Google+ Followers

Tuesday, May 13, 2014

O Boží svrchovanosti (část 15.)

Bývaly doby, kdy jsem si jako mladý věřící člověk myslel, že moje spasení je všechno, na čem Bohu záleží.  Že nic není pro Boha tak důležité jako to, aby mě zachránil před hříchem a od hříchu a ode všech jeho důsledků.  Později jsem však začal poznenáhlu chápat, že Boží záměry jdou daleko dál. Že spasení není konečná stanice. A že moje regenerace – obnova – nové narození z Ducha – je teprve začátek.

Mezi katolíky a protestanty panuje trvalý spor o tom, jaký je vztah, nebo jaké je spojení mezi ospravedlněním a posvěcením člověka.  Protestanté věří, že si člověk vírou přivlastňuje Kristovu oběť na kříži, která uspokojila Boží požadavek lásky i spravedlnosti zároveň, a že je tím umožněno Boží odpuštění a jsme smířeni s Bohem pro tento život a pro celou věčnost.  Právně pojato, jsme v Božích očích ospravedlněni – jako kdybychom byli nikdy nezhřešili (někteří katoličtí učenci to označují za právnickou fikci). Zároveň tu v této chvíli začíná proces posvěcení, což je růst do podoby Ježíše Krista v poslušnosti Božího slova. Tento proces posvěcení končí smrtí člověka na zemi a ve chvíli přechodu na věčnost jsme oslaveni, podobně jako byl Pán Ježíš oslaven při svém návratu k Otci.  Stav oslavení je stav bez hříchu, stav dokonalosti, stav bez bolesti, bez utrpení, je to stav, v němž můžeme prožívat věčnost v Boží přítomnosti.

Katolíci mají zato, že k ospravedlnění před Bohem se musí člověk nějak dopracovat. Celý život vidí jako jedno velké úsilí s tím cílem, aby si zaloužili Boží přízeň, Boží odpuštění a Boží ospravedlnění.  A jestli katolík umírá, aniž by byl dokonalý před Bohem, musí po smrti procházet očistcem, kde se pak nakonec všech svých hříchů zbaví, nebo je jich zbaven. Pak teprve má katolík právo na nebe.

Jsou lidé, kteří tvrdí, že Reformace byla jen o slovíčkách, o pojmech.  Není tomu tak. Reformátoři pochopili, že ospravedlnění je zásah zvenčí, zásah Boží. Zatímco katolíci dodnes trvají na tom, že ospravedlnění je výsledkem lidského úsilí.

Reformační „sola fide“ – pouhou vírou – to nebylo jen nějaké nové heslo. Protestanté věří, že člověk může být před Bohem ospravedlněn pouze a jedině vírou, nikoli skutky.  Proti-reformační koncil v Trentu namítal, že takové přesvědčení vede k neposlušnosti Boha, že je to „laciná milost“. Luther nesouhlasil. Tvrdil, že i když jsme ospravedlněni pouhou vírou, tato víra nezůstane nikdy sama, nýbrž se stane skutečným a živým zdrojem skutků. Tedy života v Boží vůli a podle Boží vůle. Zbožný život je přirozeným důsledkem živé, pravé, ospravedlňující víry. Apoštol Jakub píše : „Víra bez skutků, víra sama o sobě, je mrtvá“ (2,17).  Jinými slovy, pravá víra se nutně projeví světým, zbožným životem.

Ve chvíli nového narození v nás jedná Boží Duch svatý bez našeho přičinění, bez našeho povolení nebo souhlasu, bez naší spolupráce. To však neplatí pro naše posvěcení. Proces posvěcení je – díky naší nové přirozenosti – spolupráce Boha s člověkem. Apoštol Pavel povzbuzuje věřící ve Filipis : „S posvátnou úctou uvádějte svou spásu ve skutek“ (2,12).  Většinou se tu zastavujeme a klademe si otázky nebo se s někým pohádáme, co to znamená. Kdybychom četli dál, bylo by nám to jasné : „Bůh sám totiž ve vás působí, abyste nejen chtěli, ale i dělali, co se Mu líbí“ (v.13).  Proces posvěcení je možný jen proto, že Bůh v nás svým Duchem pracuje. 

To, že v nás Boží Duch pracuje, má celou řadu přirozených důsledků. Zmíním se tu jen o jednom, o jistotě spasení.  Velké množství věřících lidí žije v neustálém strachu o svou víru, o své spasení.  Učení o možnosti ztráty spasení je nejen nelogické, ale především nebiblické.  Přítomnost a dílo Božího Ducha svatého ve mně – a v každém věřícím člověku – je zárukou a zdrojem ujištění, že jsem spasen, že jsem ospravedlněn, že jsem Božím dítětem, že Bůh je mým nebeským Otcem, že je stále se mnou.

Apoštol Pavel ujišťuje věřící ve Filipis takto : „Jsem si jist, že Ten, který ve vás začal dobré dílo, je dovede až do konce v den Ježíše Krista“ (1,3-6). Tato jistota nemá kořeny v nás, nýbrž v Něm, v našem Bohu, Spasiteli a Pánu.  Boží dílo v nás je zdrojem jistoty spasení, jistoty, že Bohu náležíme, že jsme Jeho jednou provždy, pro celou věčnost.  Pán Ježíš sám nás ujišťuje svými slovy takto : „Jak jsem vám řekl, mé ovce slyší můj hlas a já je znám a následují mě. Já jim dávám věčný život a nezahynou na věky a nikdo je nevytrhne z mé ruky. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všechny a nikdo je nemůže vytrhnout z ruky mého Otce“ (Jan 10,28-29).  Pamatuji si, jak jsem míval debaty s jedním upřímným věřícím bratrem, který trval na tom, že věřící člověk může ztratit spasení. Jeho argument byl : „Ano, nikdo nás nemůže vytrhnout z Boží ruky, ale my z ní můžeme sami vyskočit !“  Víte, ten, kdo jednou zakusil Boží přítomnost ve svém životě, a kdo se jednou zaradoval z Božího odpuštění a ze všech projevů Boží lásky a milosti ve svém životě – takový člověk že by chtěl Bohu z Jeho ruky vyskočit ?  Tak jako naše děti nikdy nepřestanou být našimi dětmi - ať provedou v životě cokoli - ani my nemůžeme nebýt Božími dětmi, když jsme se jednou jimi stali skrze nové narození v Božího Ducha.

Nemůžeme jen tak pominout životní zkušenosti, které nám způsobily velkou bolest, když jsme viděli někoho, kdo byl možná jedním z našich hrdinů víry, a ten člověk se od Boha později odvrátí.  Takových nebylo v dějinách málo, vždycky byli a vždycky budou. Co s nimi ?  Narušují takové zkušenosti naši jistotu spasení ?  Možná, že jsme někdy v pokušení.  Ale o tom zase až příště, v dalším blogu o Boží svrchovanosti.


Apoštol Pavel píše věřícím do Říma a i nám : „Ty, které předtím znal, totiž předurčil, aby se podobali Jeho Synu, aby se tak stal prvorozeným mezi mnoha sourozenci. A které předurčil, ty také povolal, a které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také oslavil“ (8,29-30).