O uctívání Boha (12.část)

V předešlých dvou částech tohoto blogu jsem psal o modlách, které uctívá dnešní člověk a ukázal jsem z Písma, jak je pro věřícího nemyslitelné, aby si dovolil uctívat v životě někoho nebo něco jiného než Boha.  Dnes bych rád poněkud podrobněji napsal o tom, kdo a v jakém smyslu má být předmětem našeho uctívání. 

Písmo hovoří o Bohu jako o Bohu trojjediném, totiž o Bohu jako Otci, Synu a Duchu svatém. Podívejme se tedy na to, jak tomu je s naším uctíváním Boha ve vztahu k těmto třem osobám Boží trojice.

Ve známé biblickém oddílu ze 4.kapitoly Janova evangelia čteme tento výrok Pána Ježíše Krista : „Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou Ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby Ho lidé takto ctili“ (v.23).   Pro věřícího člověka, který skutečně prožil nové narození a je si vědom toho, že je Božím dítětem, Bůh není nějakým vzdáleným božstvem, které je příliš svaté na to, aby se zabývalo pozemským červíčkem, nýbrž je naprosto osobním, milujícím Otcem, který touží po neustálém spojení se svým synem nebo dcerou.  A tento nebeský Otec si přeje, aby Ho Jeho děti uctívaly, aby byl na prvním místě v jejich životě.

První důvod k našemu uctívání Boha-Otce spočívá především v tom, kým je,  druhý pak v tom, co vykonal.  Novozákonní Písma nám odhalují Boha-Otce v několik pohledech.  Poznáváme Ho především jako svatého Otce (Jan 17,11). Pán Ježíše sám nazývá svého Otce svatým. Žádnému jinému tento titul nepříluší. Svatý Otec je jedině Otec nebeský, Bůh sám. Slovo svatý bychom mohli přeložit jako dokonalý, jedinečný, zcela zvláštní, oddělený.  Nikdo jiný než Bůh sám ve svém otcovství takový není.  Žádný otec rodiny, ani žádný představitel kterékoli církve.

Dále Pán Ježíš nazývá Boha Otcem spravedlivým (Jan 17,25). Boží absolutní, nekompromisní spravedlnost byla dokázána především v tom, že neušetřil vlastního nebeského Syna, Pána Ježíše Krista, když Ho trestal za naše hříchy smrtí na kříži.  Boží spravedlnost vyžadovala trest za hřích a Bůh Otec své spravedlnosti dostál.

Písma Nového Zákona nám představují Boha také jako Otce slávy (Ef.1,17 a 2.Kor.4,6).  Sláva Boží se zjevila opět především prostřednictvím Jeho Syna, Ježíše Krista.  Jedná se tu především o ocenění, ohodnocení Boha v Jeho celkovém charakteru.  Nikdo jiný není tak slavný jako Bůh.  V poslání a díle Pána Ježíše Krista se Bůh dokázal jako Otec slávy.

Otec světel je titul, který nebeskému Otci patří podle Jakubovy epištoly 1,17.  Nikoli Otec nebeských světel, jak překládá ekumenický překlad, nýbrž prostě Otec světel. Tento titul Bohu náleží z toho důvodu, že u Něj není žádná tma, žádný stín.  Tma je charakteristická pro tuto hříchem porušenou zem.  Apoštol Pavel píše : „Neboť Bůh, který řekl ze tmy ať zazáří světlo, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově“ (2.Kor.4,6). Příchod Pána Ježíše Krista na tuto zem byl průlomem Božího věčného světla do tmy tohoto světa porušeného hříchem.  Bůh je světlo, On přináší světlo, On ozařuje každou tmu svou přítomností.

Podle 2.Kor.1,3 víme, že Bůh je rovněž Otcem milosrdenství.  Žalmista David opěvuje Boha těmito slovy : „Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se Ho bojí“ (103,13).  V jiném žalmu čteme : „Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, Jeho milosrdenství je věčné“ (107,1).   Být milosrdným patří k Božímu charakteru.

Dovolte krátkou poznámku k textu z ep.Efezským 4,6, kde čteme o Bohu jako o Otci všech.  Je velmi důležité číst celý tento oddíl v jeho souvislosti : „Jedno těla a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni, jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech.“  Výraz všichni nebo všech se tu jednoznačně vztahuje na věřící lidi, na děti Boží, na znovuzrozené křesťany.  Nikoli na všechny lidi po celém světě.  Nikde v Bibli nenajdeme opodstatnění pro učení o nějakém všeobecném otcovství Božím a bratrství lidstva.  Bůh je Otcem pouze svým dětem a bratřími a sestrami jsou si pouze členové Jeho, Boží rodiny.

No a konečně čteme o Bohu jako Otci našeho Pána Ježíše Krista (2.Kor.1,3 a Ef.1,3 a 1.Petr.1,3).  Otcovství Boží ve vztahu k nebeskému Synu, Ježíši Kristu, je nad naše chápání.  Z Písma víme tolik, že Pán Ježíš je jednorozeným (jedinečným, jediným, ojedinělým) Božím Synem. Víme také to, že Bůh-Syn existoval stejně od věčnosti jako Bůh-Otec. Nikdy však v této časnosti nepochopíme, jak ve věčnosti tyto vztahy uvnitř Boží trojice fungují.  Písmo nám je zjevuje především v rámci časnosti, kdy Pán Ježíš přebýval v lidském těle s námi na této zemi.

Nyní obraťme pozornost k důvodům uctívání Boha-Otce z titulu toho, co vykonal, z titulu Jeho díla.

