Google+ Followers

Sunday, July 28, 2013

Konfrontační evangelium (část 2.)


V první části tohoto blogu jsem ukázal na některé problémy související s takovým postojem k evangelizaci, kdy se soustředíme na tzv. „pociťované potřeby“ nevěřícího člověka, namísto abychom s ním hovořili o zásadní potřebě činit pokání a uvěřit v Ježíše Krista.  Vůbec hlavním problémem s tímto postojem je to, čemu říkám „křesťanský humanismus“. Ten spočívá v tom, že se soustřeďujeme na člověka, jakoby on byl středem vesmíru a Bůh tu byl jen proto, aby uspokojoval lidské potřeby.  A ono je to právě naopak. Bůh je Stvořitel a všechno má v Něm svůj původ a existuje pro Něj – včetně nás, lidí. Takže otázka není jak může Bůh naplnit pociťované potřeby člověka, ale jak má člověk uspokojit požadavky Boží. Teprve když toto pochopíme, budeme schopni rozumět správně evangeliu a evangelizaci.

Já nepodezírám všechny zastánce „křesťanského humanismu“ z nějakých pochybných pohnutek, věřím, že jim jde o to, aby byli lidé spaseni.  Ale jsme svědky toho, jak se dnešní kazatelé evangelia přímo bojí mluvit o hříchu jako o hříchu, bojí se označit nevěřící za bezbožníky a za nepřátele Boží, jak to zřetelně činí Písmo-Bible. Bojí se, že si odradí lidi, že si je znepřátelí, že jim přestanou chodit na bohoslužby.  Tragedie spočívá v tom, že to bylz to staré klasické a jednoduché evangelium, které lidi oslovovalo a měnilo svou mocí, která je mu dána Bohem. Již jako mladý kluk jsem se učil nazpaměť slovům apoštola Pavla : „Nestydím se za Kristovo evangelium – vždyť je to Boží moc ke spasení každého, kdo věří“ (Řím.1,16). 

Nic nového pod sluncem. Apoštol Pavel byl pod stejným tlakem pod jakým jsou dnes mnozí kazatelé a faráři. Očekávalo se od něj, že přivede k obrácení velké množství lidí. A on zatím kázal konfrontační evangelium, jehož ústředním bodem byl Kristův kříž.  Korintským věřícím píše ve svém prvním listu takto : „Pro ty, kdo spějí k záhubě, je poselství kříže bláznovstvím, ale pro nás, kdo docházíme spásy, je to Boží moc“ (1,18).  My dnes budeme zřejmě spolu s apoštolem vyznávat, že poselství kříže je bláznovstvím pro nevěřícího člověka.  Jenomže rozdíl mezi námi a Pavlem bude asi ten, že zatímco on se s bláznovstím poselství kříže spokojil, my se příliš často snažíme poselství kříže „odbláznit“, snažíme se je zbavit elementu bláznovství, chceme udělat evangelium „lépe stravitelným“ pro nevěřícího.  Tím se však dopouštíme toho, že vlastně vyznáváme a zvěstujeme „jiné evangelium“, což je pro Boha i pro Církev nepřijatelné.

Jak jsme si už řekli, centrálním bodem evangelia byl a je a bude Kristův kříž. Pro nás – pro věřící - je dnes těžší pochopit, jak mohl být Kristův kříž takovou urážkou a překážkou a takovým bláznovstvím. My jsme z kříže udělali více-méně sentimentální záležitost. Křížky nosí lidé na krku jako přívěšky, vidíme je viset na stěnách, malujeme je na obrazech. Kříž je však velmi reálný symbol smrti. Velmi těžké, kruté smrti. Římské impérium si rezervovalo smrt ukřižováním pro tři druhy zločinců : pro vypurné otroky, pro nejhorší zločince a pro poražené nepřátele říše. Pohané – příslušníci nežidovských národů – se dívali na lidi odsouzené k ukřižování s odporem a pohrdáním. Tento postoj k lidem odsouzeným k ukřižování byl součástí tehdejší společenské kultury.  A do této kultury přináší apoštol Pavel evangelium o ukřižovaném Kristu-Spasiteli. Šílenství, bláznovství, nesmysl !  Kdo by chtěl uvěřit tomu, že ukřižovaný Boží Syn v lidském těle je cestou k vykoupení, ke spáse ?!  Pro příslušníky židovského národa to bylo ještě horší. Ti věděli z písem Starého Zákona, že ukřižovaný člověk je pod Božím prokletím (5.M.21,23).  V jejich případě nešlo jen o společenské stigma, jednalo se o duchovní záležitost, o duchovní Boží soud nad ukřižovaným člověkem. Jak mohl být takový člověk Božím Synem, Mesiášem, Spasitelem ?  A tak „pohoršení pro Židy, bláznovství pro Řeky“, slovy apoštola Pavla. To slovo „pohoršení“ je v původním jazyce Nového Zákona, v řečtině, „skandalos“ – odtud naše dnešní „skandál“.  V původním významu se tu mluví o „svádění k odpadlictví a nevíře“. Jinými slovy, skandál kříže mnohé Židy odvrátil od jejich židovské víry.  Pavlovo poselství evangelia nebylo nijak přitažlivé. Bylo zřetelně konfrontační.

Apoštol Pavel si byl velice dobře vědom toho, že kázání ukřižovaného Krista-Spasitele není nijak populární a také se je nesnažil nijak zpopularizovat. Nesnažil se, aby ho lidé za jeho zvěstování chválili, aby se pod jeho slovem cítili dobře.  Pavel věděl, že evangelium je dobrou, radostnou zprávou pro každého člověka. Ale také věděl, že dříve, než může zvěstovat odpuštění Boží a smíření se svatým Bohem, musí zvěstovat Kristův kříž. Věděl, že Kristův kříž je Boží mocí a Boží moudrostí (1.Kor.1,24). Bez kříže nemělo evangelium smysl. Odstranit kříž nebo jej jakkoli potlačit nebo znehodnotit bylo nemyslitelné. Moc evangelia by byla ta tam.

Dnes, v našem 21.století nám může znít toto uvažování jako něco velmi vzáleného, až nereálného.  Kříž nás neuráží, nevyvolává v nás odpor. Protože už dávno nevíme, co to ukřižování bylo. Gibsonův film „Pašije“ byl pro mnohé lidi otevřením očí, zděšením, šokem. Protože tak to doopravdy tehdy bylo. Násilí, mučení, plno krve, šílený dav.

Evangelium není návodem k tomu, jak být šťastným a úspěšným člověkem. Ukřižovaný Kristus zůstává ústředním bodem evangelia. A toto biblické evangelium je právě kvůli Kristově kříži a Jeho prolité krvi za nás, za hříšníky, stále konfrontační.  Zbavte evangelium kříže a zůstane vám jen nějaké další náboženství, snaha o nápravu života.  Jedině díky Kristově kříži a Kristově vzkříšení můžeme každý z nás dojít smíření se svatým Bohem, odpuštění našich hříchů a nového, věčného života v Boží přítomnosti.