O Boží svrchovanosti (část 17.)

Teologie není – nesmí být – jen akademickou záležitostí. Není to jen nějaké intelektuální cvičení nebo platforma k dokázání  vlastní moudrosti. Na druhé straně dělají chybu ti, kdo se teologii – nauce o Bohu – úmyslně vyhýbají, protože zastávají zásadu „dětské víry“.   Kalvín prý řekl, že v nejlepším případě je teologické poznání pravdivé na 80%. Potíž je v tom, že nevíme, kterých 80% to je. To však ještě neznamená, že musíme být nějakými křesťanskými agnostiky, kdy si řekneme, že nikdo stejně pořádně neví, co je pravda. 

Reformátoři nás učili od samého počátku, že zásadou správného přístupu k výkladu Bible je „vykládat Písmo Písmem“.  Písmo je tím jediným absolutním měřítkem toho, čemu máme věřit. Je tomu tak proto, že Písmo – Bible – je Božím slovem. Nejrůznější církve a denominace si vytvořily v průběhu dějin určité zásady a zvyklosti. Některé jsou dobré a některé moc ne. Některé jsou biblické a jiné nejsou.  Každá denominace a každá církev by měly stále znovu a znovu přezkoumávat jestli to, na čem stavějí, obstojí jednoznačně před Písmem. Jinak dochází k tomu, že si církve zakládají víc na tradici a na tom, čemu samy věří a čemu vyučují, než na tom, co říká Bůh.

Hovoříme o Boží svrchovanosti a nacházíme se na samém konci tohoto krátkého seriálu úvah.  Je snad proto vhodné, abychom si položili otázku, jak je tomu s Boží svrchovaností s ohledem na konec dějin ? Protože Boží velké drama není ještě u konce, i když konec toho, co se děje na tomto světě, může být už velmi blízko, všechno tomu nasvědčuje. 

Jedno víme jistě : nejsme na tomto světě ani náhodou, ani bez záměru. Věřícím lidem Pán Ježíš přikazuje : „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Proto jděte, čiňte učedníky ze všech národů. Křtěte je ve jméno Otce, Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal.  A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání věku“ (Mt.28,19-20).  To je naprosto jasně daný úkol, který můžeme plnit důsledně a s jistotou. Všimněme si dobře toho výrazu „proto“.  Bůh-Otec dal svému Synu všekerou moc – autoritu – na nebi i na zemi.  Proto můžeme jít a v Jeho autoritě získávat učedníky.  Podtrhuji – v Jeho autoritě !  Protože získáváme učedníky Jemu a ne sami sobě.  Tady ztroskotalo tolik polidsku úspěšných evangelistů a kazatelů – ve chvíli Božího požehnání zpychli a začali jednat ve své vlastní autoritě a začali získávat učedníky sami sobě.  Jaká tragedie ! 

Žijeme v době, kdy vyznávat otevřeně a nekompromisně víru v Ježíše Krista jako Syna Božího a jediného Spasitele bude stále těžší.  Jestli říkáme, že věřit za komunismu bylo těžké, v dnešní demokracii je to někdy ještě těžší, zvlášť když existuje podřízenost v podstatě proti-křesťanské, bezbožné Evropské Unii.  Zákony ve většině demokratických zemích po celém světě začínají nabírat jednoznačně proti-křesťanský charakter. Pod záminkou demokratického dialogu a vzájemného respektu ustupují křesťané ze svých pozic, odklánější se od základních biblických doktrín, na kterých byly jejich společnosti založeny.

Nic nového.  Církev – pokud byla důsledná ve svém vyznávání a životě – vždycky trpěla a nikdy nebyla vítána.  Jenomže i když společnost se mění a možná církve mění svoje postoje spolu se světem a pod tlakem, Bůh se nemění. Je stále stejně silný a mocný a je stále stejně svrchovaný ve svém záměru a jednání.  Bůh mluvil a mluví dodnes ke svým věrným slovy apoštola Jana v poslední knize Bible, Zjevení : „Uviděl jsem otevřené nebe“, píše Jan, „a hle, bílý kůň, a ten, který na něm seděl, se jmenoval Věčný a Pravý, jenž spravedlivě soudí a bojuje. Jeho oči byly jako plamen ohně, na hlavě lě množství korun a měl napsané jméno, které nezná nikdo kromě Něj.  Byl oblečen rouchem nasáklým krví a Jeho jméno je Slovo Boží.  Za Ním jela nebeská vojska na bílých koních, oblečená bílým a čistým kmentem. Z Jeho úst vycházel ostrý meč, aby jím bil národy. On sám je bude pást železnou holí, On sám bude šlapat vinný lis planoucího hněvu všemohoucího Boha. Na svém rouchu a na boku má napsané jméno : Král králů a Pán pánů“ (19,11-16).  To je Bůh, kterému sloužíme.  Bůh ještě není u konce věku, ještě nekončí drama, jehož jsme účastníky.