Tak především, Bůh-Otec nás miloval.  Hlavní důvod, proč Bůh stvořil člověka, vychází právě z Jeho otcovského charakteru.  Jako Otec chce prokazovat svou lásku lidem, svému stvoření.  Tato Jeho láska je tak silná, že ani pád člověka do hříchu Boha neodradil, Bůh se nás nevzdal. Poslal svého věčného Syna, Ježíše Krista, aby zprostředkoval nápravu svou obětí.  Apoštol Jan píše : „A my jsme spatřili a dosvědčujeme, že Otec poslal Syna, aby byl Spasitelem světa“ (1.Jan.4,14).   V poslání Pána Ježíše na tuto zem vidíme další důvod k oslavám Boha-Otce.  V ep.Efezským čteme, že Bůh-Otec si nás v Kristu „již před stvořením světa vyvolil“ (1,3-4).  Tento čin Božího vyvolení nás rovněž vede k uctívání Boha-Otce.  Dále čteme v ep. Kolossenským 1,12-13 o nebeském Otci, že nás „připravil k účasti na dědictví svatých ve světle“ a „vysvobodil nás z moci tmy a přenesl do království svého milovaného Syna“.   Apoštol Pavel píše věřícím do Efezu, že nás Bůh v Kristu „obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů“ (1,3).  To všechno jsou reality, které ve víře přijímáme od Boha-Otce a uctíváme Ho z Jeho úžasného díla, ze kterého můžeme plně těžit pro celou věčnost.

„Hleďte, jakou velikou lásku nám Otec daroval : byli jsme nazváni dětmi Božími a jsme jimi“, píše apoštol Jan (1.Jan 3,1).  Stejně jako Boží Syn – Pán Ježíš Kristus - máme plné právo nazývat Boha svým nebeským Otcem.

Nemáme snad dost důvodů k tomu, abychom se Bohu-Otci klaněli a trvale Ho uctívali ?  Možná bereme svého nebeského Otce příliš jako samozřejmost, možná na Něj zapomínáme. Nedovedu si představit, jak je vůbec něco takového možné.

O uctívání Boha (11.část)

V této další části blogu o uctívání Boha se vracíme k otázce uctívání model. Už jsem napsal, že modla je všechno, co v lidském vědomí a životě nahrazuje Boha. V předešlé části jsem uvedl první tři modly, kterým se dnešní člověk klaní, namísto aby se klaněl Bohu a uctíval Boha. Řekl jsem, že člověk především a ze všeho nejvíc uctívá sám sebe, protože se považuje doslova za střed vesmíru.  Na druhém místě jsem uvedl peníze a majetek a na třetím podnikání.

Další takovou modlou, kterou člověk upřednostňuje před Bohem je osobní potěšení, požitek  nebo rozkoš. Když v Bibli čteme o charakteristikách doby před skončením tohoto věku, apoštol Pavel uvádí jako jednu z vlastností, které u lidí vyniknou v té době, že „budou mít raději rozkoš než Boha“ (2.Tim.3,4).  Není nejmenších pochyb o tom, že dnešní svět je přímo posedlý touhou po naplnění osobního potěšení, požitku, rozkoše.  Média jsou realistickým odrazem toho, co dnešní člověk hledá.  Aniž bychom si to vždycky vědomě přiznali, prožíváme každý po svém každý den nejrůznější situace, které nám potvrzují, že svět je komplikovaný a zlý.  Zábavou a potěšením se alespoň na krátkou chvíli odreagujeme od této reality, což neznamená nic jiného, než že se vědomě nebo podvědomě snažíme před realitou utéct, snažíme se na to špatné nemyslet, protože  často nejsme schopni se s tím vypořádat.  Nejsem žádný puritán a dokážu uznat, že existuje určitý druh „nevinné zábavy“, kterou si vyplňujeme volný čas.  Avšak stále víc vidíme kolem sebe, že se ze zábavy a potěšení stává jakýsi „únikový prostředek“ před vážným zamyšlením, které by nutně muselo vést k vážným důsledkům a rozhodnutím.  Pro věřícího člověka spočívá tragedie v tom, že namísto aby se utíkal ve svém životě ke svému nebeskému Otci, utíká vlastně od Něj a od reality tím, že se baví.  Mám takovou osobní zkušenost například v obsahu a programu dnešních setkání mladých věřících lidí.  My jsme se také jako mladí věřící kdysi rádi bavili, ale vždycky jsme si našli čas na společné hledání pravdy v Božím slově. Dnešní věřící mládež ve stále větším měřítku věnuje společný čas pouhé zábavě a na Boží věci jí nezbývá jaksi čas.  Zábava, potěšení vytlačují Boha a stávají se modlou. Když dnes není ve společenství věřící mládeže dost legrace, mladí přestanou na setkání mládeže chodit a hledají zábavu v necírkevním prostředí.

Rekreace je další možnou modlou, kterou dnes lidé ve stále větší míře vyhledávají. Krátí se pracovní doba, je daleko víc volného času, a rekreace se stává něčím, bež čeho nemůžeme být.  Opět se tu chci ubránit možnému nedorozumění a řeknu, že rekreace má své užitečné poslání v životě člověka, když vede k lepšímu zdraví a nutnému odpočinku.  Ovšem tam, kde rekreace vytlačuje Boha, a svými časovými, fyzickými a peněžními nároky nás odvádí od společenství s Bohem a s druhými věřícími, tam není pochyby o tom, že se nám rekreace může stát modlou.  Rekreace by nám měla být dobrým služeníkem, nikoli špatným pánem.

