Důvěra v relevanci - aktuálnost - evangelia

Důvěra v relevanci (aktuálnost) Evangelia (rozhovor s Os Guinessesm/CT)

Následující rozhovor byl zvěřejněn ve formě článku ve známém evangelikálním časopise „Christianity Today“. Os Guiness, který odpovídá na otázky redaktora časopisu, je neméně známým křesťanským myslitelem, řečníkem a spisovatelem. 

Představ nám prosím Tě krátce problematiku, které se týká náš rozhovor 

Evangelikálové nikdy tak nevyhledávali relevantnost – nebo aktuálnost – jako dnes. A přesto jsme dnes méně relevantní – aktuální - než kdykoli předtím.  Můžeme pro to hledat nejrůznější vysvětlení, a jistě tuto situaci ovlivňuje celá řada faktorů – ale já jsem hluboce přesvědčen o tom, že vyhledáváme nesprávný druh nebo typ relevance – aktuálnosti.  Podléháme – ať už vědomě či nikoli – současným pohledům na čas, pokrok, časovost a aktuálnost – relevanci.  Tyto současné pohledy jsou však velmi zavádějící.

Do jaké míry a v jakém smyslu změnil náš postoj k času lidskou civilizaci ?

To je samozřejmě velmi široká otázka. Ale patřit do tzv. civilizované společnosti je dnes hlavně otázka času, znamená to především jít s dobou. Tak to dnes chápeme. Necivilizovaná společnost je společnost předpotopní, neandrtálská, společnost dávné minulosti. Jakoby nikdy před námi žádná civilizace nebyla. Změna je dnes to hlavní. Nejvíc záleží na pokroku.  To, co je nové, je dobré a správné.  Jakoby celé dějiny směřovaly k nám, do naší doby, ke mně.  Jsme nuceni držet krok s dobou, abychom za něco stáli.

Jak se takové postoje odrážejí v Církvi, jaký mají na Církev vliv ?

Já bych to řekl takto. Uctívání Boha je pro Boha a Boží lid. Je to něco mezi Bohem a Jeho lidem. A my tu najednou do toho zahrnujeme všechny tzv. „hledající“, tedy nevěřící. Přizpůsobujeme se jim ve všem, včetně našich bohoslužeb, včetně uctívání Boha v našich shromážděních.  Byl jsem nedávno na dvou bohoslužbách v tzv. „mega-sborech“ v Kalifornii a s politování musím říct, že jsem tam téměř vůbec neslyšel Boží slovo. Hodně se mluvilo o všelijakých průzkumech veřejného mínění v souvislosti s křesťanstvím, slyšel jsem hodně statistických údajů a podobně.

Když dovolíme, aby se to, čemu říkáme kultura nebo civilizace staly pánem, pak budeme vždycky vyhledávat to, co je nej- : nejmodernější, poslední trendy, nejaktuálnější z pohledu současnosti. Písmo, Boží slovo, se pak náhle jako stávalo zastaralým, neaktuálním, jako ztrácelo relevantnost, platnost pro naši dobu.  Když je soudobá kultura poslední autoritou, Boží slovo už autoritou není.  Ať už se jedná o otázky v oblasti homosexuality, rodinnných svazků, feminismu, přerušení těhotenství na přání, a podobně.  Naneštěstí  vidíme, jak se nebiblické názory a vlivy doszávají i do evangelikálních společenství. 

Patří sem i problém s kontinuitou, s návazností víry. Dříve jsme hovořívali o „víře svých otců“ a navazovali jsme na ni. Dnes vymýšlíme všelijaké nové „víry“ – věroučné soubory – které na víru našich předků a apoštolů nenavazují.  Přerušení této návyznosti s sebou nese ztrátu identity. Náhle jakobychom nevěděli, kdo jsme a kam patříme.  A lidé začínají věřit myšlenkám, které nemají přesvědčivě křesťanský obsah.  Plno lidí dnes v našich církvích věří něčemu, co jsou jen světské názory ozdobené křesťanským pozlátkem.

Jak mají věřící lidé udržet v rovnováze Písmo a svět ?

My víme, že Pán Ježíš Kristus nás k sobě povolává v tomto světě, za našeho života, ale že jako věřící nejsme lidmi tohoto světa, nepatříme k systému, ke světonázoru, ke způsobu života tohoto hříchem porušeného světa.  V celých lidských dějinách jenom jedna osoba mohla dokonale sladit svou ne-světskou nebo mimo-světskou podstatu s životem za této zemi – a to byl Pán Ježíš.  My jsme ve stálém nebezpečí upadnout do jednoho ze dvou extrémů : buď jsme ve světě zabydlení do takové míry, že se stáváme světskými, anebo jsme od světa odděleni tak moc, že jsme pro tento svět naprosto neužiteční, bezcenní.

To, co se neustále mění, je svět kolem nás. Modernismus, který přinesla průmyslová revoluce, a postmodernismus, který přinesla informační revoluce, nejenže změnily svět, ale daly mu úžasnou moc – především díky hromadným sdělovacícm prostředkům – takže dnes mluvit o „světskosti“ ve stejném smyslu, jako o ní mluvili naši rodiče – to se už nedělá.  Dříve byli evangelikálové velmi citliví na „zesvětštění“ Církve. Dnes jakoby nám to už tak ani moc nevadilo.

