Google+ Followers

Monday, July 29, 2013

Moderní reformace (část 1.)


Úvodem ke krátké serii několika úvah na stejné téma si položme následující hypotetickou otázku : jak by to asi vypadalo, kdyby nad některým z našich českých měst vládl jako starosta satan ?  Satan, jak je nám popsán v biblických textech.  Možná nás v první chvíli napadne, že by okamžitě narostla zločinná činnost, krádeže, přepadení, vraždy, zavládla by sexuální nevázanost, pornografie by byla král, církve a kostely by byly pod zámkem a křesťané by šli před soud.   Před nějakými 50 lety kazatel Presbyterní církve v americké Filadelfii, dobře známý Dr.D.G.Barnhouse, namaloval ve své pravidelné rozhlasové relaci docela jiný obraz toho, jak by to vypadalo, kdyby satan ovládl jedno z amerických měst.   Řekl, že všechny hospody a bary by byly zavřené, pornografie by byla zakázána, po čistě uklizených ulicích by chodili usměvaví lidé, nikdo by neklel a nenadával, děti by byly poslušné a hodné, rodiny spořádané, a v neděli by byly všechny kostely a chrámy plné – každý kostel, každý chrám a každá modlitebna – kde by se nekázal Kristus.

Tato provokativní ilustrace není příliš daleko od dob totality, která při své zřejmé a pyšné satanské bezbožnosti držela na uzdě veřejnou morálku – nikoli kvůli morálce samé, ale protože totalita nezná svobodu lidského projevu.  Tam, kde se v církvích nic nedělo, kde se nekázal Kristus, bylo všechno v pořádku. Kde se však díky mocně zvěstovanému Božímu slovu začala církev probouzet ze své pasivity, byla okamžitě nemilosrdně potlačena.

Boží a lidský nepřítel – satan – má k dispozici mnoho zbraní a strategií, kterými chce narušit Boží dílo – Boží záměry na tomto světě. V době totality to byl ateisticko-komunistický represivní systém, v době demokracie a svobody je to konzumní materialismus, křesťanský humanismus, zájem o nové formy zvěstování evangelia, společenská angažovanost, a jiné. Tak jako v době totality se však i dnes může stát – a ono se to již stává – že tu sice je jakési křesťanství, ale že je prázdné, neplodné, bez Ježíše Krista.  Cítíte to stejně jako já ?  Zatímco v době totality byla Církev vystavena především vnějšímu tlaku a represi, v době demokracie a svobody přichází tlak zevnitř - narůstá nebezpečí vlivu nejrůznějších heretických, nebiblických učení a dochází snadno k rozdělení. 

Jedním z nejvážnějších problémů, kterým dnešní Církev musí čelit, je problém víry v absolutní pravdu, která je vně, mimo nás. Post-moderní vlivy sekulární společnosti přicházejí velmi rychle i do Církve a my se mezi věřícími stále častěji setkáváme s názorem, že každý z nás si může vykládat Bibli po svém, každý můžeme vidět evangelium jinak, měřítkem jsem já sám, moje svědomí, moje vlastní zkušenosti a zážitky. 

Když se nad tímto trendem vážně zamyslíme a domyslíme ho do důsledků, uvidíme, že se tu nejedná o nic menšího než o zásadní rozdíl mezi křesťanskou vírou a jakýmkoli jiným světovým náboženstvím.  Každé náboženství se snaží potýkat s problémem nitra člověka a s problémy světa. Každé náboženství však hledá řešení v člověku, nikoli mimo člověka.  Křesťanova víra ukazuje mimo nás – na Boha Stvořitele a Spasitele v Kristu. Vyznáváme, že je zapotřebí zásahu zvenku, aby mohlo dojít ke změně v nitru člověka. A ta změna sama o sobě není cílem, nýbrž začátkem něčeho daleko většího, života se svatým, dokonalým Bohem, v Jeho stálé přítomnosti, po celou věčnost.  Evangelium je proto dobrou zprávou, že nám přináší toto Boží řešení, že je nemusíme hledat sami v sobě, že Bůh všechno zařídil, aby si nás zachránil pro Sebe.

Svět a světová náboženství se nám snaží vnutit názor, že všechno, čeho je zapotřebí k polepšení člověka a světa je láska. Když se budeme mít rádi, bude všechno v pořádku.  Nepotřebujeme žádného Boha, nepotřebujeme Krista, nepotřebujeme žádné biblické učení.  Jenomže právě tady se křesťané musejí rozejít s každým ostatním.  Pán Ježíš Kristus nebyl revoluční v tom, že by nám přikázal abychom milovali Boha a sebe navzájem. To věděl už Mojžíš. O lásce mluví i Buddha, Konfucius, Madona, Dalai-Lama, president Havel a celá řada známých osobností, včetně mnohých kazatelů a farářů.  Mluvit o lásce k Bohu a k druhému člověku není nic nového a nikdo v tom s námi nebude polemizovat, nebudeme konfrontační.  Avšak když začneme mluvit o Boží svrchovanosti, o Jeho autoritě nad člověkem, o Boží svatosti, o Jeho hněvu, spravedlnosti, o hříchu, o Kristově zástupné oběti za hřích, o novém narození, o ospravedlnění pouhou vírou, o pokání, o smíření s Bohem, o Božím soudu – tady narazíme.  Náhle budeme kontroverzní, nebude s námi jen tak někdo souhlasit a nebudeme mít moc prostoru ke zvěstování biblického evangelia.

Problém je v tom, že Církev se dnes dostala tak daleko na scestí, že velmi často používáme všichni stejných výrazů, ale protože seriózní výklad a výuka Božího slova v našich společenstvích stále více schází, každý si pod zaběhnutým křesťanským slovníčkem může představovat něco jiného.

Kdybych se vás například v této chvíli zeptal, čím je pro vás Ježíš Kristus – jaké odpovědi bych asi uslyšel ?  Je pro vás příkladem hodným následování, je pro vás silou k dobrému životu, pohnutkou a inspirací ke konání dobra, je pro vás někým, za kým můžete vždycky přijít, když máte problémy . . . ?  Anebo můžete jednoznačně prohlásit, že Ježíš Kristus je Boží Syn, který přišel v lidském těle, aby zde na zemi přinesl zástupnou oběť na váš hřích, když zemřel na kříži ?  Věříte v Něj jako v jediného možného Zachránce-Spasitele, který vám zprostředkoval smíření se svatým Bohem a umožnil přístup do Boží přítomnosti pro celou věčnost ?  Jak je to, čemu doopravdy věříme ? A jak je to pro nás důležité, abychom věřili právě tak a ne jinak ? O tom zase příště.