Rodina v sobě rovněž skrývá nebezpečí, že se nám může stát modlou, kterou upřednostňujeme před Bohem.  Je to úžasný projev Boží milosti, když můžeme mít krásnou rodinu, kde se máme všichni velmi rádi, a kde nám jednomu na druhém velmi záleží.  Díky Bohu jsem v takové rodině vyrůstal jako dítě a stejně krásnou rodinu mi dal Bůh jako manželovi a otci.  Velmi si toho vážím a každý den Bohu děkuji jak za rodiče, tak za manželku a děti.  Rodinné vztahy však nikdy nemohou a nemají nahradit můj osobní vztah k Bohu a nikdy nemohou ovlivnit můj život tak, abych Boha krátil o to, co Mu právem náleží.  Naopak, krása věřící rodiny není úplná bez společného rodinného života pro Boha.  Mám před sebou na stole biblický verš, který je mi životním krédem od samého dětství : „Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu“ (Jozue 24,15). To je vyznání izraelského vůdce Jozue, který to takto prohlásil právě v protikladu ke službě modlám. Varujme se jakýchkoli životních kompromisů čistě v zájmu rodiny.  Neubráním se tu poznámce ohledně kázně.  Mnozí rodiče doplácejí celý život na to, že nedostáli povinnosti vychovat své děti pod kázní Božího slova. Namísto aby se řídili pokyny Božího slova při výchově svých dětí, dovolili svým dětem, aby více-méně diktovaly rodinný život.  Namísto aby svým dětem vštěpovali od útlého dětství Boží charakter, dovolili, aby se jejich děti „hledaly“, a rodiče dělali všechno pro to, aby svým dětem v jejich „hledání“ vyhověli.  Děti jim byly modlou, které se klaněli, a kterou všelijak upřednostňovali.  Takoví rodiče na svůj liberální přístup k výchově pak velmi těžce doplácejí.

Moc nebo touha po moci je další nebezpečnou modlou. Apoštol Jan píše ve svém třetím dopise o jistém muži jménem „Diotrefés, který si osobuje právo být mezi nimi první“ (v.9). Považujeme za normální, když se lidé ve světě honí za mocí.  Touha po moci ovládá celý jejich život.  Jsou ochotni dopustit se čehokoli jen proto, aby získali moc a slávu a uznání od druhých.  Naneštěstí vidíme podobné tendence také mezi věřícími. Namísto aby chtěli sloužit, touží po tom, aby jim druzí sloužili.  Odvracejí se tak jednoznačně od příkladu Pána Ježíše Krista, o Němž čteme, že „sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka“ (Filip.2,7) a On sám o sobě řekl, že je „tichý a pokorného srdce“ (Mt.11,29).  Kdosi vtipně řekl : „Proč bych se měl prát o místo na vrcholu žebříku, když je tolik volného místa dole ?“  

Věda a poznání jsou pro mnohé lidi modlou.  Apoštol Pavel varuje před protikladnými naukami, „které se lživě nazývají poznání“ (1.Tim.6,20).  Pro věřícího člověka nemůže být to, co se nazývá „vědeckým poznáním“ nejvašším životním měřítkem a autoritou.  Dobrá, skutečná věda pouze odhaluje to, co Bůh stvořil.  Proto je věda vždycky podřízena Bohu, ať chce nebo nechce.  Pseudověda pak není ničím jiným než výmyslem hříchem porušeného a vzdorného lidského rozumu.  Vzdělání je velmi důležité a užitečné, avšak nikdy nemůže nahradit Boží zjevení a pravdu.  Kdybychom dali poznání všech lidí všech dob dohromady, stejně by to byl jen nepatrný zlomek toho, co Bůh stvořil. 

Druzí lidé se nám mohou stát modlami. Člověk má rád hrdiny jako vzory správného lidského jednání. Na tom není nic špatného.  To, co však odporuje Písmu je zvyklost přisuzovat druhým lidem honost nebo titul, který náleží jen Bohu. Jsou církve, které vedou k uctívání tzv. „svatých“. To není biblické, není to správné. Stejně tak není správné uctívat nějakého vysoce postaveného církevního hodnostáře. Pán Ježíš říká na adresu židovských náboženských předáků : „Nečekám slávu od lidí . . . jak byste mohli uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale slávu od samého Boha nehledáte ?!“ (Jan 5,41-44).  Kdybychom oslavovali důsledně Boha a hledali Jeho slávu, neměli bychom ani čas, ani chuť  oslavovat sami sebe navzájem.

Ještě se docela na závěr zmíním o tom, že slovo Boží jasně odsuzuje uctívání andělů a uctívání přírody (Zjev. 19,10 a 22,8-9 a 5.M.4,14-20 a Job 31,24-28). V obou případech můžeme pozorovat nebezpečné trendy moderního duchovně zbídačelého člověka hledajícího jakousi „spiritualitu“ na nesprávném místě.  

O uctívání Boha (10.část)

V tomto blogu o uctívání Boha se dostávám k otázce, která je podstatná : koho má dnešní, novozákonní věřící člověk, chválit a uctívat ?  Někomu by se mohla taková otázka zdát až zbytečná, protože přece hovoříme o uctívání Boha ?  Ovšem zkušenost ukazuje, že různí věřící si pod pojmem uctívání Boha představují různé věci a praktiky. Proto považuji za důležité, abychom si na podkladě Písma, které je naší svrchovanou autoritou, vyjasnili, kdo má být předmětem našich chval, a kdo nikoli.  Písmo nás nenechává na pochybách. V souvislosti s pokoušením Pána Ježíše satanem na poušti, náš drahý Pán satanovi odpovídá jednoznačně : „Je psáno : Budeš se klanět Hospodinu (Pánu), Bohu svému, a Jeho jediného uctívat: (Lk.4,8).  

Abychom lépe porozuměli důležitosti uctívání Boha a nikoho a ničeho jiného, podívejme se napřed na některé klíčové biblické oddíly, ve kterých Bůh jednoznačně zakazuje, aby se člověk někomu nebo něčemu jinému klaněl.

