O evangelizaci

V dnešní společné úvaze se zamyslíme nad tím, co je to vlastně evangelizace. Co tím máme jako věřící lidé na mysli, když říkáme, že evangelizujeme, nebo že chceme evangelizovat druhé lidi. V posledních několika letech se začíná upouštět od tohoto výrazu, a to především proto, že se křesťané bojí urážet příslušníky jiných náboženství. Vzhledem k tomu, že z výrazu „evangelizace“ jasně zaznívá „evangelium“, každý ví, že se jedná o křesťanskou záležitost. A dnešní misijní práce v mnoha zemích se tomuto výrazy proto začíná vyhýbat, až dokonce bránit. Je přímo tragické, že křesťané postupně opouštějí nejen svůj zažitý slovník, ale i činnost, která je se slovem evangelizace spojena.

K lepšímu pochopení pojmu a činnosti „evangelizace“ nám poslouží, když si řekneme, co evangelizace není. Mám zato, že často lidé mají za evangelizaci něco, co vlastně evangelizací vůbec není. Nejde mi jen o to, abychom si ujasnili význam slova. Jedná se mi především o evangelizační činnost jako takovou.  Když někdo říká, že evangelizuje a přitom jeho činnost evangelizací vlastně není, dochází nejen k nedorozumění – důsledkem není nic jiného a nic menšího než svádění lidí na scestí. Dovolte mi tedy abych uvedl pět omylů v souvislosti s evangelizační činností.

Tak zaprvé, mnozí věřící se domnívají, že evangelizovat není správné, protože se tím dělá nátlak na druhé lidi.  Nemáme prý právo na to, abychom lidem vnucovali svoje přesvědčení, svoji víru.  Musíme jedině souhlasit, že někdy se skutečně provádí taková „nátlaková evangelizace“, že spíše lidi popudí a znepřátelí. S tou nechceme mít nic společeného.  Ovšem důvodem za takovým násilným evangelizování je to, že tito rádoby-evangelisté nerozumí biblickému pojetí evangelia a evangelizace. Druh evangelizace, který nacházíme v Bibli, v Božím slově, není záležitostí vnucování vlastních názorů nebo přesvědčení.

Již proto, že poselství, které lidem vyřizujeme, není názor. Evangelium je realita, je to fakt. Mohli bychom to přirovnat k pilotovi, který řídí letadlo.  Cestující nediví, kde je přistávací dráha. Tu vidí jedině pilot. Aby dostal cestující v bezpečí na zem, musí přistát na přistávací dráze. V jistém slova smyslu tedy „vnucuje“ cestujícím svoji vůli, ale je to jen proto, že on vidí to, co oni nevidí, a jedná v jejich nejlepším zájmu.  Zároveň nejenže evangelium není jen nějaký můj názor, ale evangelium vůbec není „moje“ v tom smyslu, že bych je vlastnil, nebo že bych je prezentoval jako své vlastní, sunjektivní přesvědčení.  Když zvěstujeme evangelium, nikdy bychom neměli říkat „Takto vidím Boha já“ nebo „mám zato, že“, apod.  Evangelium je naprosto objektivní zpráva o Ježíši Kristu, kterou jsem si já nevymyslel, která mi však Bohem byla svěřena, abych ji vyřídil druhým.

Jiným problémem při evangelizaci může být osobní svědectví. Klasickým příkladem je svědectví slepého muže, kterého Pán Ježíš Kristus uzdravil. Když se ho židovští předáci vyptávali na jeho uzdravení, on jim říká : “Vím jen, že jsem byl slepý a teď vidím” (Jan 9,25).  Ten muž měl velkou odvahu.  Tváří v tvář prohlásil těm, kdo Ježíše nenáviděli, že Ježíš ho skutečně uzdravil. Bylo to úžasné svědectví o Boží moci.  Ale nebylo to evangelium. Ten člověk ani vlastně nevěděl, kdo Ježíš byl.  Vyprávění o změně života bývá vždycky velmi inspirující a mocné, ale všimněte si, jak často v osobních svědectvích nově obrácených lidí schází evangelium.  Jedině evangelium vysvětluje, jak ke změně, k obrácení, dolšo. Jedině evangelium o Ježíši Kristu je základem skutečného obrácení a zároveň mocí, která může proměnit posluchače.  Bez evangelia je svědectví jen vyprávěním.

