Důvěra v relevanci - aktuálnost - evangelia

Důvěra v relevanci (aktuálnost) Evangelia (rozhovor s Os Guinessesm/CT)

Následující rozhovor byl zvěřejněn ve formě článku ve známém evangelikálním časopise „Christianity Today“. Os Guiness, který odpovídá na otázky redaktora časopisu, je neméně známým křesťanským myslitelem, řečníkem a spisovatelem. 

Představ nám prosím Tě krátce problematiku, které se týká náš rozhovor 

Evangelikálové nikdy tak nevyhledávali relevantnost – nebo aktuálnost – jako dnes. A přesto jsme dnes méně relevantní – aktuální - než kdykoli předtím.  Můžeme pro to hledat nejrůznější vysvětlení, a jistě tuto situaci ovlivňuje celá řada faktorů – ale já jsem hluboce přesvědčen o tom, že vyhledáváme nesprávný druh nebo typ relevance – aktuálnosti.  Podléháme – ať už vědomě či nikoli – současným pohledům na čas, pokrok, časovost a aktuálnost – relevanci.  Tyto současné pohledy jsou však velmi zavádějící.

Do jaké míry a v jakém smyslu změnil náš postoj k času lidskou civilizaci ?

To je samozřejmě velmi široká otázka. Ale patřit do tzv. civilizované společnosti je dnes hlavně otázka času, znamená to především jít s dobou. Tak to dnes chápeme. Necivilizovaná společnost je společnost předpotopní, neandrtálská, společnost dávné minulosti. Jakoby nikdy před námi žádná civilizace nebyla. Změna je dnes to hlavní. Nejvíc záleží na pokroku.  To, co je nové, je dobré a správné.  Jakoby celé dějiny směřovaly k nám, do naší doby, ke mně.  Jsme nuceni držet krok s dobou, abychom za něco stáli.

Jak se takové postoje odrážejí v Církvi, jaký mají na Církev vliv ?

Já bych to řekl takto. Uctívání Boha je pro Boha a Boží lid. Je to něco mezi Bohem a Jeho lidem. A my tu najednou do toho zahrnujeme všechny tzv. „hledající“, tedy nevěřící. Přizpůsobujeme se jim ve všem, včetně našich bohoslužeb, včetně uctívání Boha v našich shromážděních.  Byl jsem nedávno na dvou bohoslužbách v tzv. „mega-sborech“ v Kalifornii a s politování musím říct, že jsem tam téměř vůbec neslyšel Boží slovo. Hodně se mluvilo o všelijakých průzkumech veřejného mínění v souvislosti s křesťanstvím, slyšel jsem hodně statistických údajů a podobně.

Když dovolíme, aby se to, čemu říkáme kultura nebo civilizace staly pánem, pak budeme vždycky vyhledávat to, co je nej- : nejmodernější, poslední trendy, nejaktuálnější z pohledu současnosti. Písmo, Boží slovo, se pak náhle jako stávalo zastaralým, neaktuálním, jako ztrácelo relevantnost, platnost pro naši dobu.  Když je soudobá kultura poslední autoritou, Boží slovo už autoritou není.  Ať už se jedná o otázky v oblasti homosexuality, rodinnných svazků, feminismu, přerušení těhotenství na přání, a podobně.  Naneštěstí  vidíme, jak se nebiblické názory a vlivy doszávají i do evangelikálních společenství. 

Patří sem i problém s kontinuitou, s návazností víry. Dříve jsme hovořívali o „víře svých otců“ a navazovali jsme na ni. Dnes vymýšlíme všelijaké nové „víry“ – věroučné soubory – které na víru našich předků a apoštolů nenavazují.  Přerušení této návyznosti s sebou nese ztrátu identity. Náhle jakobychom nevěděli, kdo jsme a kam patříme.  A lidé začínají věřit myšlenkám, které nemají přesvědčivě křesťanský obsah.  Plno lidí dnes v našich církvích věří něčemu, co jsou jen světské názory ozdobené křesťanským pozlátkem.

Jak mají věřící lidé udržet v rovnováze Písmo a svět ?

My víme, že Pán Ježíš Kristus nás k sobě povolává v tomto světě, za našeho života, ale že jako věřící nejsme lidmi tohoto světa, nepatříme k systému, ke světonázoru, ke způsobu života tohoto hříchem porušeného světa.  V celých lidských dějinách jenom jedna osoba mohla dokonale sladit svou ne-světskou nebo mimo-světskou podstatu s životem za této zemi – a to byl Pán Ježíš.  My jsme ve stálém nebezpečí upadnout do jednoho ze dvou extrémů : buď jsme ve světě zabydlení do takové míry, že se stáváme světskými, anebo jsme od světa odděleni tak moc, že jsme pro tento svět naprosto neužiteční, bezcenní.