Tak především, nemáme uctívat modly. První přikázání, které dal Bůh Izraeli skrze Mojžíše, zní : „Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit“ (2.M.20,3-5).   Co je to modla ?  Modla je cokoli, co v lidském vědomí nahrazuje Boha.  Bůh jako Stvořitel vesmíru a člověka má naprosté právo na to, aby byl tím prvním v lidském životě, kým se člověk zabývá, a koho ctí.  Modloslužebnictví je vědomým odvrácením se od Boha k někomu nebo něčemu jinému. Jedná se o vědomé potlačování pravdy, jak o tom píše apoštol, Pavel ve svém dopisu věřícím do Říma : „Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu. Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o Jeho díle, takže nemají výmluvu. Poznali Boha, ale nevzdali Mu čest jako Bohu ani Mu nebyli vděční, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli do bláznovství. Zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka, ano I ptáků, čtvernožců a plazů“ (Řím.1,19-23).  Modlářství je satanského původu.  Boží a lidský nepřítel, ďábel nebo satan, touží po tom, aby ho lidé uctívali a klaněli se mu (1.Kor.10, 19-20, Izaiáš 14,12-15, Ezechiel 28,11-19).  Moderní evropan, pokud zrovna necestuje, nemá ani ponětí o rozsahu modlářství toho nejprimitivnějšího druhu, které se pěstuje v různých zemích světa.  Ale ani civilizovaný člověk se dnes nebrání nejrůznějším pohanským projevům modlářství.  Viděl jsem v televizi pořad o vyznavačích kultu Nového věku (New Age), kteří si doma staví pohanské oltáře, na kterých najdete svíčky, sošky, různé ornamenty, obrázky a fotografie, ikony a další cerepetičky. K tomu oltáři denně chodí a meditují.  Asi vás překvapí, když řeknu, že tento dokumentární snímek byl z americké Kalifornie ! 

Ovšem modlářství, jak dobře víme, nemusí být jen klanění se fyzickým předmětům.  Modlářství je především postoj našeho nitra, našeho srdce. V civilizovaném světě se modlářství projevuje povětšině jinak, a já bych se rád zastavil u některých jeho hlavních projevů v našem světě ve 21.století.  Není nadto, když se věci jmenují konkrétně tak, jak jsou.

První modlou, které si musíme být vědomi a před kterou se musíme mít napozoru, je naše vlastní JÁ.   Při svádění prvních lidí ke vzpouře proti Bohu-Stvořiteli, jim satan slibuje, že když Boha neuposlechnou a pojí ovoce ze zapovězeného stromu, budou „jako bohové“.  Jinými slovy, namísto, abyste se řídili tím, co vám říká Bůh, budete se řídit svým vlastním úsudkem, budete mít svobodu rozhodování a jednání.  Budete sami sobě bohy.  Tím žije člověk dodnes. Povýšil sám sebe na boha a humanismus je pro něj tím nejvyšším, čemu se klaní. Učinili jsme ze sebe střed vesmíru.  Nic a nikdo není tak důležitý, jako člověk. Naneštěstí se toto myšlení dostává také mezi věřící, a křesťanský humanismus má dnes v církvích zelenou. Jak často slyšíme mezi věřícími větu : „Hlavně, aby byli šťastní !“  Jako kdyby štěstí a spokojenost člověka byly tím nejvyšším měřítkem dobra a pravdy.  Takto uvažovat není biblické, tedy ani správné, a je to projev modlářství, kde modlou si je člověk sám.

Další modlou, o které se musíme zmínit, jsou peníze a majetek.  Apoštol Pavel píše Timoteovi : „Kořenem všeho toho zla je láska k penězům. Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení“ (1.Tim.6,10).  Podobně v listu Koloským : „Proto umrtvujte své pozemské sklony : smilstvo, necudnost, vášeň, zlou touhu a hrabivost, která je modloslužbou“ (3,5).   Peníze samy o sobě nejsou zlem.  Příčinou zla je láska k penězům.  Také si všimněme, že tu Pavel mluví o touze.  Vždycky jsem si říkal, že je daleko horší po penězích a majetku toužit, než je mít.  Nejsou to tedy nutně zámožní, bohatí lidé, kteří se klanějí modle peněz a majetku. Jsou to velmi často ti, co nemají a touží po tom, aby měli, kdo se dopouští největšího zla, aby peníze získali.  Vlastnictví peněz a majetku má v sobě to skryté nebezpečí, že namísto abychom my vlastnili majetek, majetek vlastní nás.  Toto jsou slova Pána Ježíše : „Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť I když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tí, co má“ (Lk.12,15).  

Je pozoruhodné, že učení Pána Ježíše obsahuje mnoho ponaučení ohledně peněz.  Stejně tak apoštol Pavel věnuje otázce peněz a majetku v Církvi velkou pozornost (2.Kor. kp.8/9).   Mám zato, že Církev chybuje v tom, že se z kazatelny příliš mnoho o penězích nehovoří.  A přece bychom měli vychovávat věřící ke správnému, zodpovědnému, biblickému hospodaření s majetkem.  A varovat před nebezpečím modlářství.

Třetí modlou, před kterou musíme varovat věřící, je modla podnikání.  To je něco poměrně nového v našich zemích, kde se otevřeně soukromě podniká teprve od sametové revoluce roku 1989.  Podnikání se stává modlou ve chvíli, kdy mu musíme věnovat tolik pozornosti a času a energie, že nám už nezbývá nic pro Boha a Jeho věci. Modla podnikání je hlavní příčinou neplodného duchovního života.  Každý, kdo podniká, by se měl ptát sám sebe před Bohem, proč podniká.  Je to proto, aby měl víc peněz a majetku, aby ještě lépe zajistil rodinu, aby více uplatnil své schopnosti ?  Anebo je to proto, aby mohl účinněji posloužit Božímu dílu ?   Podnikat je dobré a správné.  Bůh dává mnohým lidem úžasné schopnosti k úspěšnému podnikání.  Otázka vnitřního motivu a postoje je však nanejvýš důležitá.

