O Boží svrchovanosti (část 8.)

V předešelém blogu tohoto seriálu o Boží svrchovanosti jsme si připomněli biblický příběh mladé moabitské ženy jménem Rút. Ukázali jsme si na něm, že Bůh je svrchovaný nejen ve velkém, ale i v malém. Stará se i o ty nejmenší podrobnosti a události našich životů a řídí je podle své dokonalé vůle, podle svých vlastních záměrů.  A dnes se dostáváme k otázce, kterou jste si možná někteří kladli již při četbě minulého blogu : jestli je Bůh svrchovaný nad každou podrobností mého života, nejsem jen jakousi loutkou, se kterou si Bůh dělá co chce ? Cožpak nemám žádnou svobodnou vůli ?

Doplním tuto známou otázku dvěma předpoklady, na které v této souvislosti zepomínáme. První předpoklad té otázky spočívá v přesvědčení, že nechceme být pouhými loutkami. A druhým je tvrzení, že nechceme být ničím, čím nechceme být.  Ten druhý předpoklad je falešný : Bůh nikdy a nikde neřekl, že nemusíme být tím, čím být nechceme.

Abychom si rozuměli, tady nejde jen o to, kdo řídí můj život, jestli já nebo Bůh. Nám lidem se při tomto uvažování jedná především o zachování naší lidské důstojnosti. Nechci být pouhou loutkou, protože bych tím ztratil svou důstojnost.  Jenomže zkusme se ptát takto : o čí důstojnost tu jde doopravdy ? Pokud zachování mé vlastní důstojnosti způsobí újmu na důstojnosti Boží, nemáme o co se přít. Boží důstojnost převládá.  Chtěl bych však dnes ukázat na jinou, třetí možnost : člověk nemusí být loutkou a Bůh přece zůstane naprosto svrchovaný.  Jinými slovy, platnost Boží svrchovanosti nevyžaduje, aby si z ná Bůh dělal loutky.

Vraťme se k našemu biblickému příběhu o Rút a položme si otázku : proč se Rút vdala za Boáze ?  Můžeme odpovědět velmi stručně poukazem na Boží odvěký záměr : protože to tak Bůh chtěl.  Anebo můžeme mluvit o druhotných příčinách jako : a) protože si Boáze chtěla vzít b) protože byla vdova a potřebovala manžela c) protože její manžel zemřel d) protože měla ráda svou tchýni Noemi a vrátila se s ní do Judska e) protože v Judsku byl hlad f) protože Boáz se do ní zamiloval.  Všechny tyto příčiny v příběhu Rút sehrály svou roli.  A všechny byly součástí Božího záměru. Bůh si nenapsal do svého plánu jen „Boáz se ožení s Rút“. Nikoli, Bůh měl prsty ve všem, co k tomuto manželství vedlo. Protože Bůh je svrchovaný nejen v tom, co se stane, ale i v tom, jak k tomu dojde.

My povětšině zapomínáme na to, že do toho, čeho si Bůh používá k realizaci svých záměrů, spadají i naše vlastní žádosti. V případě Rút vidíme několik příčin, které byly naprosto jasně mimo oblast lidského působení – jako hlad v zemi nebo to, že se Noemi narodila v Judsku – ale jsou tu i příčiny čistě lidského charakteru, jako například to, že se Elímelek kvůli nedostatku a hladu rozhodl odejít z Judska do Moábu, anebo to, že se Rút rozhodla k návratu do Judska s Noemi. Druhá Noemina snacha Orpa se rozhodla zůstal po smrti svého manžela v Moábu.  Přinutil Bůh snad Rút k tomu, aby šla s Noemi ?  Nikoli, ona skutečně měla Noemi ráda a chtěla s ní zůstat. Avšak zároveň Bůh to tak způsobil, že její láska a touha se staly prostředkem k tomu, aby se Rút s Boázem stali prarodiči krále Davida, z jehož rodu se nám pak narodil Pán Ježíš Kristus.  Rút nikdo nenutil proti její vůli. Avšak Bůh to tak způsobil, aby její vůle byla součástí Jeho odvěkého a neměnného záměru.

