O evangeliu (část 2.)

V dnešním blogu bych rád navázal na to, co jsem napsal v první části. Mluvil jsem o tom, co je evangelium. A ukázal jsem, že evangelium je jenom jedno, i když může být formulováno různými způsoby. Řekl jsem, že podstatou evangelia je dobrá zpráva o příchodu Božího Syna, Ježíše Krista, v lidském těle, na tuto zem. Jeho zástupná oběť – smrt na kříži – nám přináší ospravedlnění před Bohem, získáváme přístup k věčnému životu a do Božího království. Zdůraznili jsme si, že to všechno si člověk přivlastňuje pouze vírou, nemůže si u Boha zasloužit nic svými dobrými skutky. A připomněl jsem i to, že spasení člověka je součástí něčeho daleko většího, že nakonec dojde k obnově celého Božího stvoření, které je dnes spolu s člověkem porušené hříchem.

Existuje určité napětí mezi tím, jestli je evangelium – dobrá zpráva - o individuálním spasení člověka, anebo jestli se jedná o ustanovení Božího kralování na této zemi.  Ti, kdo zdůrazňují Boží království, vidí hřích téměř výlučně v jeho viditelných projevech jako jsou rasismus, materialismus, sociální nespravedlnost, násilí, války, apod.  Tento postoj ke hříchu však zakrývá tu skutečnost, že hřích je především a na prvním místě urážkou Boha. Hřích není jen o tom, jak se chováme k sobě navzájem. Hřích je především problémem mezi mnou a Bohem, a pak teprve mezi mnou a mým sousedem.  Jestli vidíme hřích jen jako otázku vztahu mezi lidmi, pak je logické, že budeme hledat řešení sami v sobě a mezi sebou – a všichni vidíme, jak takové snahy vypadají.  Zatímco je pravda, že nový společenský řád pod Boží vládou je také dobrou zprávou pro člověka, bylo by nebiblické se domnívat, že nějaká nová společnost je uskutečnitelná bez nadpřirozeného zásahu do nitra jednotlivců, bez vnitřní změny, bez obrácení. A obrácení je možné jedině skrze víru v Ježíše Krista a Jeho zástupnou oběť na kříži.

Když budete studovat biblický text, velmi brzy zjistíte, že slovo „evangelium“ nenajdete ani tak v souvislosti se způsobem života – co děláme – jako v souvislosti s tím, co Ježíš Kristus udělal a jak může člověk dosáhnout smíření s Bohem. Často lidé, kteří chápou dobrou zprávu jako zprávu o nastolení pokoje a spravedlnosti na zemi, mluví o „evangeliu království“ – království Božího. Zapomínají však na to, že účast na Božím království – být poddaným v Božím království – je možné jedině skrze nové narození z Božího Ducha, a to je možné jedině skrze víru v Ježíše Krista jako Božího Syna a Spasitele. Evangelista Jan píše jednoznačně : „Těm, kteří Ho přijali (Krista), dal právo být Božími dětmi – všem těm, kdo věří v Jeho jméno. Takoví nejsou narozeni z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha“ (1,12-13).  Židovskému předákovi Nikodémovi říká Ježíš také velmi jasně : „Jestliže se někdo nenarodí znovu, nemůže spatřit Boží království“ (Jan 3,3).

Na tomto místě však musím poznamenat, že my, kdo zvěstujeme ono klasické, jasné a jednoduché spasení skrze víru a pouze skrze víru, často opomíjíme konečné důsledky dopadu evangelia na konci věků.  Apoštolé věděli velmi dobře a také tak zvěstovali, že spasení jednotlivce Boží milostí skrze víru má dopad již dnes na celou společnost, na mezilidské vztahy, na stvoření v jeho celku. A když přijde konec věku, návrat Ježíše Krista umožní naprostou obnovu všeho, co Bůh stvořil.  Bible hovoří o novém nebi a nové zemi - můžeme si dovolit říct, že Bůh stvoří nový vesmír ?

A tak evangelium je nejen o spasení člověka od hříchu, o smíření jednotlice s Bohem a o věčném životě.  Je také o obnově hmotného světa, o novém stvoření.

Když si uvědomíme, že jednoho dne Bůh odstraní nespravedlnost, nemoce, hlad, chudobu a dokonce smrt, pak nám bude také jasné, že angažovanost věřícího člověka v těchto životních problémech je na místě.  Není však myslitelné zapomínat přitom na tu druhou, základní stránku evangelia, na dobrou zprávu o smíření s Bohem skrze víru v Ježíše Krista.

Mnoho věřících si klade upřímnou otázku, do jaké míry, s jakým osobním nasazením se mají angažovat v sociální oblasti evangelia.  Na jedné straně jsme v pokušení upadnout do jednoho extrému, kde se budeme věnovat pouze zvěstování samotnému, a druhým extrémem je to, čem,u říkáme „sociální evangelium“, kdy krmíme hladové a pomáháme nemocným a umožňujeme dětem vzdělání a zasazujeme se o spravedlnost a mír – a přitom všem opomíjíme zvěstovat Ježíše Krista ukřižovaného a zmrtvýchvstalého.

Těmito dvěma relacemi o evangeliu jsem se snažil ukázat, že jedno není možné bez druhého. Zdá se mi, že dnes žijeme v době, v níž se Církev po celém světě spíše přiklání k tomu druhému extrému, k péči o hmotné, fyzické a sociální záležitosti světa a společnosti.  Možná proto, že má trochu špatné svědomí z minulosti, kdy se nacházela v tom prvním extrému. V zemích bývalé východní Evropy možná také proto, že dříve se věřící nemohli zapojovat do společenského života a dění.  Ale dost možná i proto, že starat se o hmotné a sociální záležitosti je poměrně atraktivní, lidé si toho všimnou a pochválí nás, možná i pomohou. Navíc tím lidem nemluvíme do svědomí, nijak se jich nedotýkáme, jen jim pomáháme. Ale dejme si velký pozor !  Pán Ježíš říká v Matoušově evangeliu jednoznačně : „Co prospěje člověku, kdyby získal celý svět, ale sám sobě uškodil ?“ (16?26).  Jinými slovy, člověk může být vzdělaný, zámožný, slavný, zdravý, mocný – a přitom může sám sobě škodit. Jak ? Tím že odmítá Ježíše Krista.  A my, věřící, nesmíme zapomínat na to zásadní : zvěstovat evangelium v jeho síle, moci a plnosti.