Vyvrcholením Božího dramatu je okamžik, o kterém píše apoštol Pavel věřícím do Filipis : „Proto Jej Bůh povýšil nade všechno, jméno nad každé jméno Mu daroval, aby před jménem Ježíš každé koleno kleklo – všech, kdo jsou v nebi, na zemi i v podzemí, a každý jazyk aby vyznal ke slávě Boha Otce, že Ježíš Kristus je Pán“ (2,9-11). 

Bůh je. Bůh je Alfa i Omega, počátek a konec. Bůh je „Já jsem“.  Všemohoucí, svrchovaný, jediný živý Bůh, Stvořitel i Spasitel.  Jestli jste četli celý tento seriál nebo jen některou jeho část, je jedna věc, kterou bych moc rád, abyste si z něj zapamatovali : my jsme tu pro Boha, a nikoli On pro nás.  My jsme tu, protože On chtěl. Slovy biblického žalmisty : „Vězte, že Hospodin je Bůh, on nás učinil, a ne my sami sebe . . .“ (100,3).

Když žijeme v tomto hříchem porušeném, nemocném světě, je podstatné, abychom se dívali dál než jen kolem sebe. Boží sláva je stejná dnes jako vždycky byla a jako vždycky bude. K jejímu plnému zjevení dojde v budoucnosti. A tato budoucnost začíná ve chvíli návratu, druhého příchodu Božího Syna, Pána Ježíše Krista.  Ano, On slíbil, že se vrátí. A bude to brzy. Spolu s apoštolem Janem říkáme : „Amen, přijď Pane Ježíši.“

O Boží svrchovanosti (část 16.)

Začnu dnes známým citátem z osmé kapitoly dopisu apoštola Pavla věřícím do Říma : „Ty, které předtím znal, totiž předurčil, aby se podobali Jeho Synu, aby se tak stal prvorozeným mezi mnoha sourozenci. A které předurčil, ty také povolal, a které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také oslavil“ (8,29-30).

Pokračujeme v našem společném uvažování o Boží svrchovanosti a to v souvislosti s vykoupením, se spasením člověka. V předešlém blogu jsme si velmi krátce připomněli biblické učení o jistotě spasení. Řekli jsme si, že jistota spasení věřícího člověka je logická i biblická.  Na samý závěr minulého blogu jsem však řekl, že se nemůžeme v našich úvahách nezmínit o případech lidí – a asi každý známe nějaký takový případ – kdy se věřící lidé – někdy i naši hrdinové víry – odvrátili v určitém okamžiku od Boha.  Jak srovnat takové případy s biblickým učením o tom, že věřící nemůže přijít o spasení ?

Apoštol Jan nám zachoval ve svém evangeliu tento výrok Pána Ježíše : „Jak jsem vám řekl, mé ovce slyší můj hlas a já je znám a následují mě. Já jim dávám věčný život a nezahynou na věky a nikdo je nevytrhne z mé ruky. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všechny a nikdo je nemůže vytrhnout z ruky mého Otce“ (Jan 10,28-29). Tentýž Jan však zakusil něco z toho, co i my někdy vidíme kolem sebe. My si někdy mylně představujeme prvotní Církev jako idylické společenství věřících bez vady, bez jakýchkoli projevů falešného učení. Tak to samozřejmě vůbec nebylo.  Apoštol Jan nám dává nahlédnout do situace, v níž sám žil : „Teď se objevila spousta antikristů a tak víme, že je poslední hodina. Odešli od nás, ale nepatřili k nám. Kdyby patřili k nám, zůstali by s námi. Oni však od nás odešli, aby se ukázalo, že nikdo z nich nepatřil k nám“ (1.Jan.2,19).  Jan to vidí velmi jednoduše : jestliže odešli, nepatřili mezi nás.  Odešli, a to znamená, že nebyli věřící.