Nemylme se. Ať nám rádoby odborníci říkají cokoli, nemůžeme všichni být tím, čím chceme být a nemůžeme dělat všechno to, co chceme dělat.  Já jsem si celý život přál hrát dobře na piáno a dobře zpívat. Dokonce jsem chodil nějaký čas do hudební školy. Trošku jsem hrál a trošku zpíval. Ale nikdy dobře. A jiné to už nebude, kdybych dělal já nevím co. Životní okolnosti tomu nenahrávaly a nenahrávají.  Nikdy nebudu matematik, nikdy nebudu mistra světa v tenise, nikdy nebudu bankéř, nikdy nebudu černoch, nikdy nebudu krotitel divé zvěře – i když si tak někdy připadám, když jsem s našimi vnoučaty . . .  Ve většině případů nám není dáno, abychom byli tím, čím bychom chtěli být, anebo naopak. To je životní fakt a nic na něm nezměníme.

Ale jak je to tady : jsme jen loutkami v Božích rukou, jsme jen nějakými „Božími roboty“ ?  Ona je ta otázka hodně demagogická.  Cožpak má loutka nějaké vědomí ?  Může si loutka vůbec něco přát ?  Je živým stvořením ?  Může si loutka stěžovat tomu, kdo s ní hýbe ? Má loutkař nějaký cit se svou loutkou ?

Bible nám nabízí jiný, daleko vhodnější příměr : hrnčíř a hlína. Bůh je hrnčíř a my jsme hlína v Jeho rukou.  Z toho vyplývají dvě pravdy : zaprvé, jsme tím, čím jsme a děláme to, co děláme, abychom tím oslavili svého Tvůrce, Boha.  Tato skutečnost nám dělá potíže, protože si říkáme, že Bůh přece nemůže stát o vlastní slávu ?  Jenomže my přitom zapomínáme na rozdíl mezi Tvůrcem a stvořením.  Jako Boží stvoření máme svoji roli na tomto světě, a Bůh jako Tvůrce má rovněž svoji roli ve věčnosti. A tak zatímco my nemáme hledat vlastní slávu, Bůh tak činit může, protože je dokonalý a Jeho sláva je Mu naprosto přirozená, vrozená, je součástí Jeho podstaty. My se dokážeme spokojit s tím, že všechny věci mají původ v Bohu, ale nějak se nedokážeme smířit s myšlenkou, že všechno je PRO Boha ?  Apoštol Pavel píše  ve svém listu Římanům : „Kdo poznal mysl Hospodinovu a kdo se stal Jeho rádcem ? Kdo Mu něco dal, aby Mu to On musel vrátit ?  Vždyť z Něho a skrze Něho a PRO Něho je všecko ! Jemu buď sláva na věky. Amen.“ (11,34-36).  Apoštol tu nepředkládá nějaké nové učení. Je si velmi dobře vědom slova starozákonního proroka Izaiáše : „Já jsem Bůh a jiného už není, jsem Bůh a nic není jako já. Od počátku oznamuji, co se v budoucnu stane, od pradávna, co se ještě nestalo. Pravím : Moje rozhodnutí platí a co se mi líbí, uskutečním“ (46,9-10).

Nejsme ani loutky, ani roboti. Jsme lidské bytosti stvořené k Boží podobě. Máme možnost rozhodovat se podle našich přání a tužeb. Jistě, naše přání a tužby nejsou nad Božími záměry, ale přesto mohou být a jsou skutečné.  A to nás přivádí ke druhé pravdě plynoucí z příměru Hrnčíře a hlíny.  Ať už jsem nádobou, kterou On stvořil k jakémukoli účelu, všednímu nebo nevšednímu, přináším svou existencí Bohu slávu.  Boží myšlení není lidské myšlení a Boží cesty nejsou naše cesty. Bůh nám nezjevuje vždycky jakým způsobem je přesně oslaven vším, co se děje. Nevíme vždycky přesně, jak nám životní těžkosti prospívají k dobrému. Asi bychom to nemohli pochopit, i kdyby nám to chtěl vysvětlit.  Ale to všechno patří k víře v Boha, k naprosté důvěře v dokonalost Jeho svrchované vůle.  Takovou víru má každé Boží dítě, každý člověk, který přijal spasení skrze oběť Božího Syna, Ježíše Krista.