Google+ Followers

Monday, July 29, 2013

Je jen jedna cesta (část 2.)


Jak jsem slíbil v předešlé úvaze, budeme si dnes povídat o pluralismu.  Považuji za potřebné, abychom zprostředkovali lepší porozumění některých pojmů, kterými je zřetelně charakterizována dnešní post-moderní doba a společnost.  Neoddělitelnou součástí post-modernismu je pluralismus.  Jak víme ze školy, plurál je kvantitativní pojem, kterým popisujeme, když je něčeho víc, než jeden.  Jednotné číslo a množné číslo – singulár a plurál.

Výrazem “pluralismus” můžeme vyjádřit určité demografické skutečnosti, jako například že Singapúr je pluralistické město, protože v něm žije 41% buddhistů, 18%křesťanů, 17% muslimů, 17% ateistů a 5% hinduistů.  Spojené státy americké byly kdysi po stránce náboženství celkem homogenní společností, zatímco dnes se stávají v této souvislosti stále víc pluralistickou společností.

Jiný případ, kde používáme slova pluralismus se týká nejrůznějších světonázorů.  Teologický pluralismus je názor, podle kterého jsou všechna světová náboženství cestou k Bohu a k věčnému spasení.  To je samozřejmě velmi destruktivní názor, který musíme jako věřící odmítnout.

A konečně v pozitivním slova smyslu hovoříme o společensko-kulturním pluralismu, kterým označujeme kulturní různorodost společnosti nebo národa. Taková osobní zkušenost nás jako lidské osobnosti obohacuje.

Důsledně rozlišovat mezi teologickým a společensko-kulturním pluralismem je nezbytné k tomu, abychom si vytvořili správný křesťanský postoj vůči tzv. světovým náboženstvím. Nesmíme ty dva pojmy ani vzájemně zaměňovat, ani je spojovat.

A nyní – na pozadí tohoto upřesnění – si položme otázku : může být spasen člověk, který nikdy v životě neslyšel evangelium, dobrou zprávu o zástupné oběti Ježíše Krista ?  Připomeňme si v této souvislosti hned dva základní články biblického učení : (1) Bůh chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu (1.Tim.2,4) a (2) Ježíš Kristus je tou jedinou Cestou k Bohu-Otci (Jan 14,6 a Sk.4,12).   Jak tedy zodpovíme otázku, která je jednou z nejčastějších a nejpalčivějších otázek všech dob ?   Dovolte mi, abych tu nabídl poněkud širší pohled, který si vyžaduje trochu času.

Celá léta jsme jako křesťané bránili svou víru proti útokům ateismu, který trvdí, že všechna náboženství jsou stejnou mírou lživá.  Ateismus ve své čisté formě odmítá a priori existenci Boha.  Je to poněkud ironické, že dnes se nacházíme ve druhém extrému, jímž je teologický pluralismus, který tvrdí, že všechna náboženství jsou pravdivá.  Jak už jsme si řekli, teologové zastávající pluralismus jednak odmítají tradiční křesťanskou pozici, že Kristus je jedinou cestou k Otci.  Zároveň tvrdí, že všechna náboženství mají pravdu, všechna nějakým způsobem vedou lidi k Bohu, v každém z nich je obsažen nějaký prvek, který věřícímu zaručuje, že to nakonec stejně dobře dopadne a Bůh se smiluje.

Je to pravda, že všechna náboženství učí vlastně jedno a totéž ?  Na první pohled by se mohlo zdát, že tomu tak opravdu je.  Milovat Boha a milovat bližního jako sebe samého – to se najde v nejrůznějších formách ve většině náboženských systémů. Ale když se podíváme na jednotlivá náboženství zblízka, zjistíme poměrně rychle, že každé náboženství ukazuje Boha a svět docela jinak, a že si navzájem odporují.  Například, islám – podobně jako židovství a křesťanství – věří v jediného, absolutního Boha. V buddhismu toto pojetí Boha nenajdeme. Tradiční japonské náboženství Šinto je polyteistické, zatímco islám, křesťanství a židovství jsou monoteistická náboženství.  V hinduismu a buddhismu není hlavním problémem hřích člověka vůči svatému Bohu, nýbrž nevědomost, slepota, a chaos v poznání reality.    Teologický pluralismus dále učí, že poznat Boha není vlastně možné.  Každé náboženství se prý jen snaží popsat lidskými výrazy realitu, která je nepoznatelná.  Zatímco ateismus odmítá jakékoli náboženské pojetí života, teologický pluralismus přijímá jakékoli.  A tady má problémy s morálkou, protože jestli je jakékoli náboženství pravdivé, jak se dívat na známé náboženské “přehmaty” jako byly křižácké války, jsou je hinduistické pálení vdov, chrámová prostituce či aztécké lidské oběti ?  To všechno ve jménu náboženství.  Cožpak není rozdílu mezi náboženstvím, jehož symbol je kamenný mužský pohlavní úd a náboženstvím, jehož symbolem je dřevěný kříž ?  Zdá se mi, že závěr je docela jasný : některé náboženské praktiky jsou zjevně nesprávné a zlé. Jsou takové proto, že jsou založeny na nesprávném a lživém učení.  Teologický pluralista si s tímto problémem neví rady, nemůže být ve svém přesvědčení důsledný.