Když jsem se kdysi jako mladý věřící chtěl připojit ke společenství věřících v Praze, musel jsem předstoupit před starší toho společenství a vydat svědectví o své víře.  Nemohl jsem jim svou víru nijak dokázat. Oni neviděli do mého srdce.  Ale protože jsem vyznal víru v Pána Ježíše Krista jako Božího Syna a svého Spasitele, a prohlásil jsem, že věřím v platnost Kristovy oběti na kříži i pro sebe, bratří mi nemohli odepřít podíl na společenství místní církve, místního sboru.  Od té chvíle jsem byl účastníkem tohoto společenství.  Co kdybych se však za nějakou dobu odvrátil od Boha, upadl do hříchu a odmítl církevní kázeň a začal se posmívat Kristově oběti ?  Byl by to snad důvod k tomu, aby si na mně začali ukazovat jako na věřícího, který ztratil spasení, protože se sám o vlastní vůli vytrhl z Boží ruky ?  Nikoli. Nemůžeme jinak než vidět takový případ stejně jako apoštol Jan. Takový člověk nikdy nebyl ve skutečnosti věřící.  Nikdy nebyl Božím dítětem.  Nikdy neprožil nové narození z Božího Ducha.  Přihlásil se sice k víře, ale nikdy ve svém srdci neuvěřil. 

Když dal král David příkaz k usmrcení Uriáše, když apoštol Petr třikrát zapřel Krista . . . říkáme si, jak může Boží člověk udělat něco takového ?  Je jedna věc pochybovat o svém spasení.  Je naprosto jiná věc pochybovat o tom, že ti, kdo jsou skutečně věřící, jsou jednou provždy spaseni.  O Martinu Lutherovi se říká, že když v 16.století přibil svých známých 95 tezí na dveře katedrály ve Wittenbergu, říkal si sám pro sebe : „Kdo ví, jestli je to vůbec pravda ?“ . Ptát se, jestli je evangelium pravda je něco docela jiného než se ptát, jestli skutečně věřím.  Víra v reality evangelia přináší spasení.  Jak jednou prožiji nové narození z Božího Ducha, začnu patřit Bohu, a už se nikdy nemohu znovu „odnarodit“.

Tajemství jistoty spasení spočívá ve víře v Boží svrchovanost a v Boží moc. Lidé již za života Pána Ježíše na této zemi chtěli vidět především Jeho zjevné zázraky : uzdravení nemocných, proměnu vody ve víno, vzkříšení fyzicky mrtvého Lazara,  zázračné nasycení hladových zástupů . . . Jenomže tím největším zázrakem Božím je proměna lidského srdce a lidské mysli. Zásadní proměna člověka znitra ven.  Dodnes mají lidé stejný problém.  Chtěli by, aby Bůh změnil svět zvenčí. Aby nebyly války, nemoce, sociální nespravedlnost, aby bylo čisté ovzduší, apod.  Bůh však jedná jinak. Napřed mění člověka, a pak mu dává šanci měnit svět kolem sebe.  Lidé se však osobní proměně brání, protože dát si Bohem změnit můj vlastní život je pro mně nesrovnatelně těžší než žádat Boha, aby měnil věci kolem mne.

Závěrem tady připomenu další známý biblický oddíl, který se cituje při příležitosti tzv. „večeře Páně“ – správněji „památce Páně“. Apoštol Pavel v této souvislosti píše věřícím do Korintu : „Kdokoli tedy jí tento chléb a pije Pánův kalich nehodně, proviní se proti Pánově tělu a krvi. Proto ať každý sám sebe prověří, než jí z toho chleba a pije z toho kalichu. Kdo totiž jí a pije nehodně, jí a pije své vlastní odsouzení, neboť nerozpoznává Pánovo tělo“ (1.Kor.11,27-29).  Naprosto mylně se tento text vykládá a zdůrazňuje v souvislosti vzájemného vztahu mezi věřícími u příležitosti památky Páně.  Tady apoštol vůbec nemluví o našich vzájemných vztazích !  Mluví o sebe-zkoušení – nebo sebe-prověření – ve smyslu správné víry, víry v zástupnou oběť Pána Ježíše Krista. Pravý věřící chápe význam Kristovy oběti, význam Jeho umučeného těla a Jeho prolité krve.  Kdo tento význam nechápe, není věřící a nemá brát účast na chlebu a kalichu při památce Páně. 

Evangelium není jen o obrácení člověka, o znovuzrození. Je o něčem daleko větším, rozsáhlejším. Je to dobrá zpráva nejen pro člověka, ale i pro celé stvoření. Ale základ je ve správném chápání a ve správné víře. K tomu máme Boží slovo – Písmo – Bibli.  A každé společenství věřících má povinnost systematicky vyučovat biblickým pravdám tak, aby lidé chápali a uvěřili a byli zachráněni pro Boha a pro věčnost.

O Boží svrchovanosti (část 15.)

