Google+ Followers

Monday, July 29, 2013

Je jen jedna cesta (část 3.)


V předešlé úvaze jsem slíbil, že se dnes zaměříme na toleranci.  Tolerance je dnes jedním z nejčastěji používaných slov, a to především v souvislosti s osobním přesvědčením a vztahem k druhým lidem, kteří naše přesvědčení nesdílejí.  Chci nabídnout úvahu nad tolerancí v rámci našich rozhovorů o pluralismu.

Již jsem ukázal na to, že teologický pluralismus nikdy nebyl a ani dnes není pro důsledné evangelikály přijatelný. Při podrobnějším zkoumání učení světových náboženství zjišťujeme, že není možné, aby všechna světová náboženství byla stejně pravdivá.  Některá v sobě mohou mít určité zrnko pravdy, avšak křesťanské učení o Ježíši Kristu podložené dějinami je jedinečné, výlučné, a pro evangelikály jedině pravdivé ve svém celku.  Ježíš Kristus-Boží Syn je jedinou Cestou k Bohu, jedinou cestou k záchraně od hříchu a všech jeho následků.

Tradiční křesťané byli vždycky obviňováni z toho, že jsou arogantní ve svém přesvědčení a víře ohledně jedinečnosti Ježíše Krista.  V posledních letech se útoky na důsledné evangelikály stupňují. Někteří rádoby křesťanští teologové tvrdí, že není správné evangelizovat, přivádět vyznavače jiných náboženství k víře a poznání Ježíše Krista.  Jaký postoj máme jako evangelikální křesťané zaujmout vůči takovému obviňován z toho, že jsme arogantní a nedostatečně tolerantní ?

Zřejmě bude nejlépe, když si vysvětlíme, že existují různé druhy tolerance.  Tak především tu máme právní toleranci, která je součástí právního systému západních demokracií. Právní systém založený na toleranci zaručuje všem lidem bez rozdílu svobodu slova, tisku, projevu, a také svobodu osobního přesvědčení a to především s ohledem na náboženství a víru.  Státu není právně dovoleno vměšovat se do těchto osobních záležitostí svých občanů a různých organizací – až na malé, dobře vymezené výjimky.   Pak máme toleranci společenskou, která se vztahuje na vzájemný respekt mezi lidmi, uznání, etiku a morálku apod.  Věřící lidé, křesťané, by měli být vždycky v popředí, když se jedná o šíření a hájení jak právní, tak společenské tolerance. Bez ohledu na náboženské přesvědčení a cítění občanů.  Tady hovoříme o základních, všeobecných lidských právech, která jsou nám všem vlastní jako lidem.

Dále můžeme hovořit o toleranci intelektuální, která se zakládá na relativistickém přesvědčení o tom, že bychom měli přijímat názory a přesvědčení druhých lidí s tím, že „pro ně je to jejich pravda“.  A tady už si musíme dát velký pozor.  Intelektuální tolerance v žádném případě neznamená, že budeme brát přesvědčení druhých, které chápeme jako mylné, za pravdivé.  Jinými slovy, to co považuje druhý člověk za „svoji pravdu“, může být ve skutečnosti nejen omyl, ale i lež, a my jsme naprosto oprávněni tak to chápat a podle toho jednat.  Máme plné právo na otevřený a slušný dialog a můžeme vyvíjet snahy na to, abychom toho druhého přesvědčili o mylnosti jeho přesvědčení.  Otevřené, čestné a slušné debaty o názorech, postojích a přesvědčeních jsou součástí demokracie a součástí jak právní, tak společenské tolerance.

Dnešní společensko-politické klima naneštěstí velmi často nerozlišuje mezi právní, společenskou a intelektuální tolerancí. A když si dovolíme kritizovat názory druhých – i když to uděláme slušně – jsme jako křesťané obviňováni z arogance a nedostatku tolerance.  Evangelizace se stává jakýmsi nejhorším společenským přestupkem.  Ti, kdo se dnes hlásí k evangelikálnímu hnutí, musí dnes na jedné straně o to víc propagovat právní a společenskou toleranci a společensko-kulturní pluralismus, a zároveň na druhé straně zásadně odmítat pluralismus teologický, který praktikuje toleranci intelektuální.  Jinaými slovy – jako věřící musíme prokazovat lásku a porozumění pro všechny lidi, bez rozdílu na jejich přesvědčení, ale zásadně musíme odmítnout přijetí myšlenky, že všechna náboženství vedou k Bohu a ke spáse člověka.

Jsou takoví, kdo nás budou označovat za pokrytce. Jak prý můžeme na jedné straně bránit a propagovat práva lidí všech možných přesvědčení, a na druhé straně označovat jejich přesvědčení za mylné a nesprávné ? 

Tak především, právní tolerance je uzákoněna demokratickým systémem řízení státu a za to musíme být vděčni.  Mnohé země takový právní řád nemají a jedinou možnou alternativou je nějaký druh totality.  V demokratickém právním systému křesťané nehledají žádné výjimečné postavení, jsou si spolu se všemi ostatními občany před zákonem rovni.  Zadruhé, i když jako evangelikálové můžeme nesouhlasit s teologickým přesvědčením druhých skupin nebo náboženství, jsou situace a důvodu, které vyžadují, abychom se s nimi spojili v otázkách morálního charakteru, abychom snáze zabránili šíření zla ve společnosti.  A zatřetí, musíme si být vědomi té skutečnosti, že je de facto nemožné, aby nějaká vnější lidská síla změnila hluboké vnitřní přesvědčení člověka.  Jako věřící máme vědět, že je to jedině Bůh, kdo může proměnit lidské nitro a lidskou mysl. Nemáme právo na jakoukoli manipulaci nebo na použití síly.

Možná to někoho překvapí, ale někteří věřící lidé – křesťané – si docela vážně kladou otázku : máme právo a povinnost svědčit o Ježíši Kristu, evangelizovat ?  Odpovím otázkou : jako ti, kdo berou vážně Boha a Jeho slovo, máme na vybranou ? Můžeme neevangelizovat ?   Dovolte, abych uvedl několik biblických pasáží, které jsou mnohým známé, ale některým možná vypadly z paměti :

Jan 3,16-18

Mt.28, 18-20

Řím.6, 23

Řím.3, 22-24

Řím.10, 13-15

2.Kor.5,19

2.Tim.4,1-5

Připomínkou těchto biblických textů končím seriál blogů o evangeliu a evangelizaci.