Někdejší známý
německý teolog a kazatel, Dietrich Bonhoeffer, který zemřel v nacistickém
koncentráku, používal termínu „Protestantismus bez Reformace“. V poměrně
nedávném vydání známého časopisu TIME napsal konzervatní katolický učenec
Michael Novák na adresu papeže Benedikta, který se vyjádřil kriticky ohledně
vztahu k islámu, toto : „Papežova role je reprezentovat západní
civilizaci.“ Jinými slovy – politika
v tom nejširším slova smyslu je součástí života víry, života Církve. Samozřejmě, že to není nic nového.
V biblických dějinách židovského národa i v dějinách ostatních národů
bylo vždycky napětí mezi rolí kněze a krále, Církve a státu. Je však dobré si
připomenout, že i evangelikální hnutí v protestantských řadách se nedovede
tomuto napětí vyhnout, a že upadá znovu a znovu do léčky touhy po politické
moci a politickém vlivu. Bibilicky pojato se však nejedná o nic menšího než o
moralizování v nemorálním světě. Snaze o morální – nebo spíš moralizující
– vliv v společnosti se dává přednost před zvěstováním Krista, a to Krista
ukřižovaného.
Čemu dnes
učíme naše děti v nedělních školách a besídkách a na letních táborech ? Jaké znalosti Písma, Božího slova, jim
vštěpujeme ? Jakým způsobem jim
předáváme biblické poselství ? Biblické
učení jde pomalu ale jistě stále víc stranou v kázáních, v písních,
v referátech. Učíme děti i dospělé
spíš o tom, jak se mohou angažovat jako věřící ve společnosti, aby si jich
společnost vážila a věnovala jim tu a tam nějakou chvíli v médiích. Co to dnes pro nás znamená, když čteme slova
apoštola Pavla : „Slovo Kristovo ať ve
vás přebývá v hojnosti. Vyučujte a napomínejte se navzájem ve vší
moudrosti“ (Kol.3,16).
Dnes se
povětšině neklade důraz na Boží slovo. Klade se důraz na to, aby věřící lidé –
oni sami – byli tou dobrou zprávou pro svět, aby žili pro co nejlepší vzájemné
vztahy, aby byli ve své víře autentičtí.
Evangelium, které má moc měnit lidský život, se nahrazuje evangeliem
našeho změněného života. Apoštol Pavel
píše : „Nehlásáme přece sami sebe, ale
Krista Ježíše jakožto Pána . . .“ (2.Kor.4,5). Je tomu tak při nás ? Anebo nám spíš záleží na tom, aby nás lidé
brali vážně a aby se jim to, co s nimi sdílíme, líbilo, aby je to
neurazilo a nepohoršilo ? Známý americký
guru marketingového přístupu ke zvěstování evangelia, George Barna, píše :
„Nevěřící hledají lepší život. Můžeme je přivést někam, kde se jim nabídne
cesta k lepšímu životu ? Nenabízejte jim evangelium jako systém zásad a
pravidel, spíš jako vztah k Tomu, kdo vede svým příkladem. To bude mít
smysl a úspěch“. My všichn i souhlasíme
s tím, že následování Pána Ježíše jako příkladu je smyslem našeho
života. Jenže obrovský, zásadní rozdíl
je v tom, jak k učednictví lidi vedeme. Zvěstujeme jim napřed pravé,
nefalšované evangelium, aby uvěřili v Ježíše Krista ? A vyučujeme pak Božímu slovu tak důsledně a
tak cíleně, aby se nedívali na špatný a nedokonalý příklad našeho vlastního
života, ale aby toužili a měli schopnost následovat našeho Mistra a Pána ? Každý pravý Kristův učedník musí být
zakořeněn v Kristu a nikolik v nás.
Četl jsem
nedávno citát známého teologa Richarda Niebuhra, který definoval protestantský
liberalismus těmito slovy : „Je o Bohu bez hněvu, který přivedl lidi bez hříchu
do království bez soudu skrze Krista bez kříže.“ Někdo jiný popsal dnešní upadající
křesťanství jako „zbožně moralistickou terapii“. Tragedie spočívá v tom, že to dnešní
post-evangelikální evangelium tak přitažlivé, zní to tak dobře a logicky, že je
daleko snadnější podlehnout a vzdát se klasického, starého, ale mocného
evangelia Kristova kříže a Jeho prolité krve.
Hlavně když budeme žít důsledným, autentickým křesťanským životem. Ale kde a jak k tomu máme vzít moc a
sílu, to už nám nikdo neřekne. Je toto
ta dobrá zpráva, kterou nám Kristus svěřil, abychom ji sdíleli s celým
světem ?
S křesťanstvím
bez Krista se setkáme všude tam, kde člověk má přednost před Bohem lidské zájmy
před zájmy Božími. Křesťanství bez Krista zažijeme ve shromážděních církví, kde
se víc zpívá než zvěstuje, kde osobní prožitky jsou důležitější než konfrontace
se Slovem Božím. Kristus jde stranou
všude tam, kde se o Něm mluví jako o nějakém všeléku na všechny lidské bolesti
a potřeby. Kristus v Církvi schází,
když se nemluví o hříchu, o potřebě smíření s Bohem, o ospravedlnění, o
pokání, o vykoupení, o věčném životě.
Kristus není oslaven ve společenství, kde se o Něm mluví jako o
prostředku k uspokojení, ke zkvalitnění života, k vylepšení
společnosti.
Boží a lidský
nepřítel Satan samozřejmě miluje války, násilí, nespravedlnost, chudobu, útlak,
bolest, nemorálnost, a další projevy lidské hříšnosti. A vadí mu když někdo
nabídne někomu druhému pohár čisté vody ve jménu Pána Ježíše Krista. Ale to, čím se zabývá za všeho nejvíc, je
vyhánění Ježíše Krista z mysli a života lidí, z kázání v kostelích
a církvích, z poslání Církve na tomto světě. Nvěřící chce udržet ve slepotě a věřící chce
odvrátit od pravdy evangelia. K pokání v Církvi dochází tehdy, kdy si
Církev před Bohem uvědomí, že podléhá satanským svodům – ať jsou jakkoli
zamaskované nebo příjemně vypadající – a kdy se vrátí k Ježíši Kristu jako
k tomu jedinému zdroji pravdy, moci a spasení.
Je mým přáním
a modlitbou, aby se i Církev v České Republice, každá místní církev, každé
společenství, abychom se všichni vrátili k tomu nádhernému vyznání
biblického Jana Křtitele, který o přibližujícím se Ježíši říká : „Hle, Boží
beránek, který snímá hřích světa“ (Jan 1,29).
No comments:
Post a Comment