Bývaly doby, kdy jsem si jako mladý věřící člověk myslel, že moje spasení je všechno, na čem Bohu záleží.  Že nic není pro Boha tak důležité jako to, aby mě zachránil před hříchem a od hříchu a ode všech jeho důsledků.  Později jsem však začal poznenáhlu chápat, že Boží záměry jdou daleko dál. Že spasení není konečná stanice. A že moje regenerace – obnova – nové narození z Ducha – je teprve začátek.

Mezi katolíky a protestanty panuje trvalý spor o tom, jaký je vztah, nebo jaké je spojení mezi ospravedlněním a posvěcením člověka.  Protestanté věří, že si člověk vírou přivlastňuje Kristovu oběť na kříži, která uspokojila Boží požadavek lásky i spravedlnosti zároveň, a že je tím umožněno Boží odpuštění a jsme smířeni s Bohem pro tento život a pro celou věčnost.  Právně pojato, jsme v Božích očích ospravedlněni – jako kdybychom byli nikdy nezhřešili (někteří katoličtí učenci to označují za právnickou fikci). Zároveň tu v této chvíli začíná proces posvěcení, což je růst do podoby Ježíše Krista v poslušnosti Božího slova. Tento proces posvěcení končí smrtí člověka na zemi a ve chvíli přechodu na věčnost jsme oslaveni, podobně jako byl Pán Ježíš oslaven při svém návratu k Otci.  Stav oslavení je stav bez hříchu, stav dokonalosti, stav bez bolesti, bez utrpení, je to stav, v němž můžeme prožívat věčnost v Boží přítomnosti.

Katolíci mají zato, že k ospravedlnění před Bohem se musí člověk nějak dopracovat. Celý život vidí jako jedno velké úsilí s tím cílem, aby si zaloužili Boží přízeň, Boží odpuštění a Boží ospravedlnění.  A jestli katolík umírá, aniž by byl dokonalý před Bohem, musí po smrti procházet očistcem, kde se pak nakonec všech svých hříchů zbaví, nebo je jich zbaven. Pak teprve má katolík právo na nebe.

Jsou lidé, kteří tvrdí, že Reformace byla jen o slovíčkách, o pojmech.  Není tomu tak. Reformátoři pochopili, že ospravedlnění je zásah zvenčí, zásah Boží. Zatímco katolíci dodnes trvají na tom, že ospravedlnění je výsledkem lidského úsilí.

Reformační „sola fide“ – pouhou vírou – to nebylo jen nějaké nové heslo. Protestanté věří, že člověk může být před Bohem ospravedlněn pouze a jedině vírou, nikoli skutky.  Proti-reformační koncil v Trentu namítal, že takové přesvědčení vede k neposlušnosti Boha, že je to „laciná milost“. Luther nesouhlasil. Tvrdil, že i když jsme ospravedlněni pouhou vírou, tato víra nezůstane nikdy sama, nýbrž se stane skutečným a živým zdrojem skutků. Tedy života v Boží vůli a podle Boží vůle. Zbožný život je přirozeným důsledkem živé, pravé, ospravedlňující víry. Apoštol Jakub píše : „Víra bez skutků, víra sama o sobě, je mrtvá“ (2,17).  Jinými slovy, pravá víra se nutně projeví světým, zbožným životem.

Ve chvíli nového narození v nás jedná Boží Duch svatý bez našeho přičinění, bez našeho povolení nebo souhlasu, bez naší spolupráce. To však neplatí pro naše posvěcení. Proces posvěcení je – díky naší nové přirozenosti – spolupráce Boha s člověkem. Apoštol Pavel povzbuzuje věřící ve Filipis : „S posvátnou úctou uvádějte svou spásu ve skutek“ (2,12).  Většinou se tu zastavujeme a klademe si otázky nebo se s někým pohádáme, co to znamená. Kdybychom četli dál, bylo by nám to jasné : „Bůh sám totiž ve vás působí, abyste nejen chtěli, ale i dělali, co se Mu líbí“ (v.13).  Proces posvěcení je možný jen proto, že Bůh v nás svým Duchem pracuje. 

To, že v nás Boží Duch pracuje, má celou řadu přirozených důsledků. Zmíním se tu jen o jednom, o jistotě spasení.  Velké množství věřících lidí žije v neustálém strachu o svou víru, o své spasení.  Učení o možnosti ztráty spasení je nejen nelogické, ale především nebiblické.  Přítomnost a dílo Božího Ducha svatého ve mně – a v každém věřícím člověku – je zárukou a zdrojem ujištění, že jsem spasen, že jsem ospravedlněn, že jsem Božím dítětem, že Bůh je mým nebeským Otcem, že je stále se mnou.