Třetím problémem spojeným s evangelizací je nedorozumění s ohledem na sociální aktivitu, na zapojení věřících do veřejně prospěšné činnosti.  Věřící lidé, kteří jsou v těchto oblastech zapojeni, nejsou automaticky evangelisty, i když jednají ve jménu křesťanské lásky.  Pán Ježíš řekl : “Tak ať vaše světlo září před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích” (Mt.5,16). Konat dobré skutky a angažovat se ve veřejných věcech společnosti je jistě na místě, je to správné. Avšak tato činnost sama o sobě ještě není evangelizací.  Je důsledkem mé víry, mého zájmu o člověka, a mnozí lidé se budou zajímat, proč tak či onak jednám, zvlášť když uvidí, že obětuji svůj čas, prostředky a energii.  Ke skutečné evangelizaci však toto nestačí. Evangelium musí být jasně a zřetelně komunikováno, sdíleno, buď psaným nebo mluveným slovem.  Když totiž naše oči sklouznou od Boha dolů na lidstvo, dojde k tomu, že z hříchu se stanou sociální neřády, vztahy mezi lidmi přehluší hlavní problém vztahu člověka s Bohem, a přesvědčit člověka o správnosti mé sociální činnosti se stane důležitějším než záchrana jeho duše. Nemám nic proti tomu, když se věřící zapojují do boje proti potratům a homosexualitě, ale vždycky si musíme dát pozor na to, kolik času a energie na takovou činnost vynaložíme, aby se nestalo, že na evangelizaci nám už nezbývá ani čas, ani peníze, ani energie.

Jiní lidé považují to, čemu říkáme “apologetika”, za evangelizaci. Apologetika je naprosto v pořádku. Apoštol Petr nám připomíná, že máme být “připraveni podat odpověď každému, kdo se vás zeptá na důvod vaší naděje” (1.Petr.3,15). Apologetika spočívá ve vysvětlování otázek, s nimiž nevěřící za námi přijdou, případně vyvracení námitek ohledně Boha nebo Pána Ježíše Krista, ohledně Bible nebo obsahu evangelia.  Apologetika někdy může být součástí evangelizace, a rozhodně přináší příležitost ke zvěstování evangelia. Diskutovat o tom, kde jsme se tu vzali, jaký je smysl života, anebo co je na tomto světě špatného – to všechno může vést k evangelizaci, ale sama o sobě apologetika ještě není evangelizací.  Její největší nebezpečí spočívá v tom, že nás může odvést od samotné zvěsti evangelia.  Obhajovat Ježíšovo narození z panny nebo Ježíšovo vzkříšení, odpovídat na otázky ohledně křesťanství – to všechno je jenom reakce na to, s čím přijdou druzí.  Evangelizace se neřídí programem druhých, evangelizace je programem Ježíš Krista, evangelium je zpráva o Něm. 

A konečně pátý a poslední problém v oblasti evangelizace spočívá v tom, že evangelizace bývá zaměňována nebo ztotožňován s výsledky evangelizační činnosti, s obrácením druhých lidí.  Moderní evangelizace je silně poznamenána manipulací, momentálním útokem na city a na vůli člověka, aniž by se brala v úvahu ta skutečnost, že obrácení je výsledkem nadpřirozeného, milostivého Božího zásahu do lidského nitra.  Nikdy se nesmíme nechat svést k příliš rychlému a snadnému počítání obrácených. Známý evangelista Billy Graham sám říká, že z těch stovek a tisíců, kteří přijdou kupředu na jeho výzvu, aby vyznali svou víru v Ježíše Krista, pouhých 8% jsou ti, kdo prožili skutečné obrácení.

Evangelizace sama o sobě není voláním k rozhodnutí. Biblická evangelizace spočívá ve zvěstování Boží dobré zprávy o záchraně skrze víru v Ježíše Krista, Božího Syna. Nedílnou součástí biblické evangelizace je volání k pokání, ke změně mysli. Obrácení člověka pak již není naší věcí, je to věc, kterou při člověku koná Bůh sám.