Apoštol Pavel byl Žiům Žid, Řekům Řek, pohanům pohan. V tom si ho dnes bereme rádi za vzor. A správně. Církev musí umět naprosto přirozeným způsobem přistupovat k nevěřícím a komunikovat s nimi na rovině, kde jsou doma.  Ale my na tom nesmíme přestat, nesmíme zůstat v tom bodě, kde se jim  přiblížíme.

Tolik kazatelů dnes říká „Potřebujeme novou Církev pro novou dobu, potřebujeme nové křesťanství pro dnešní dobu, potřebujeme nový druh křesťana pro dnešní dobu“ – ale když se zadíváte do Písma a do dějin křesťanství, Církev vždycky šla kupředu tím, že se vrátila nazpět, ke kořenům, k základům víry.  My nepotřebujeme novou Církev. Potřebujeme probuzenou Církev, Církev, která vidí jako svou vrchní autoritu svou Hlavu, svého Pána, Ježíše Krista.  Neoddělitelnou součástí církevního probuzení, církevní reformace, je návrat k Božímu slovu, návrat k Božím hodnotám.

V tom dnešním církevím světě, v naší současné honbě za relevantností, aktuálností, v našich snahách o to, vynalézt něco nového – co to vlastně děláme ?  Dřív, když jsme si byli vědomi toho, že je na tom Církev bídně, začali jsme se společně modlit a prosit Boha o probuzení. Dnes namísto toho hledáme všelijaké novoty, snažíme se vymyslet něco nového, co tu ještě nebylo, co svět nějakým způsobem zaujme, aby se o Církev zajímal.  Jenomže nový život může do Církve přinést jen její Pán, její Hlava, skrze Boží slovo a Božího Ducha.

Jak vidíte dnešní komercializaci evangelia ? Není přímým důsledkem našich snah o to, abychom byli aktuální, moderní ?

Dnešní svět křesťanské hudby a tisku je mnohamiliardovou záležitostí a tento podnikatelský úspěch bezesporu svazuje. Mnozí věřící umělci, skladatelé, zpěváci a vydavatelé, jsou hnáni kupředu nikoli svým duchovním posláním, nýbrž touhou po úspěchu, popularitě a zisku.  A tak namísto aby byla Církev světlem a solí tomuto světu, stává se trhem křesťanských výrobků.

S tím je úzce spojen obsah toho, co je dnes v nabídce křesťanských vyvadatelství. 95 procent publikací – ať už se jedná o knihy nebo písně nebo jiné druhy publikací – 95 procent je věnováno „mně“, tedy mně jako věřícímu, křesťanovi.  Najde se jen málo seriózních křesťanských publikací, které se snaží proniknout do současné společnosti, kultury.

Známý křesťanský myslitel C.S.Lewis hovořil o „myšlení nejnižšího odporu“. Říkal, že když si upravíme evangelium tak, aby odpovídalo současnosti, stane se z něj pohodlné, nekonfrontační evangelium.  Ale bude to jen částečné, neúplné evangelium. A vůbec nebude aktuální pro další generaci.  Když se namísto toho zaměříme na to, co je v evangeliu obtížné, nepochopitelné, nebo dokonce odporné, pak zůstáváme věrni celému evangeliu. A takové evangelium je relevantní – aktuální – pro každou generaci bez rozdílu. Ulehčovat evangelium pro svět znamená zlehčovat jeho platnost a sílu.

Když někdo řekne, že chce žít ve smyslu tohoto uvažování, žít v jakési prorocké, nadčasové dimenzi evangelia, jak byste takovému věřícímu poradil ?

Mám na mysli tři způsoby, jak se můžeme bránit a ubránit některým soudobým nezdravým, nebiblickým trendům. Především, musíme si být vědomi toho, co není zrovna moderní. Musíme znát to, co dnes zrovna v kontextu evangelia neletí.  Musíme mít odvahu mluvit pravdu v dnešní době relativismu.  Když budeme věrni tomu, co není dnes na evangeliu jaksi přijatelné, pak budeme moci počítat s tím, že budeme sdílet evangelium, které je Boží mocí ke spasení každému člověku.

Zadruhé, měli bychom se naučit oceňovat dějiny.  Dnešní člověk je fascinován budoucností a opovrhuje minulostí. V biblické páté knize Mojžíšově jsou celé pasáže o tom, jak je důležité pamatovat na dějinné události.  Dějinné souvislosti by měly mít dislný dopad na naši současnost – a pak i na naši budoucnost.  Jako věřící máme naprostou svobodu být povzneseni na jakýkoli světonázor – neexistuje pro nás západ nebo orient, nezáleží na tom, v jaké době, v jakém století žijeme. Díváme se na svět a na dějiny Božíma očima, z Boží perspektivy.

Zatřetí – a to je to nejdůležitější – musíme být v neustálém spojení s věčným a neměnným Bohem.  Když pochopíme, že Bůh prostě je, a že není vázán v jakémkoli smyslu a jakýmkoli způsobem na naše pojetí času, pak pochopíme, co je důležité pro Něj i pro nás dnes, ať žijeme v jakékoli době nebo společnosti.

Neustálá posedlost po aktuálnosti a relevantnosti je pro Církev největším nebezpečím. Odráží se v ní světské postoje vůči Božím věcem.  Když pochopíme, že evangelium je nadčasové, stále platné ve celém svém obsahu, pak získáme novou důvěru v jeho moc, která promění jak náš vlastní život, tak životy lidí kolem nás.