O uctívání Boha (9.část)

V našich společných úvahách o uctívání a chválení Boha dnes navážeme na předchozí blogovou část, ve které jsem v této souvislosti psal o dvou hlavních negativních vlivech, totiž o lidské tradici a o lidské účelnosti.  Ukázal jsem ze slova Božího, že lidské tradice nemohou a nesmí nahrazovat zjevené Boží slovo, a že zdánlivá účelnost našeho jednání jako snaha o vylepšení Božího řádu v Církvi může mít tragické následky.  Z obou případů vyplynulo, že ani náboženské tradice, ani účelnost nemají místo v biblickém pojetí uctívání a chválení Boha.  Naopak, představují velké nebezpečí pro Církev.

Dalším takovým nebezpečím je hlas Církve.  Co tím mám na mysli ? Z dějin dobře víme, že nejrůznější církevní usnesení a prohlášení na sebe vzala v průběhu času důležitost, která jim nepřísluší.  V mnoha případech se jim přisuzuje větší váha než slovu Božímu. Církevní koncily přišly s doktrínami, které jsou v přímém rozporu s Biblí, s Božím slovem.  Autorita Církve reprezentována církevním vedením je povýšena nad autoritu slova Božího.

Skutečný a jediný Pán Církve – díky Bohu – nezanechal svou Církev na milost a nemilost koncilům a synodům a jiným církevnickým institucím.  Aby mi bylo rozuměno : kladu tu důraz na tu skutečnost, že navzdory existenci těchto lidských zřízení, která jsou důkazem lidské porušenosti a pýchy nám všem vlastní, Bůh se ke své Církvi vykoupené prolitou krví Svého Syna milostivě sklání a zachovává ji pro svého Syna v čistotě.  Pán Ježíš Kristus před svým návratem slíbil, že Otec pošle svého Ducha, který se usídlí v nitru každého věřícího člověka a povede ho cestou pravdy.  O Letnicích došlo k naplnění tohoto slibu a Duch Svatý je v nás.

A o to se mi právě jedná, když mluvím o nebezpečí hlasu Církve. Hlas Církve totiž často stojí v protikladu s hlasem Božího Ducha v nás. V samém úvodu poslední knihy Bible, knihy Zjevení, se ozývá důležitá výzva : „Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím. . .“ (2,7).  Slovo Boží je pro nás skutečným Božím hlasem, Boží řečí. A do pravdy této Boží řeči nás uvádí Duch Svatý. On nám „vykládá“ a „potvrzuje“ v nás to, co nám zjevuje nebeský Otec svým slovem. A je to On, kdo nám pomáhá uvádět Boží slovo v životní praxi. Otázka : máme uši nastavené na hlas Božího slova a Božího Ducha ?  Anebo jsme spíš naladěni na hlas Církve ?  Dovolte, abych se v této souvislosti jen velmi stručně zmínil o způsobu shromažďování věřících.  Řeknu to všeobecně : čím bývá shromáždění věřících a celá církev nebo denominace organizovanější, tím méně má prostoru a svobody Boží Duch, aby působil na srdcích věřících lidí.  Církve, které si příliš potrpí na organizovaná shromáždění, dříve či později začnou duchovně umírat.  Nebude to hned vidět, bohoslužby pojedou dál, jenomže s postupem času dojde k duchovnímu úmrtí.  Takový sbor nebo taková církev buď nakonec zanikne, anebo v ní zcela zákonitě dojde k jakési duchovní revoluční explozi, která bude mít za následek nebiblickou touhu po takových projevech Ducha Božího jako jsou tzv. mluvení jazyky, dar uzdravování, apod.  Jeden extrém nahradí druhý.  Místo společenství mrtvoty vznikne společenství nevázané živelnosti.  Ani v jednom z obou těchto extrémních případů nemůže docházet k pravému biblickému uctívání a oslavování Boha, které by bylo pro Boha přijatelné a příjemné.  Kořeny duchovní mrtvosti a kořeny duchovní živelnosti jsou stejné : hlas člověka – hlas Církve – je slyšen a respektován víc, než hlas Ducha, hlas Boží.

A tím jsme se vlastně dostali zcela logicky k dalšímu ohrožení biblického pojmu uctívání Boha, které bych nazval ohrožením vlastního svědomí.  Na jedné straně se chceme varovat jakýchkoli lidských předpisů o tom, jak má chválení a uctívání Boha probíhat, na druhé straně si však musíme dát rovněž pozor na svobodu projevu, která není podřízena zjevenému Božímu slovu.  Biblická kniha Soudců, která je smutným popisem dějin izraelského národa po smrti velkého vůdce Jozue, končí závěrečným konstatováním, které zní takto : „V těch dnech neměli v Izraeli krále. Každý dělal, co uznal za správné.“ (21,25).  Svědomí člověka může být přirovnáno ke slunečním hodinám.  Sluneční hodiny, které jsou správně postaveny, budou ukazovat čas jen za té podmínky, že budou ozářeny slunečními paprsky. Zkuste se podívat na slunečních hodinách na správný čas o půlnoci s baterkou !  Lidské svědomí funguje správně jen za té podmínky, že je ozářeno světlem Božího slova.  Vynikajícím příkladem je nám tu apoštol Pavel, který sám o sobě svědčí tako : „Také já jsem se ovšem domníval, že musím všemožně bojovat proti jménu Ježíše Nazaretského“ (Sk.26,9).  Tento vzdělaný, inteligentní a velmi nábožný muž se řídil svým nejlepším svědomím, když pronásledoval prvotní křesťany.  Ve chvíli, kdy ho však ozářilo Boží zjevení, pochopil, že byl na špatné cestě, že se tragicky mýlil. Došlo u něj k obratu o 180 stupňů, k pravému pokání a znovuzrození.  Z pronásledovatele Církve se stává Kristův apoštol.  Ani upřímnost, a ani to nejlepší svědomí ještě nejsou zárukou pravdy a správnosti. I ten nejupřímnější člověk, který se řídí svým svědomím, se může katastrofálně mýlit.  Naše svědomí musí být podřízené Božímu slovu. Dříve to byly hodiny ve známé královské observatoři v Greenwichi, podle kterých si celý svět seřizoval hodinky.  Dnes to jsou nějaké atomové hodiny umístěné nevím kde, ale princip je stejný : je jenom jedna absolutní pravda, protože je jenom jeden živý Bůh, a je na nás, abychom podle Jeho řádu řídili svůj život, abychom podle Jeho slova kontrolovali svoje svědomí.  Chceme uctívat a chválit Boha tak, aby Mu to bylo příjemné ?  Řiďme se v tom Jeho pokyny.  Aby o nás nebylo pravdou, že si v našich shromážděních a církvích dělá každý co chce.