Apoštol Pavel ujišťuje věřící ve Filipis takto : „Jsem si jist, že Ten, který ve vás začal dobré dílo, je dovede až do konce v den Ježíše Krista“ (1,3-6). Tato jistota nemá kořeny v nás, nýbrž v Něm, v našem Bohu, Spasiteli a Pánu.  Boží dílo v nás je zdrojem jistoty spasení, jistoty, že Bohu náležíme, že jsme Jeho jednou provždy, pro celou věčnost.  Pán Ježíš sám nás ujišťuje svými slovy takto : „Jak jsem vám řekl, mé ovce slyší můj hlas a já je znám a následují mě. Já jim dávám věčný život a nezahynou na věky a nikdo je nevytrhne z mé ruky. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všechny a nikdo je nemůže vytrhnout z ruky mého Otce“ (Jan 10,28-29).  Pamatuji si, jak jsem míval debaty s jedním upřímným věřícím bratrem, který trval na tom, že věřící člověk může ztratit spasení. Jeho argument byl : „Ano, nikdo nás nemůže vytrhnout z Boží ruky, ale my z ní můžeme sami vyskočit !“  Víte, ten, kdo jednou zakusil Boží přítomnost ve svém životě, a kdo se jednou zaradoval z Božího odpuštění a ze všech projevů Boží lásky a milosti ve svém životě – takový člověk že by chtěl Bohu z Jeho ruky vyskočit ?  Tak jako naše děti nikdy nepřestanou být našimi dětmi - ať provedou v životě cokoli - ani my nemůžeme nebýt Božími dětmi, když jsme se jednou jimi stali skrze nové narození v Božího Ducha.

Nemůžeme jen tak pominout životní zkušenosti, které nám způsobily velkou bolest, když jsme viděli někoho, kdo byl možná jedním z našich hrdinů víry, a ten člověk se od Boha později odvrátí.  Takových nebylo v dějinách málo, vždycky byli a vždycky budou. Co s nimi ?  Narušují takové zkušenosti naši jistotu spasení ?  Možná, že jsme někdy v pokušení.  Ale o tom zase až příště, v dalším blogu o Boží svrchovanosti.

Apoštol Pavel píše věřícím do Říma a i nám : „Ty, které předtím znal, totiž předurčil, aby se podobali Jeho Synu, aby se tak stal prvorozeným mezi mnoha sourozenci. A které předurčil, ty také povolal, a které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také oslavil“ (8,29-30).

O Boží svrchovanosti (část 14.)

V našich společných úvahách o Boží svrchovanosti se dostáváme k předmětu, který zřejmě patří k těm, o které se vede mezi věřícími nejvíc sporů : Boží svrchovanost a spasení člověka.  Když už konečně spočineme v přesvědčení, že je Bůh naprosto svrchovaný ohledně stvoření, makrokosmu, mikrokosmu, dějin a utrpení - když se dostaneme ke spasení, vykoupení, nedá nám to, abychom se nepokusili převzít kontrolu sami.  Biblické učení o predestinaci – předurčení – nám prostě nesedí, nevyhovuje. Anebo mu jenom nerozumíme ?

Každý znovuzrozený věřící člověk ví, že jsme spaseni vírou, pouhou vírou. Nikoli svými skutky, nikoli proto, že jsme pro Boha dostatečně dobří, nikoli proto, že si spasení, Boží odpuštění a věčný život zasloužíme.  Docházíme Boží milosti vírou v Ježíše Krista a Jeho zástupnou oběť na kříži.  Naše víra není vůbec abstraktní, není slepá, není to jen „víra ve víru“.  Je to víra, která se zakládá na historických realitách.  A jak už jsme si řekli, dějiny nejsou výsledkem nějaké náhody, nejsou jen chronologickým sledem událostí. Dějiny jsou řízeny svrchovaným Bohem.  Bůh zařídil všechno, co bylo potřebné k naší záchraně.

Historik-evangelista Lukáš začíná druhou kapitolu svého evangelia takto : „V těch dnech vydal císař Augustus nařízení, aby v celé říši proběhlo sčítání lidu. (Toto sčítání proběhlo před tím, než se Quirinius stal správcem Sýrie.) Všichni se tedy šli dát zapsat, každý do svého města.“   Zkuste si na chvíli přestavit, že žijete v té době, a že jste zbožnými židy. Dějiny vašeho národa zahrnují Boží sliby dané Abrahamovi, zahrnují hladomor, který vyhnal Josefa do Egypta a následující staletí egyptského otroctví, ale také i slávu exodu, vyjití.  Pak přišlo dobytí zaslíbené země, zmatek pod vládou různých soudců, vyvrcholení národní slávy v době králů Davida a Šalomouna, a pak odvrácení od Boha a pokání, které však neslavně skončilo celonárodním exilem. No a nakonec slavný návrat do zaslíbené země – jenomže zanedlouho potom římská okupace. Jako zbožný žid nebo zbožná židovka si kladete otázku, jak mohl Bůh dovolit, aby římská říše okupovala zemi, kterou vám Bůh přece dal ?  Proč Bůh dovoluje takovou celonárodní tragedii ?  To je spravedlnost ?