To, co se neustále mění, je svět kolem nás. Modernismus, který přinesla průmyslová revoluce, a postmodernismus, který přinesla informační revoluce, nejenže změnily svět, ale daly mu úžasnou moc – především díky hromadným sdělovacícm prostředkům – takže dnes mluvit o „světskosti“ ve stejném smyslu, jako o ní mluvili naši rodiče – to se už nedělá.  Dříve byli evangelikálové velmi citliví na „zesvětštění“ Církve. Dnes jakoby nám to už tak ani moc nevadilo.

Apoštol Pavel byl Žiům Žid, Řekům Řek, pohanům pohan. V tom si ho dnes bereme rádi za vzor. A správně. Církev musí umět naprosto přirozeným způsobem přistupovat k nevěřícím a komunikovat s nimi na rovině, kde jsou doma.  Ale my na tom nesmíme přestat, nesmíme zůstat v tom bodě, kde se jim  přiblížíme.

Tolik kazatelů dnes říká „Potřebujeme novou Církev pro novou dobu, potřebujeme nové křesťanství pro dnešní dobu, potřebujeme nový druh křesťana pro dnešní dobu“ – ale když se zadíváte do Písma a do dějin křesťanství, Církev vždycky šla kupředu tím, že se vrátila nazpět, ke kořenům, k základům víry.  My nepotřebujeme novou Církev. Potřebujeme probuzenou Církev, Církev, která vidí jako svou vrchní autoritu svou Hlavu, svého Pána, Ježíše Krista.  Neoddělitelnou součástí církevního probuzení, církevní reformace, je návrat k Božímu slovu, návrat k Božím hodnotám.

V tom dnešním církevím světě, v naší současné honbě za relevantností, aktuálností, v našich snahách o to, vynalézt něco nového – co to vlastně děláme ?  Dřív, když jsme si byli vědomi toho, že je na tom Církev bídně, začali jsme se společně modlit a prosit Boha o probuzení. Dnes namísto toho hledáme všelijaké novoty, snažíme se vymyslet něco nového, co tu ještě nebylo, co svět nějakým způsobem zaujme, aby se o Církev zajímal.  Jenomže nový život může do Církve přinést jen její Pán, její Hlava, skrze Boží slovo a Božího Ducha.

Jak vidíte dnešní komercializaci evangelia ? Není přímým důsledkem našich snah o to, abychom byli aktuální, moderní ?

Dnešní svět křesťanské hudby a tisku je mnohamiliardovou záležitostí a tento podnikatelský úspěch bezesporu svazuje. Mnozí věřící umělci, skladatelé, zpěváci a vydavatelé, jsou hnáni kupředu nikoli svým duchovním posláním, nýbrž touhou po úspěchu, popularitě a zisku.  A tak namísto aby byla Církev světlem a solí tomuto světu, stává se trhem křesťanských výrobků.

S tím je úzce spojen obsah toho, co je dnes v nabídce křesťanských vyvadatelství. 95 procent publikací – ať už se jedná o knihy nebo písně nebo jiné druhy publikací – 95 procent je věnováno „mně“, tedy mně jako věřícímu, křesťanovi.  Najde se jen málo seriózních křesťanských publikací, které se snaží proniknout do současné společnosti, kultury.

Známý křesťanský myslitel C.S.Lewis hovořil o „myšlení nejnižšího odporu“. Říkal, že když si upravíme evangelium tak, aby odpovídalo současnosti, stane se z něj pohodlné, nekonfrontační evangelium.  Ale bude to jen částečné, neúplné evangelium. A vůbec nebude aktuální pro další generaci.  Když se namísto toho zaměříme na to, co je v evangeliu obtížné, nepochopitelné, nebo dokonce odporné, pak zůstáváme věrni celému evangeliu. A takové evangelium je relevantní – aktuální – pro každou generaci bez rozdílu. Ulehčovat evangelium pro svět znamená zlehčovat jeho platnost a sílu.

Když někdo řekne, že chce žít ve smyslu tohoto uvažování, žít v jakési prorocké, nadčasové dimenzi evangelia, jak byste takovému věřícímu poradil ?