„Drahý Pane Ježíši Kriste, chválím Tě takto prostřednictvím rozhlasové relace, spolu se všemi, kdo Tě znají jako svého Spasitele, za Tvoji nesmírnou, nepochopitelnou lásku, ve které jsi přišel na tento hříchem porušený svět, abys nás zachránil.  Vzdávám Ti všekerou čest a slávu, protože Ty jsi jí hoden jako Pán všech pánů a Král všech králů.  Skláním se před Tebou v pokoře a v plném vědomí naprosté závislosti na Tobě, vším co jsem a mám. Děkuji Ti z celého srdce za to, že jsem se mohl stát Božím dítětem.  Přijmi prosím toto prosté vyznání mojí vděčnosti, mého obdivu a mojí chvály. Tvoje je moc, čest a sláva navěky. Amen.“

O uctívání Boha (8.část)

V tomto blogu o uctívání Boha se dostáváme v této části k otázkám, které souvisejí s některými mylnými názory a praktikami. Již jsem psal o významu a o důležitosti uctívání Boha a nyní se musím alespoň stručně zmínit o některých nebiblických tendencích, které se v Církvi projevují.

Podívejme se nejdříve na vliv lidské tradice ve věci uctívání Boha.  Je známo, že dějiny se opakují. Již z toho důvodu je pro nás velmi užitečné, dokonce přímo nutné, abychom se poučili z dějin národa izraelského.  O starozákonních písmech nám apoštol Pavel říká : „Všecko, co je tam psáno, bylo napsáno k našemu poučení . . .“ (Řím.15,4). V době příchodu Pána Ježíše Krista na zem byla situace taková, že zjevené Boží nauky byly do veliké míry zastíněny obrovským množstvím nashromážděných židovských tradic.  Díky židovským rabínům došlo nakonec k tomu, že tyto tradice, sepsané do známého Talmudu, se staly autoritou rovnocennou zjevenému Božímu slovu, a v některých případech dokonce autoritu Božího slova převyšovaly nebo nahrazovaly. V 15.kapitole Matoušova evangelia říká Pán Ježíš nekompromisně židovským zákoníkům a farizeům : „A tak jste svou tradicí zrušili slovo Boží. Pokrytci, dobře prorokoval o vás Izaiáš, když řekl : Lid tento ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne. Marně mě uctívají, neboť učí naukám, jež jsou příkazy lidskými“ (Mt.15,6-9).  Podobně v Markově evangliu Pán Ježíš říká na adresu stejné skupiny : „Jak dovedně rušíte Boží přikázání, abyste zachovali svou tradici ! . . . Tak rušíte Boží slovo svou tradicí, kterou pěstujete. . .“ (Mk.7,9-13).  Z těchto výroků Pána Ježíše se můžeme naučit mnohému. V souvislosti našeho společného uvažování o uctívání Boha jsou pro nás důležité především dvě věci.

Ta první, to je naprostá a jednoznačná autorita Božího slova, kterou tu Pán Ježíš zdůrazňuje.  Boží slovo tu stojí v přímém protikladu s lidskými tradicemi. A tam, kde se dává přednost lidským – třebaže náboženským, případně křesťanským – tradicím, tam je člověk vždycky na omylu.  Boží slovo je nade vše. Některé církve tvrdí, že učení Církve je nade vše. Není tomu tak. Učení Církve musí vycházet z Božího slova, a pokud tomu tak není, učení Církve je mylné.

Ta druhá věc, na kterou chci upozornit z citovaných slov Pána Ježíše, je přímá spojitost mezi autoritou Božího slova a uctíváním Boha.  Pán Ježíš říká, že naše uctívání je marné, není k ničemu, pokud nejsme podřízeni Jeho slovu, Jeho učení.  Jakákoli modlitba, jakákoli píseň, jakékoli chvály, jakýkoli jiný povrchní projev zbožnosti je naprosto bezcenný, když se řídíme svými názory a tradicemi na úkor zjeveného Božího slova. 

Již jsem připomněl, že dějiny se opakují. Stejně jako v případě národa izraelského, také v Církvi se v průběhu dějin nashromáždilo obrovské množství tradic, kterým se s průběhem času přikládá stále větší důležitost, až dochází k jejich povýšení na rovinu slova Božího, a často dokonce tyto tradice slovo Boží nahrazují.  Apoštol Pavel si byl vědom tohoto nebezpečí, když píše věřícím do Korintu : „Obávám se však, aby to nebylo tak, jako když had ve své lstivosti oklamal Evu, aby totiž vaše mysl neztratila nevinnost a neodvrátila se od upřímné oddanosti Kristu (2.Kor.11,3).  Někteří církevní učitelé mají zato, že tradice, které se vnášejí do života Církve, jsou součástí vývoje a rozvoje Církve. Já tomu říkám odpadlictví.  Církevnické obřady jsou často tak založené na lidské tradici, že se dostávají do přímého rozporu s učením Písma, s Božím slovem. Ve své známé alegorii „Svatá válka“ píše John Bunyan – autor neméně známé „Cesty Poutníka“ – o třech vojínech, kteří padli do zajetí nepřítele jménem Diabolus, Ďábel.  Jména těch vojínů byla : vojín Lidská Tradice, vojín Lidský Výmysl a vojín Lidská Moudrost.  Když se těchto zajatých vojáků Diabolos ptá, jestli dávají přednost tomu, aby mu sloužili, před smrtí, oni odpovídají : „My se neřídíme tím, co je správné, my bojujeme za žold. Když nám dobře zaplatíš, budeme ti sloužit stejně věrně, jako jsme sloužili doposud El-Šadajovi (tedy Bohu).“  Kolik podobných žoldáků slouží dnes v řadách nejrůznějších církví a denominací !  Žádné společenství věřících není imunní před tímto hrozným nebezpečím !  Změny v církevním prostředí nejsou nikdy náhlé, vždycky k nim dochází postupně, poznenáhla, s průběhem času.  Proto jsou o to víc nebezpečné, protože si je věřící lidé často nestačí uvědomovat.  Apoštol Pavel varuje věřící v Kolosis : „Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filosofováním, založeným na lidských bájích, na vesmírných mocnostech, a ne na Kristu !“ (2,8).  Slova „lidské báje“ by měla být správněji přeložena jako „lidské tradice“.  Jak snadné je nechat se svést někým, kdo umí dobře mluvit, a přijde s nějakou „dobrou myšlenkou“.  Musíme se vždycky ptát : je ta dobrá myšlenka také správná myšlenka ?  Zakládá se na pravdě a učení Božího slova ?

