tomu, co bude mít za následek spíše odmítnutí ze strany světa kolem nás – a to při zachování dobrého pocitu, že „evangelizujeme“.  „Záleží nám na tom, abychom zvěstovali evangelium“, říkáme sobě i druhým, „ale děláme to svým životem a ne slovy.“  Dochází ke zmatečné výměně pojmů, jejímž důsledkem není nic menšího než to, že zanedbáváme zvěstování evangelia slovy.

Tento výklad evangelizace vede i k tomu, že se mylně domníváme, že moc evangelia vlastně spočívá v nás samých, v přesvědčivosti našeho života.  Mnozí dnes říkají, že skutečná evangelizace není myslitelná bez inkarnačního prvku. Jinými slovy, jakoby evangelium nevlastnilo samo o sobě moc vedoucí ke spáse a k novému životu, jakoby účinek evangelia spočíval v nás, kdo evangelium sdílíme.

To však neodpovídá novozákonnímu poselství Bible. Slova apoštola Pavla v jeho dopise věřícím v Římě svědčí o tom, že síla a moc evangelia nespočívá v nás, kdo je přinášíme. Spočívá v evangeliu samém, v jeho aplikaci Božím Duchem. „Nestydím se za evangelium“, píše Pavel.   Proč ?  Jednoduše proto, že evangelium, slovo kříže a vzkříšení Kristova, ta dobrá zpráva o záchraně, je „mocí Boží ke spasení pro každého, kdo věří.“ (Řím.1,16).  Evangelium je Boží mocí, ne naší mocí.  Bůh vložil do zvěsti evangelia svoji moc. A apoštol Pavel si je tak vědom této moci a má v ní takovou důvěru, že se raduje, když je evangelium zvěstováno dokonce i z nečistých, zištných pohnutek (Filip.1,12-18). 

Nikdo nepochybuje o tom – a ani já to v této úvaze netvrdím – že důsledný křesťanský život víry každého jedince i Církev je tím nejlepším pozadím, na kterém má probíhat zvěstování evangelia.  I naše dnešní generace by nám zřejmě byla ochotna lépe naslouchat, kdybychom svoji víru důsledně žili, kdyby byla zřejmá z našeho mluvení a jednání. Tato skutečnost nás však nesmí vést k tomu, aby se zvěstování evangelia stalo jakýmsi rukojmím našeho nedokonalého života.  Jinými slovy, jestli nežiji důsledně křesťansky, nemám právo na to, abych sdílel evangelium.  Je to přesně naopak : můj nedokonalý život je potvrzením toho, že všichni potřebujeme evangelium a stále. Církev na tomto světě nikdy nebude ideálním, dokonalým komunikátorem evangelia. Avšak navzdory našim slabostem, pádům a nedokonalostem, evangelium zůstává plné moci – Boží moci – ke spasení, k záchraně každého věřícího člověka.

Moc, která je evangeliu vlastní, není větší nebo menší podle toho, kdo je zvěstuje. To je skutečnost, která nás vede k velké pokoře, ale zároveň nás také krásně osvobozuje. Moje neschopnost odpovědět na všechny námitky a otázky nevěřících, nedostatek teologického, biblického vzdělání, moje nedůslednost v životě víry – nic z toho neubírá ani kapku  na moci evangelia.  Protože evangelium není moje, protože patří Bohu, já je nemohu nijak vylepšit, nemohu je nijak znehodnotit, nemohu mu ubrat na jeho moci.  Moc evangelia je mocí Boží, mocí Ducha Svatého. Evangelium není mocné díky nám, nýbrž navzdory nám. Díky Bohu.

V biblickém textu 1.Kor.1,21 čteme : "Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v Jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí". Apoštol Pavel tu mluví o tom, jakým způsobem, jakou metodou koná Bůh. 

Pán Ježíš řekl : "Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v Něho věří, měl život věčný."   Evangelista Jan pak vysvětluje : "To řekl, aby naznačil, jakou smrtí má zemřít" (Jan 12,32-33).   Naše sdílení evangelia je pokračováním tohoto procesu. I my zvěstováním evangelia vyvyšujeme Pána Ježíše. Apoštol Pavel píše Gal.3,1 : "Vy pošetilí Galatští, kdo vás to obloudil - vždyť vám byl tak jasně postaven před oči Ježíš Kristus ukřižovaný !" Když sdílíme evangelium, ukazujeme na Něj – na ukřižovaného a zmrtýchvstalého Krista – jako na Toho, kdo jediný může zachránit každého člověka, který věří.


Evangelium vyžaduje slovní vyjádření, které není možné nahradit žádnou komunikací beze slov.  Náš život může lidi přimět k otázkám, může je „oslovit“ v tom smyslu, že se budou ptát, proč žijeme tak, jak žijeme. Náš život však nikoho nezachrání, nespasí.  Ke spáse vede jedině víra v evangelium Ježíše Krista, víra ve zvěst o Jeho ukřižování a vzkříšení.  "Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření" (2.Kor.5,19). Toto evangelium je vždycky relevantní, aktuální, nikdy není „nemoderní“, nemusíme se starat o jeho dopad v životě člověka. To jediné, co musíme, je sdílet je svými slovy, komunikovat je bez ohledu na cokoli a kohokoli, v plné důvěře v jeho moc.