Google+ Followers

Tuesday, May 13, 2014

O Boží svrchovanosti (část 14.)

V našich společných úvahách o Boží svrchovanosti se dostáváme k předmětu, který zřejmě patří k těm, o které se vede mezi věřícími nejvíc sporů : Boží svrchovanost a spasení člověka.  Když už konečně spočineme v přesvědčení, že je Bůh naprosto svrchovaný ohledně stvoření, makrokosmu, mikrokosmu, dějin a utrpení - když se dostaneme ke spasení, vykoupení, nedá nám to, abychom se nepokusili převzít kontrolu sami.  Biblické učení o predestinaci – předurčení – nám prostě nesedí, nevyhovuje. Anebo mu jenom nerozumíme ?

Každý znovuzrozený věřící člověk ví, že jsme spaseni vírou, pouhou vírou. Nikoli svými skutky, nikoli proto, že jsme pro Boha dostatečně dobří, nikoli proto, že si spasení, Boží odpuštění a věčný život zasloužíme.  Docházíme Boží milosti vírou v Ježíše Krista a Jeho zástupnou oběť na kříži.  Naše víra není vůbec abstraktní, není slepá, není to jen „víra ve víru“.  Je to víra, která se zakládá na historických realitách.  A jak už jsme si řekli, dějiny nejsou výsledkem nějaké náhody, nejsou jen chronologickým sledem událostí. Dějiny jsou řízeny svrchovaným Bohem.  Bůh zařídil všechno, co bylo potřebné k naší záchraně.

Historik-evangelista Lukáš začíná druhou kapitolu svého evangelia takto : „V těch dnech vydal císař Augustus nařízení, aby v celé říši proběhlo sčítání lidu. (Toto sčítání proběhlo před tím, než se Quirinius stal správcem Sýrie.) Všichni se tedy šli dát zapsat, každý do svého města.“   Zkuste si na chvíli přestavit, že žijete v té době, a že jste zbožnými židy. Dějiny vašeho národa zahrnují Boží sliby dané Abrahamovi, zahrnují hladomor, který vyhnal Josefa do Egypta a následující staletí egyptského otroctví, ale také i slávu exodu, vyjití.  Pak přišlo dobytí zaslíbené země, zmatek pod vládou různých soudců, vyvrcholení národní slávy v době králů Davida a Šalomouna, a pak odvrácení od Boha a pokání, které však neslavně skončilo celonárodním exilem. No a nakonec slavný návrat do zaslíbené země – jenomže zanedlouho potom římská okupace. Jako zbožný žid nebo zbožná židovka si kladete otázku, jak mohl Bůh dovolit, aby římská říše okupovala zemi, kterou vám Bůh přece dal ?  Proč Bůh dovoluje takovou celonárodní tragedii ?  To je spravedlnost ?

Ale možná byste se takto neptali. Možná byste věřili, že Bůh to všechno nejen dovolil, ale že to dokonce způsobil, že to tak zařídil.  A možná byste věřili – i když tomu všemu nerozumíte – že Bůh ví, co dělá, a že to je k vašemu dobru a k Jeho slávě.  To, čemu byste určitě nerozuměli, by bylo to, že Bůh zařídil dobytí celého tehdejšího známého světa římany proto, aby došlo k naplnění Jeho slibu Abrahamovi, podle kterého se měl stát Abraham požehnáním všem národům světa.

Pomyslete, žádný národ tehdy nepraktikoval barbarský způsob popravy ukřižováním – jedině římané. Byl to Řím, kdo vydal vůbec první nařízení ke sčítání lidu, podle kterého se Josef musel odebrat do svého rodného města –  do Betléma – kde se měl narodit Mesiáš podle starodávného biblického proroctví.  Římské armády pochodovaly pěšky a vytvořily systém cest – silnic – o kterém se tehdejšímu světu ani nezdálo. A tím bylo usnadněno cestování pro pozdější kazatele evangelia.  Všechno to byly náhody ? Pouhá shoda okolností ?  A co útok na Jeruzalém v roce 70 po Kristu, který způsobil, že byli věřící rozprášeni do všech koutů tehdejšího světa, aby národům přinesli evangelium ?  To všechno způsobil Bůh, aby připravil vykoupení svému lidu, všem věřícím všech dob.