Tolik tedy ke zhoubnému vlivu lidských tradic, v souvislosti s uctíváním Boha.  Jiným podobným negativním vlivem je účelnost. Abychom lépe pochopili, co zde mám na mysli, připomeňme si známý starozákonní příběh zaznamenaný ve 2. knize Samuelově 6,1-9.

2.Sam. 6,1-9

Ta Schrána, o které tu čteme – nebo také Truhla – byla Izraeli dána jako ústřední místo uctívání Boha, podle Božího slibu, že kolem Schrány bude probíhat setkávání Boha s lidem izraelským. Byla jakýmsi fyzickým zpřítomněním Boha uprostřed Izraele.

K čemu tu došlo ?  David se rozhodl ignorovat Boží příkaz s ohledem na stěhování Schrány a namísto toho se řídil příkladem pohanských filistínců (pelištejců) – a Božích nepřátel ! - když vraceli Schránu Izraeli (1.Sam.6,1-12).  Boží instrukce byly velmi jasné. Schránu měli přenášet z místa na místo lévíté na svých ramenou, a neměl se jí dotknout nikdo s výjimkou kněží, synů Áronových (4.M.4,15 a 7,9).  Z přečteného textu vidíme, jak to dopadlo, když se David neřídil naprosto jasným a konkrétním Božím slovem : „V onen den pojala Davida bázeň před Hospodinem.“  Bylo proč.  To však nebyl Boží úmysl. Bůh vychovává svůj lid svým slovem.  Tam, kde se vychovávat nedáme, musí někdy zasáhnout velmi přísně.  O tři měsíce později, když dochází k dalšímu přemístění Schrány, David jedná podle Božích příkazů a namísto bázně čteme, že „šel s radostí přenést Boží schránu . . . do města Davidova“ (v.12).  Podřízení se Boží výchově vždycky nakonec vede k radosti. 

Dějiny se opakují. I dnes se církve snaží všelijak vylepšovat tzv. bohoslužby, aby podobně jako David, zachránily Boží dílo.  Namísto jednoduchého shromažďování po vzoru první Církve (Sk.2 a 4) nastupují všelijaké programy a obřady, které mají přitáhnout lidi ze světa. Naneštěstí praxe je taková, že tyto programy vytlačují učení Božího slova, učení o hříchu, kříži, pokání, spasení z pouhé milosti, a církve se dostávají na nebezpečnou skluzavku tržního evangelia.  A to dokonce často ve jménu chválení a uctívání Boha ! 

O uctívání Boha (7.část)

Na podkladě známého biblického oddílu z Janova evangelia (Jan 4,19-24), kde máme zaznamenán pozoruhodný rozhovor Pána Ježíše Krista se ženou ze Samaří, pokračujeme v našich společných úvahách o biblickém pojetí uctívání Boha. V minulé části tohoto blogu jsem uvedl, že v tomto rozhovoru Pán Ježíš zavádí některé zásadní změny týkající se uctívání Boha dnešním věřícím člověkem, ve srovnání se starozákonními předpisy pro národ izraelský.   Již jsme si řekli, že jedna změna se týká místa uctívání – můžeme se Bohu klanět a uctívat Ho kdekoli a za jakýchkoli okolností.  Druhá změna se týká předmětu uctívání : je jím nikoli Bůh ve starozákonním slova smyslu, nýbrž nás nebeský Otec, skrze Pána Ježíše, našeho Spasitele. A konečně třetí zásadní změna, na kterou jsem poukázal, se týká charakteru uctívání : věřící lidé se mají Bohu klanět v duchu a v pravdě, jedná se tedy o duchovní záležitost, o náš vnitřní postoj, a nikoli o viditelné, hmatatelné projevy, ať už se jedná o chrámy, kostely a modlitebny, o kněze, oltáře, sochy, svátosti apod.  Našemu nebeskému Otci záleží na postoji našeho nitra, našeho srdce.  Z něj pak vychází pravé uctívání vším co jsem a co mám.