Ale možná byste se takto neptali. Možná byste věřili, že Bůh to všechno nejen dovolil, ale že to dokonce způsobil, že to tak zařídil.  A možná byste věřili – i když tomu všemu nerozumíte – že Bůh ví, co dělá, a že to je k vašemu dobru a k Jeho slávě.  To, čemu byste určitě nerozuměli, by bylo to, že Bůh zařídil dobytí celého tehdejšího známého světa římany proto, aby došlo k naplnění Jeho slibu Abrahamovi, podle kterého se měl stát Abraham požehnáním všem národům světa.

Pomyslete, žádný národ tehdy nepraktikoval barbarský způsob popravy ukřižováním – jedině římané. Byl to Řím, kdo vydal vůbec první nařízení ke sčítání lidu, podle kterého se Josef musel odebrat do svého rodného města –  do Betléma – kde se měl narodit Mesiáš podle starodávného biblického proroctví.  Římské armády pochodovaly pěšky a vytvořily systém cest – silnic – o kterém se tehdejšímu světu ani nezdálo. A tím bylo usnadněno cestování pro pozdější kazatele evangelia.  Všechno to byly náhody ? Pouhá shoda okolností ?  A co útok na Jeruzalém v roce 70 po Kristu, který způsobil, že byli věřící rozprášeni do všech koutů tehdejšího světa, aby národům přinesli evangelium ?  To všechno způsobil Bůh, aby připravil vykoupení svému lidu, všem věřícím všech dob.

A teď nazpět k víře.  Bůh dodnes intervenuje, zasahuje do života člověka, do lidských dějin, do života jednotlivců.  Pán Ježíš řekl při jedné příležitosti svým posluchačům : „Nikdo ke mně nemůže přijít, pokud ho nepřitáhne můj Otec, který mě poslal. Já ho pak vzkřísím v poslední den“ (Jan 6,43-44).  Apoštol Pavel píše věřícím v Efezu : „Touto milostí jste skrze víru spaseni. Není to z vás – je to Boží dar. Není to ze skutků, aby se nikdo nechlubil.  Jsme přece Jeho dílo !“ (28?-9). Nikdo nepochybuje o tom, že milost – to je dar. Boží dar. Aplikace tohoto daru je umožněna vírou. Víra je cestou k přijetí milosti. V tomto smyslu je víra rovněž Božím darem. Kdyby nebylo možnosti víry, nemohli bychom uvěřit a obdržet Boží milost. Bůh do každého člověka vkládá schopnost věřit.  Jenomže ne každý uvěří. Proč ? Jak je to ? Máme ve svém hříšném stavu – „také vy jste byli mrtví ve vinách a hříších“, píše apoštol Pavel veden Božím Duchem – máme jako mrtví svobodnou vůli uvěřit nebo neuvěřit ?

Problém, s nímž vnitřně zápasíme, spočívá v tom, že my si myslíme, že Bůh musí se všemi lidmi jednat stejně, že musí se všemi stejně nakládat.  Když se zaměříme na Boží lásku, není nejmenší pochyby o tom, že Bůh miluje všechny lidi, všichni jsme byli stvořeni k Jeho obrazu. A také my máme všechny lidi milovat, bezpodmínečně.  Ovšem to ještě nebrání Bohu v tom, aby miloval různé lidi různým způsobem.  Když se zamyslíme nad vyjitím národa izraelského z Egypta : miloval Bůh faraóna i Mojžíše ? Určitě ! Miloval je stejným způsobem ? Určitě nikoli !  Zjevil se faraónovi stejně jako se zjevil Mojžíšovi ? Nikoli. Mluvil s faraónem jako mluvil s Mojžíšem ? Rozhodně ne.  Bůh s Mojžíšem uzavřel smlouvu a faraónovo srdce zatvrdil.   Někdo namítne, že faraón byl zlý a Mojžíš dobrý člověk.  Počkejte, a co Jákob a Ezau ? V epištole Římanům apoštol Pavel píše : „Z téhož muže, našeho otce Izáka, počala Rebeka dva syny. Ještě se nenarodili a neudělali nic dobrého ani zlého. Aby se však Boží rozhodnutí opíralo o vyvolení (nešlo totiž o skutky, ale o Toho, který povolává), bylo jí řečeno : `Jak je psáno, Jákoba jsem si zamiloval, Ezaua jsem však zavrhl.` (9,10-13).  Toto slovo je jednoznačné. Nešlo o to, že Bůh věděl předem, jak budou tito dva muži jednat – šlo o to, že Bůh to tak chtěl.  Je to spravedlivé ?  Přesně takovou otázku předpovídá apoštol Pavel : „Co na to řekneme ? Není Bůh nespravedlivý ? V žádném případě ! Už Mojžíšovi přece řekl : `Smiluji se, nad kým se smiluji a slituji se nad kým se slituji.`  Nezáleží tedy na tom“, pokračuje Pavel, „kdo chce, anebo na tom, kdo se snaží, ale na Bohu, který se smilovává“ (9,14-17).