A teď nazpět k víře.  Bůh dodnes intervenuje, zasahuje do života člověka, do lidských dějin, do života jednotlivců.  Pán Ježíš řekl při jedné příležitosti svým posluchačům : „Nikdo ke mně nemůže přijít, pokud ho nepřitáhne můj Otec, který mě poslal. Já ho pak vzkřísím v poslední den“ (Jan 6,43-44).  Apoštol Pavel píše věřícím v Efezu : „Touto milostí jste skrze víru spaseni. Není to z vás – je to Boží dar. Není to ze skutků, aby se nikdo nechlubil.  Jsme přece Jeho dílo !“ (28?-9). Nikdo nepochybuje o tom, že milost – to je dar. Boží dar. Aplikace tohoto daru je umožněna vírou. Víra je cestou k přijetí milosti. V tomto smyslu je víra rovněž Božím darem. Kdyby nebylo možnosti víry, nemohli bychom uvěřit a obdržet Boží milost. Bůh do každého člověka vkládá schopnost věřit.  Jenomže ne každý uvěří. Proč ? Jak je to ? Máme ve svém hříšném stavu – „také vy jste byli mrtví ve vinách a hříších“, píše apoštol Pavel veden Božím Duchem – máme jako mrtví svobodnou vůli uvěřit nebo neuvěřit ?

Problém, s nímž vnitřně zápasíme, spočívá v tom, že my si myslíme, že Bůh musí se všemi lidmi jednat stejně, že musí se všemi stejně nakládat.  Když se zaměříme na Boží lásku, není nejmenší pochyby o tom, že Bůh miluje všechny lidi, všichni jsme byli stvořeni k Jeho obrazu. A také my máme všechny lidi milovat, bezpodmínečně.  Ovšem to ještě nebrání Bohu v tom, aby miloval různé lidi různým způsobem.  Když se zamyslíme nad vyjitím národa izraelského z Egypta : miloval Bůh faraóna i Mojžíše ? Určitě ! Miloval je stejným způsobem ? Určitě nikoli !  Zjevil se faraónovi stejně jako se zjevil Mojžíšovi ? Nikoli. Mluvil s faraónem jako mluvil s Mojžíšem ? Rozhodně ne.  Bůh s Mojžíšem uzavřel smlouvu a faraónovo srdce zatvrdil.   Někdo namítne, že faraón byl zlý a Mojžíš dobrý člověk.  Počkejte, a co Jákob a Ezau ? V epištole Římanům apoštol Pavel píše : „Z téhož muže, našeho otce Izáka, počala Rebeka dva syny. Ještě se nenarodili a neudělali nic dobrého ani zlého. Aby se však Boží rozhodnutí opíralo o vyvolení (nešlo totiž o skutky, ale o Toho, který povolává), bylo jí řečeno : `Jak je psáno, Jákoba jsem si zamiloval, Ezaua jsem však zavrhl.` (9,10-13).  Toto slovo je jednoznačné. Nešlo o to, že Bůh věděl předem, jak budou tito dva muži jednat – šlo o to, že Bůh to tak chtěl.  Je to spravedlivé ?  Přesně takovou otázku předpovídá apoštol Pavel : „Co na to řekneme ? Není Bůh nespravedlivý ? V žádném případě ! Už Mojžíšovi přece řekl : `Smiluji se, nad kým se smiluji a slituji se nad kým se slituji.`  Nezáleží tedy na tom“, pokračuje Pavel, „kdo chce, anebo na tom, kdo se snaží, ale na Bohu, který se smilovává“ (9,14-17).

Svrchovanost Boží je něco daleko víc než to, že Bůh má moc udělat co chce. Protože je svrchovaný, On si může dělat co chce.  Bůh nikomu nic nedluží. Bůh Otec předurčuje, Bůh-Syn se obětuje a Bůh-Duch svatý mění srdce a životy těch, nad nimiž se Bůh smilovává.


Když jsme ještě byli mrtví ve svých vinách a hříších, byli jsme naprosto neschopni jednat ve víře a uvěřit v Pána Ježíše Krista jako Božího Syna a Spasitele. Ale když se nás Bůh milostivě svým Duchem, prostřednictvím svého slova, dotkl, mohli jsme uvěřit.  Nerozumíme tomu plně, ale bereme Boha vážně, jako Toho, kdo je plně svrchovaný i v našem spasení a vykoupení.