Další zásadní změna ohledně uctívání Boha-nebeského Otce, spočívá v tom, že naše uctívání není vázáno časem.  Co tím chci říct ?  Když Pán Ježíš říká samařské ženě : „Ale přichází hodina, ano již je tu, že ti, kteří Boha opravdově ctí, budou Ho uctívat v duchu a v pravdě“ (v.23), co tím myslí ?  (Mimochodem, minule jsme si ukázali, že správný překlad biblického originálu v tomto verši hovoří o Otci, a nikoli o Bohu.)  Myslí tím především to, že spolu s Jeho příchodem na tuto zem a díky Jeho zástupné oběti na kříži nastává období, ve kterém již nejsou věřící lidé vázáni požadavky Zákona daného Mojžíšovi pro národ izraelský – včetně chrámového a obětního systému bohoslužeb.  Dokonalou Kristovou obětí je učiněn konec těmto věcem. V této „hodině“, která již je tu, začíná období uctívání nebeského Otce v duchu a v pravdě.  Zadruhé, Pán Ježíš svým výrokem o hodině, která „již je tu“ naznačuje samařské ženě, se kterou hovoří, že nemusí na nic čekat, a můž začít uctívat pravého živého Boha hned teď, ještě v této chvíli.   Jsou věřící, kteří velmi dbají na různé náboženské svátky.  Církev přejala systém svátků ze židovství a některé církve a církevní denominace dodržují tzv. církevní svátky dodnes.  V epištole Římanům apoštol Pavel píše : „Někdo rozlišuje dny, jinému je den jako den. Každý nechť má jistotu svého přesvědčení. Kdo zachovává určité dny, zachovává je Pánu“ (14,5).  Není tedy samo o sobě nic špatného, když někdo slaví určité dny v roce s tím, že je slaví ke cti Boží.  Ovšem na druhé straně tentýž apoštol Pavel píše v epištole Galatským : „Dodržujete ustanovení pro dny a měsíce, období a roky. Bojím se, aby úsilí, které jsem vám věnoval, nebylo nakonec nadarmo“ (4,10).  Zásadní rozdíl v těchto dvou biblických oddílech, jejichž pisatelem je tentýž apoštol, spočívá v tom, že dodržování určitých církevních svátků je v pořádku jen do té míry, pokud nepřekročí určitou hranici.  A ta hranice je tam, kde se z dodržování svátku ke cti Boží stává otrocká povinnost, jejímž dodržením si člověk myslí, že dojde přízně u Boha.  To v žádném případě !  Dodržováním pravidel a řádů a všelijakých církevních zvyklostí žádný člověk nedojde přízně u Boha a odpuštění hříchů.  To je možné jedině vírou v zástupnou oběť Pána Ježíše Krista, bez jakýchkoli přídavků.  A tak uctívat Boha – svého nebeského Otce – můžeme kdykoli, a nejen o svátcích nebo jen v neděli.  Naše uctívání není vymezeno žádným časovým určením.

Další zásadní změna v uctívání Boha ve srovnání se starozákonními předpisy pro Izrael spočívá podle slov Pána Ježíše ve zdroji uctívání. Jinými slovy, odkud se touha po uctívání Boha ve věřícím člověku bere, z čeho pochází ?  Je to něco, co je člověku vrozené ?  Nebo to můžeme v sobě nějak vypěstovat ?  Když Pán Ježíš říká samařance, že praví ctitelé nebeského Otce Ho budou uctívat v duchu a v pravdě, naznačuje tu nepřímo Zdroj uctívání, kterým není nikdo jiný než Duch Svatý, třetí osoba Boží trojice.  Již jsme si řekli, že uctívání Boha je duchovní záležitost, nikoli tělesná, fyzická.  Je tomu tak proto, že Bůh je duch a ke komunikaci mezi Bohem a člověkem dochází výlučně na duchovní rovině.  Zprostředkovatelem tohoto duchovního spojení je pak Bůh sám, skrze svého Ducha Svatého.  Zatímco ve starozákonní době Duch Boží sestupoval na různé lidi za zvláštních okolností a ke zvláštním účelům, v dnešní době prožíváme naplnění slibu Pána Ježíše, který před svým návratem do nebes přislíbil seslání Ducha Svatého do srdcí všech věřících, všech Božích dětí.  V Janově evangeliu ve 14.kapitole čteme slova Pána Ježíše : „Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání. A já požádám Otce a On vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky – Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž Ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude“ (v.15-17).  S vámi zůstává a ve vás bude. Duch Svatý byl s Ježíšovými učedníky, ale do nitra každého věřícího člověka vstupuje až po Letnicích, kdy Jej Bůh Otec posílá.  Duch Svatý není tedy už jen s námi, nýbrž v nás. To je realita. Ve chvíli, kdy poznáváme v Pánu Ježíši Božího Syna a věříme v Něj jako ve svého Spasitele, vstupuje do našeho života Duch Svatý Boží jako pečeť Božího vlastnictví.  Duch Svatý nás vyučuje pravdám Božího slova, uvádí nás do všeliké pravdy, a vybuzuje v nás upřímnou touhu po tom, abychom svým životem uctívali našeho nebeského Otce.  Dvě zásadní podmínky pro správné uctívání Boha jsou : slovo Boží v ruce a Duch Svatý v srdci. 

V poslední knize Bible, v knize Zjevení, je nám dáno nahlédnout do věčnosti. Při četbě této knihy zjistíme poměrně rychle, že uctívání Boha je ve věčnosti tou hlavní činností všech, kdo jsou Jeho. Ve 4.kapitole je nám posána scéna kolem trůnu, na němž sedí Beránek, totiž Pán Ježíš Kristus. Bytosti shromážděné kolem trůnu volají ve dne v noci : „Svatý, svatý, svatý Hospodin, Bůh všemohoucí, ten, který byl a který jest a který přichází . . . (+verše 9-11).

Jestli je uctívání Boha důležité pro celou věčnost, není snad důležité také pro nás tady na zemi, v časnosti ?  Naše uctívání Boha v časnosti je jen jakousi předehrou klanění a uctívání ve věčnosti, ve společenství všech věřících všech dob ze všech koutů světa. Těžko si to dovedeme představit.  To však neznamená, že již tady a dnes našeho nebeského Otce uctívat nebudeme.  Duch Svatý nás vede k tomu, abychom vzdávali čest a slávu Tomu, kdo je jí hoden : našemu Bohu a Pánu, našemu Stvořiteli a Spasiteli.  Pane Ježíši, přijmi naši nejvyšší chválu. Amen.