Moderní reformace (část 2.)

„Dva lidé se šli do chrámu modlit. Jeden byl farizeus a druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám pro sebe modlil : `Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vydřiduchové, nespravedliví, cizoložníci, třeba jako tenhle celník. Popstím se dvakrát do týdne, desátky dávám ze všech svých příjmů . . . `  Celník zůstal úplně vzadu. Neodvažoval se ani vzhlédnout k nebi, ale bil se do prsou : `Bože, smiluj se nad hříšníkem jako jsem já !`  Říkám vám, že tento muž, nikoli tamten, odešel domů ospravedlněn. Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ (Lk.18, 9-14).  To je známé podobenství, které podle evangelisty Lukáše vyprávěl Pán Ježíš Kristus těm, kdo se spoléhali na svou vlastní spravedlnost. A aby nebyli na pochybách, Ježíš své podobenství doložil vlastním komentářem.

Farizeové, to byli muži Mojžíšova zákona. Věřili Písmu, věřili v zázraky, v poslední soud, v příchod Mesiáše. Věřili tak silně, že trvali na tom, aby každý kolem nich žil přísně a bez výjimky podle zákona, který dal Bůh Mojžíšovi pro izraelský národ. Život byl pro ně právní záležitostí. Farizeové věřili, že teprve když se každý bude řídit do posledního písmenka zákonem, teprve tehdy může přijít zaslíbený Mesiáš, aby se ujal vlády nad svými lidem, Izraelem. Záchrana, spasení, pro ně byl okamžik příchodu Mesiáše. Každý kdo nedodržoval zákon, svým jednáním oddaloval Mesiášův příchod.  Farizeové věřili, že každý příslušník židovského národa dojde spásy vlastním úsilím, dodržováním zákona, a sami o to všemožně usilovali.

Jenomže úsilí farizeů bylo v Božích očích naprosto nepřijatelné a navíc vedlo k viditelnému pokrytectví. Farizeové sami nebyli schopni dodržet do puntíku zákon a ostatní lidi jen trápili a sužovali.  Při jedné příležitosti jim Pán Ježíš říká : „Vy chcete před lidmi vypadat spravedlivě, ale Bůh zná vaše srdce“ (LK.16,14). A druhé lidi Pán Ježíš veřejně varoval : „Dávejte si pozor na farizejský kvas, jímž je pokrytectví“ (Lk.12,1).  Farizeus z Ježíšova podobenství nebyl bezbožník, nebyl neznaboh, ateista. Jeho modlitba začíná slovy „Bože, děkuji ti . . .“.   V tom bylo největší nebezpečí farizejského kvasu. V tom je největší nebezpečí pro Církev – vždycky bylo – a v postkomunistických zemích ovlivněných postmoderním myšlením je Církev vystavena právě tomuto satanovu útoku nejvíc.  Křesťanství bez Krista. Křesťanství bez Krista neznamená, že neslyšíme slova jako Bůh, Ježíš, dokonce Kristus nebo Spasitel. Co to však znamená je to, že bude Boha a Pána Ježíše „zneužito“ mimo jejich dějinný a faktický kontext !  Z Boha se stane bezmocný dědeček na nebi a Pán Ježíš Kristus nebude Pán, bude jen přítel, kouč, politický mesiáš, revolucionář, příklad obětavé lásky, a všechno možné – jen nebude Kristem ukřižovaným a zmrtvýchvstalým v kontextu Boží díla spasení.

Ve známé knížce „Listy Pekelníkovy“ – vřele doporučuji ! – nám představuje C.S.Lewis starého ďábla, jak zaučuje svého mladé učně, aby mařil Boží dílo v člověku. Říká mu, že není dobrá strategie přímého útoku. Naopak, mladý ďáblík má propagovat křesťanství jak může, jenomže s malou obměnou – má k němu vždycky něco přidat, aby tak odvrátil lidskou pozornost od Krista. Například : křesťanství a chudoba, křesťanství a morálka, křesťanství a sociální spravedlnost, křesťanství a globalizace, atd. atd.  C.S.Lewis samozřejmě nechtěl říct, že se křesťané nemají těmi věcmi zabývat. To, co chtěl říct, je to, že pokud je poselství zvěstované Církví méně o Kristu a o tom, kým je a co pro člověka udělal, a více o tom, co my děláme a do čeho se angažujeme ve jménu křesťanství, abychom snad nějak udělali křesťanskou víru víc relevantní, stravitelnou a aktuální – pak se hlavní smysl a poselství křesťanské víry docela ztrácí.  Křesťanství bez Krista. Naneštěstí si dnes mnoho křesťanů myslí, že „Kristus ukřižovaný“ není pro dnešní dobu a svět tak relevantní, jako „Kristus a rodinné hodnoty“ nebo „Kristus a hlad na světě“ nebo „Kristus a globální oteplování ovzduší.“   Co takhle „Kristus a hřích“ nebo „Kristus a smíření s Bohem“ nebo „Kristus a věčný život“ – to nejsou aktuální náměty k zamyšlení ?  Zkusím to říct takto : asimilovat evangelium – dobrou zprávu – o tom, co pro nás Kristus udělal, jen jako prostředek k tomu, abychom si jeli podle svých pravidel, podle své agendy, to je tragické nepochopení evangelia, které vede do záhuby.  To je „evangelium +“, proti kterému důrazně varuje apoštol Pavel ve svém listu věřícím Galatským. Studujte prosím pečlivě, znovu a znovu epištolu Galatským, abyste pochopili propastný rozdíl mezi Boží milostí a Zákonem – mezi evangeliem a „evangeliem+“.

Ještě na jedno velké nepochopení v Církvi a nebezpečí pro Církev chci v souvislosti s evangeliem a jeho zvěstováním ukázat.  Mnoho věřících si myslí, že jedno evangelium je pro hříšníky a jiné pro učedníky. Evangelium pro hříšníky je o Kristově zástupné oběti na kříži a o Jeho slavném vzkříšení, zatímco evangelium pro učedníky je v podstatě příkaz „dělejte něco !“.  Ale cožpak učedníci přestávají být hříšníky ? Je jenom jedno evangelium, pro všechny, pro každého. Evangelium je dobrá zpráva, kterou můžeme uslyšet nebo si jí přečíst a můžeme jí uvěřit nebo nikoli.  Evangelium není jen nějaká dobrá rada. Evangelium je dobrá zorpáva o tom, že Boží spravedlnost „skrze víru v Ježíše Krista přichází ke všem a na všechny, kdo věří. Není totiž rozdílu : všichni zhřešili a chybí jim Boží sláva. Jsou však zdarma ospravedlňováni Jeho milostí, skrze vykoupení v Kristu Ježíši. Jeho Bůh určil za oběť smíření pro ty, kdo věří v Jeho krev, aby tak prokázal svou vlastní spravedlnost“ (Řím.3,21-25).  Farizeové byli také učedníky a měli své vlastní učedníky. Avšak jedině v Kristu a skrze Krista je učednictví přímým důsledkem Kristova života, Jeho smrti a Jeho vzkříšení.  Učednictví nikdy není nějaká zásluha před Bohem.  Toto vědomí nás vede k neustálé pokoře a důvěře ve Spasitele.