Svrchovanost Boží je něco daleko víc než to, že Bůh má moc udělat co chce. Protože je svrchovaný, On si může dělat co chce.  Bůh nikomu nic nedluží. Bůh Otec předurčuje, Bůh-Syn se obětuje a Bůh-Duch svatý mění srdce a životy těch, nad nimiž se Bůh smilovává.

Když jsme ještě byli mrtví ve svých vinách a hříších, byli jsme naprosto neschopni jednat ve víře a uvěřit v Pána Ježíše Krista jako Božího Syna a Spasitele. Ale když se nás Bůh milostivě svým Duchem, prostřednictvím svého slova, dotkl, mohli jsme uvěřit.  Nerozumíme tomu plně, ale bereme Boha vážně, jako Toho, kdo je plně svrchovaný i v našem spasení a vykoupení.

O Boží svrchovanosti (část 13.)

Tento blog je vlastně druhým dílem našeho společného uvažování o Boží svrchovanosti v souvislosti s utrpením.  Minule jsme si ukázali, že správná otázka ohledně utrpení není „proč by měl nechat dobrý Bůh trpět lidi“, nýbrž „proč by Bůh měl dopřát jakékoli potěšení, jakoukoli radost lidstvu, které Ho jako Boha-Stvořitele neuznává a stále se proti Němu bouří ?“.  Tedy nikoli problém bolesti, nýbrž problém potěšení a radosti.  Také jsem posledně upozornil na mylný názor, podle kterého je utrpení přímo závislé na hříchu jedince. Bůh utrpením netrestá. Utrpení je však přímým důsledkem hříchu, a to jak ve všeobecném, tak v konkrétním slova smyslu.

Dnes chci psát především o tom, že Bůh utrpení nejen toleruje, On se na něm přímo aktivně podílí.  Věřící často hovoří o Boží vůli v tom smyslu, jako by Bůh jen něco dovoloval. Bůh dovolil, aby k tomu došlo. Co tím myslíme, když to říkáme ? Většinou je to tak, že si myslíme, že Bůh ve skutečnosti nechce, aby k tomu došlo, ale z nějakého blíže neurčeného důvodu dovolí, aby k tomu došlo.  Jako kdyby to, co se děje tady na světě, bylo naprosto spontánní, a pak se Bůh podívá, co se to tu děje a řekne si „No, to nechám být“.  Jako kdyby dějiny světa a člověka byly filmem, jehož scénář by byl napsán někde jinde, mimo sféru Božího vlivu, a jakoby Bůh fungoval jen jako jakýsi cenzor, který scénář tu a tam upraví.  Je to jednoduché : Bůh nedovoluje, Bůh jedná.

Používá si Bůh utrpení jako prostředku, jako nástroje k našemu posvěcení - k posvěcení věřících lidí - jak je chápeme z Písma ?  Určitě.  Musí si k tomu použít utrpení ? Nemusí. Ale činí to tak. V biblické knize Přísloví čteme : „Vždyť Hospodin domlouvá tomu, koho miluje, jako otec synu, v němž nalezl zalíbení“ (3,12).  Podobně to rozebírá autor epištoly Židům ve 12.kapitole (7-11).  Láska Boha-Otce je vyjádřena všemi možnými výchovnými prostředky, včetně utrpení.  Jak se nejlépe naučíme pokoře ? Tím, že nás Bůh pokoří.

Utrpení je dobré i k tomu, abychom si v něm připomínali, že jsme na Bohu závislí.  To prožívali například všichni ti, kdo přišli o své peníze díky nedávné celosvětové finanční krizi. Ne všichni trpí, ale jsou takoví, kteří skutečně přišli o všechno, včetně našetřeného důchodu.  Pokud se jedná o věřícího člověka v takové situaci, nemyslíte si, že si připomene, že jeho spoléhání je na Boha a nikoli na majetek ? To je nesmírně tvrdá lekce, ale velmi účinná.  Na co spoléháš ty, milý čtenáři, milá čtenářko, třeba právě dnes ? Na své hmotné zabezpečení, na své společenské  postavení, na své vzdělání, na svou rodinu . . . ?