Hrubý pluralismus je tedy pro důsledného evangelikála nepřijatelný.  Mezi evangelikály však pokračuje poněkud jemnější dialog, kde na jedné straně jsou zastánci exklusivismu a na straně druhé zastánci inklusivismu.  O co se jedná ?  Exklusivismus je tradiční postoj Církve v dějinách. Ve své nejjednoduššní formě je to tvrzení, že jestli dvě různá náboženství předkládají dvě nesrovnatelné pravdy, dvě nesmiřitelná učení, pak jedno z těch náboženství pravdu mít nemůže, nemůže být pravdivé.  Jedno vylučuje druhé – odtud výraz exklusivismus.  Například, východní náboženství tvrdí, že život a smrt jsou součástí jakéhosi nekonečného cyklu (učení o reinkarnaci), zatímco křesťanství tvrdí, že smrtí končí pozemská existence a o věčnosti je rozhodnuto Bohem na soudu. Je zřejmé, že se jednou každý přesvědčí o tom, co byla pravda.  Ale tady vidíme, jak je nesmyslné tvrdit, že všechna náboženství jsou stejnou mírou pravdivá.

Křesťanský exklusivismus ovšem tvrdí, že záchrana pro věčnost je možná jedině skrze víru v Ježíše Krista-Božího Syna, který je jedinou cestou k Bohu, jediným Prostředníkem mezi Bohem a člověkem.  Tím se neříká, že v tzv. světových náboženstvích není ani zrnko pravdy, nikoli.  Ne-křesťanské nebo mimo-křesťanské názory jsou odmítány tam, kde je jejich učení v přímém protikladu k učení křesťanskému, k učení Bible, Božího slova.  Někteří exklusivisté jsou ochotni připustit určité výjimky ve svém postoji, jako například v případě starozákonních svatých, nemluvňat, mentálně postižených lidí apod.  Připouštějí, že tito lidé mohou obdržet spasení skrze víru v Krista, aniž by osobně svoji víru vyhlásili nebo se k ní přihlásili.

Inklusivismus by se dal asi nejlépe popsat slovy známého křesťanského myslitele, spisovatele a kazatele, C.S.Lewise, který  píše v jedné ze svých knih : „To, co víme, je, že nikdo nemůže být spasen jinak než skrze Krista. Co nevíme je to, jestli skrze Krista mohou být spaseni pouze ti, kdo Ho poznali.“   Jinými slovy, inklusivismus počítá mezi spasené lidi i ty, kdo nikdy svou víru v Krista osobně nevyznali.  Spasení je jedině skrze Krista a díky Kristu – nikoli prostřednictvím dobrých skutků – i když se člověk ke Kristu vědomě neobrátil svou vírou.   Známý křesťanský teolog a myslitel J.I.Packer varuje : „Nesmíme si myslet, že Bůh bude respektovat naše výmluvy tam, kde jsme evangelium nepřinesli a nezvěstovali, aby lidi, kteří evangelium neslyšeli naší vinou, stejně zachránil.“  Jinými slovy, inklusivismus nás nezbavuje závazku zvěstovat evangelium.  Tzv. Velké poslání věřících je jasné.

Teologické tvrzení evangelikálů o tom, že Ježíš Kristus je jedinou cestou k Bohu a k záchraně pro věčnost, jednou cestou k odpuštění hříchů a ke smíření s Bohem, s sebou nese problematiku kulturního pluralismu a tolerance.  Vidíme tedy zřetelný rozdíl mezi teologickým pluralismem a kulturním pluralismem.  Teologičtí pluralisté nám namlouvají, že evangelizovat mezi vyznavači jiných náboženství není správné, že to je známka křesťanské arogance, a že křesťané musejí být vůči vyznavačům jiných náboženství tolerantní.

O tom, jak to je s tou tolerancí doopravdy, si popovídáme zase až příště.