Google+ Followers

Monday, July 29, 2013

Moderní reformace (část 5.)


Někdejší známý německý teolog a kazatel, Dietrich Bonhoeffer, který zemřel v nacistickém koncentráku, používal termínu „Protestantismus bez Reformace“. V poměrně nedávném vydání známého časopisu TIME napsal konzervatní katolický učenec Michael Novák na adresu papeže Benedikta, který se vyjádřil kriticky ohledně vztahu k islámu, toto : „Papežova role je reprezentovat západní civilizaci.“  Jinými slovy – politika v tom nejširším slova smyslu je součástí života víry, života Církve.  Samozřejmě, že to není nic nového. V biblických dějinách židovského národa i v dějinách ostatních národů bylo vždycky napětí mezi rolí kněze a krále, Církve a státu. Je však dobré si připomenout, že i evangelikální hnutí v protestantských řadách se nedovede tomuto napětí vyhnout, a že upadá znovu a znovu do léčky touhy po politické moci a politickém vlivu. Bibilicky pojato se však nejedná o nic menšího než o moralizování v nemorálním světě. Snaze o morální – nebo spíš moralizující – vliv v společnosti se dává přednost před zvěstováním Krista, a to Krista ukřižovaného.

Čemu dnes učíme naše děti v nedělních školách a besídkách a na letních táborech ?  Jaké znalosti Písma, Božího slova, jim vštěpujeme ?  Jakým způsobem jim předáváme biblické poselství ?  Biblické učení jde pomalu ale jistě stále víc stranou v kázáních, v písních, v referátech.  Učíme děti i dospělé spíš o tom, jak se mohou angažovat jako věřící ve společnosti, aby si jich společnost vážila a věnovala jim tu a tam nějakou chvíli v médiích.  Co to dnes pro nás znamená, když čteme slova apoštola Pavla : „Slovo Kristovo ať ve vás přebývá v hojnosti. Vyučujte a napomínejte se navzájem ve vší moudrosti“ (Kol.3,16).

Dnes se povětšině neklade důraz na Boží slovo. Klade se důraz na to, aby věřící lidé – oni sami – byli tou dobrou zprávou pro svět, aby žili pro co nejlepší vzájemné vztahy, aby byli ve své víře autentičtí.  Evangelium, které má moc měnit lidský život, se nahrazuje evangeliem našeho změněného života.  Apoštol Pavel píše : „Nehlásáme přece sami sebe, ale Krista Ježíše jakožto Pána . . .“ (2.Kor.4,5).  Je tomu tak při nás ?  Anebo nám spíš záleží na tom, aby nás lidé brali vážně a aby se jim to, co s nimi sdílíme, líbilo, aby je to neurazilo a nepohoršilo ?  Známý americký guru marketingového přístupu ke zvěstování evangelia, George Barna, píše : „Nevěřící hledají lepší život. Můžeme je přivést někam, kde se jim nabídne cesta k lepšímu životu ? Nenabízejte jim evangelium jako systém zásad a pravidel, spíš jako vztah k Tomu, kdo vede svým příkladem. To bude mít smysl a úspěch“.  My všichn i souhlasíme s tím, že následování Pána Ježíše jako příkladu je smyslem našeho života.  Jenže obrovský, zásadní rozdíl je v tom, jak k učednictví lidi vedeme. Zvěstujeme jim napřed pravé, nefalšované evangelium, aby uvěřili v Ježíše Krista ?  A vyučujeme pak Božímu slovu tak důsledně a tak cíleně, aby se nedívali na špatný a nedokonalý příklad našeho vlastního života, ale aby toužili a měli schopnost následovat našeho Mistra a Pána ?  Každý pravý Kristův učedník musí být zakořeněn v Kristu a nikolik v nás.

Četl jsem nedávno citát známého teologa Richarda Niebuhra, který definoval protestantský liberalismus těmito slovy : „Je o Bohu bez hněvu, který přivedl lidi bez hříchu do království bez soudu skrze Krista bez kříže.“  Někdo jiný popsal dnešní upadající křesťanství jako „zbožně moralistickou terapii“.  Tragedie spočívá v tom, že to dnešní post-evangelikální evangelium tak přitažlivé, zní to tak dobře a logicky, že je daleko snadnější podlehnout a vzdát se klasického, starého, ale mocného evangelia Kristova kříže a Jeho prolité krve.  Hlavně když budeme žít důsledným, autentickým křesťanským životem.  Ale kde a jak k tomu máme vzít moc a sílu, to už nám nikdo neřekne.  Je toto ta dobrá zpráva, kterou nám Kristus svěřil, abychom ji sdíleli s celým světem ? 

S křesťanstvím bez Krista se setkáme všude tam, kde člověk má přednost před Bohem lidské zájmy před zájmy Božími. Křesťanství bez Krista zažijeme ve shromážděních církví, kde se víc zpívá než zvěstuje, kde osobní prožitky jsou důležitější než konfrontace se Slovem Božím.  Kristus jde stranou všude tam, kde se o Něm mluví jako o nějakém všeléku na všechny lidské bolesti a potřeby.  Kristus v Církvi schází, když se nemluví o hříchu, o potřebě smíření s Bohem, o ospravedlnění, o pokání, o vykoupení, o věčném životě.  Kristus není oslaven ve společenství, kde se o Něm mluví jako o prostředku k uspokojení, ke zkvalitnění života, k vylepšení společnosti.

Boží a lidský nepřítel Satan samozřejmě miluje války, násilí, nespravedlnost, chudobu, útlak, bolest, nemorálnost, a další projevy lidské hříšnosti. A vadí mu když někdo nabídne někomu druhému pohár čisté vody ve jménu Pána Ježíše Krista.  Ale to, čím se zabývá za všeho nejvíc, je vyhánění Ježíše Krista z mysli a života lidí, z kázání v kostelích a církvích, z poslání Církve na tomto světě.  Nvěřící chce udržet ve slepotě a věřící chce odvrátit od pravdy evangelia. K pokání v Církvi dochází tehdy, kdy si Církev před Bohem uvědomí, že podléhá satanským svodům – ať jsou jakkoli zamaskované nebo příjemně vypadající – a kdy se vrátí k Ježíši Kristu jako k tomu jedinému zdroji pravdy, moci a spasení.

Je mým přáním a modlitbou, aby se i Církev v České Republice, každá místní církev, každé společenství, abychom se všichni vrátili k tomu nádhernému vyznání biblického Jana Křtitele, který o přibližujícím se Ježíši říká : „Hle, Boží beránek, který snímá hřích světa“ (Jan 1,29).