Někdy je utrpení přímo spjaté s určitým hříchem. Ne že by Bůh trestal můj hřích nesmyslným utrpením jen proto, aby mě potrestal, vůbec ne. Ale jestli například nehospodařím zodpovědně s tím, co mi svěřil – tak jak bych měl jako křesťan – možná mi Bůh vezme i to, co mám, abych se naučil hospodařit – se svým časem, se svým nadáním, se svými prostředky.

A někdy Bůh pošle utrpení jen proto, aby nám ukázal, že On je Bůh.  Bůh poslal proroka Izaiáše za Kýrem s tímto poselstvím : „Já jsem Hospodin a jiného už není, mimo mne žádného Boha není. Přepásal jsem tě, ač jsi mě neznal, aby poznali od slunce východu až na západ, že kromě mne nic není. Já jsem Hospodin a jiného už není. Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci“ (45,5-7). Tady nejsme na pochybách : to není jen nějaké přimhouření oka nad tím, co se děje, je to přímé Boží jednání, naplnění Jeho záměru.

Bůh neposílá utrpení jen k výchovnému účelu.  Posílá utrpení jako příležitost ke službě, k činu lásky a slitování.  Jak bych mohl projevit svůj soucit, kdyby kolem mne nebyli chudí a nemocní a slabí a bezdomovci a smutní a bezbranní ?  Začínáme chápat, jak to všechno do sebe dokonale zapadá ?

Je tu však ještě jeden důvod, proč Bůh posílá utrpení do našich životů – a je to ten hlavní důvod.  V 9.kapitole Janova evangelia čteme o tom, jak Pán Ježíš jde se svými učedníky kolem muže, který je slepcem od narození. Učedníci se ptají : „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý ? On sám, nebo jeho rodiče ?“ (v.1-2).  Už jste si někdy při čtení tohoto příběhu řekli „Jakou lekci si učedníci vzali od biblického Joba ? Proč by si měli myslet, že za tou slepotou musel být hřích ?"  Ale Pán Ježíš je milostivě nekárá, jen odpovídá : „Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče. Je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží.“   Jaké skutky ?  Pán Ježíš toho člověka uzdravil. A když čteme celou kapitolu, vidíme, jak byl Bůh oslaven tím, k čemu tu došlo. Celá událost vedla k tomu, že někteří v Pánu Ježíši poznali Božího Syna. Utrpení je cestou k oslavě Boha.

Utrpení beze smyslu – kdyby takové mohlo existovat – by bylo hororem. Avšak veškeré utrpení nakonec slouží ke stejnému účelu, k jakému jsme byli stvořeni – k oslavě Boha. Uprostřed každého utrpení si můžeme a musíme připomínat, že je všechno v pořádku, že za vším je Boží věčný záměr. Někdy naprosto lidmi nepochopitelný, jistě, ale je tu.  Naše víra v Boha se nejsilněji dokazuje právě v beznadějných, nepochopitelných situacích.  Není to snadné. V utrpení jsme často tak zaměřeni sami na sebe, na svou situaci, že zapomínáme na Boží záměry a na Boží milost.  Bůh nám v takových situacích připomíná slova, která svým Duchem zjevil apoštolu Pavlovi : „Víme, že těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému – totiž těm, které povolal podle svého záměru“ (Řím.8,28).  Pro mnohé z nás jsou tato slova pouhým klišé.  Je to jen proto, že jsou nám stále znovu a znovu opakována a to je proto, že jsou to slova od Boha, slova pravdivá a věčná.  Četli jste je a slyšeli už nesčetněkrát ? Nevadí. Opakujte si je znovu a znovu. Můžete na nich postavit celý svůj život, i s jeho utrpením.

Nemusíme vždycky rozumět utrpení, ať už je sami prožíváme nebo je vidíme kolem sebe. Nemusíme vždycky za svého života rozumět tomu, jak je Bůh utrpením oslaven. Ale naše neschopnost rozumět celé realitě ještě neznamená, že tato realita neexistuje, a že jí nemáme věřit.  Co je víra ? „Víra je podstata věcí, v něž doufáme, důkaz skutečností, jež nevidíme“ (Žid.11,1). Takovou víru chci mít a takovou víru přeji i vám, milí čtenáři.