Mám na mysli tři způsoby, jak se můžeme bránit a ubránit některým soudobým nezdravým, nebiblickým trendům. Především, musíme si být vědomi toho, co není zrovna moderní. Musíme znát to, co dnes zrovna v kontextu evangelia neletí.  Musíme mít odvahu mluvit pravdu v dnešní době relativismu.  Když budeme věrni tomu, co není dnes na evangeliu jaksi přijatelné, pak budeme moci počítat s tím, že budeme sdílet evangelium, které je Boží mocí ke spasení každému člověku.

Zadruhé, měli bychom se naučit oceňovat dějiny.  Dnešní člověk je fascinován budoucností a opovrhuje minulostí. V biblické páté knize Mojžíšově jsou celé pasáže o tom, jak je důležité pamatovat na dějinné události.  Dějinné souvislosti by měly mít dislný dopad na naši současnost – a pak i na naši budoucnost.  Jako věřící máme naprostou svobodu být povzneseni na jakýkoli světonázor – neexistuje pro nás západ nebo orient, nezáleží na tom, v jaké době, v jakém století žijeme. Díváme se na svět a na dějiny Božíma očima, z Boží perspektivy.

Zatřetí – a to je to nejdůležitější – musíme být v neustálém spojení s věčným a neměnným Bohem.  Když pochopíme, že Bůh prostě je, a že není vázán v jakémkoli smyslu a jakýmkoli způsobem na naše pojetí času, pak pochopíme, co je důležité pro Něj i pro nás dnes, ať žijeme v jakékoli době nebo společnosti.

Neustálá posedlost po aktuálnosti a relevantnosti je pro Církev největším nebezpečím. Odráží se v ní světské postoje vůči Božím věcem.  Když pochopíme, že evangelium je nadčasové, stále platné ve celém svém obsahu, pak získáme novou důvěru v jeho moc, která promění jak náš vlastní život, tak životy lidí kolem nás. 

Moderní reformace (část 5.)

Někdejší známý německý teolog a kazatel, Dietrich Bonhoeffer, který zemřel v nacistickém koncentráku, používal termínu „Protestantismus bez Reformace“. V poměrně nedávném vydání známého časopisu TIME napsal konzervatní katolický učenec Michael Novák na adresu papeže Benedikta, který se vyjádřil kriticky ohledně vztahu k islámu, toto : „Papežova role je reprezentovat západní civilizaci.“  Jinými slovy – politika v tom nejširším slova smyslu je součástí života víry, života Církve.  Samozřejmě, že to není nic nového. V biblických dějinách židovského národa i v dějinách ostatních národů bylo vždycky napětí mezi rolí kněze a krále, Církve a státu. Je však dobré si připomenout, že i evangelikální hnutí v protestantských řadách se nedovede tomuto napětí vyhnout, a že upadá znovu a znovu do léčky touhy po politické moci a politickém vlivu. Bibilicky pojato se však nejedná o nic menšího než o moralizování v nemorálním světě. Snaze o morální – nebo spíš moralizující – vliv v společnosti se dává přednost před zvěstováním Krista, a to Krista ukřižovaného.

Čemu dnes učíme naše děti v nedělních školách a besídkách a na letních táborech ?  Jaké znalosti Písma, Božího slova, jim vštěpujeme ?  Jakým způsobem jim předáváme biblické poselství ?  Biblické učení jde pomalu ale jistě stále víc stranou v kázáních, v písních, v referátech.  Učíme děti i dospělé spíš o tom, jak se mohou angažovat jako věřící ve společnosti, aby si jich společnost vážila a věnovala jim tu a tam nějakou chvíli v médiích.  Co to dnes pro nás znamená, když čteme slova apoštola Pavla : „Slovo Kristovo ať ve vás přebývá v hojnosti. Vyučujte a napomínejte se navzájem ve vší moudrosti“ (Kol.3,16).

Dnes se povětšině neklade důraz na Boží slovo. Klade se důraz na to, aby věřící lidé – oni sami – byli tou dobrou zprávou pro svět, aby žili pro co nejlepší vzájemné vztahy, aby byli ve své víře autentičtí.  Evangelium, které má moc měnit lidský život, se nahrazuje evangeliem našeho změněného života.  Apoštol Pavel píše : „Nehlásáme přece sami sebe, ale Krista Ježíše jakožto Pána . . .“ (2.Kor.4,5).  Je tomu tak při nás ?  Anebo nám spíš záleží na tom, aby nás lidé brali vážně a aby se jim to, co s nimi sdílíme, líbilo, aby je to neurazilo a nepohoršilo ?  Známý americký guru marketingového přístupu ke zvěstování evangelia, George Barna, píše : „Nevěřící hledají lepší život. Můžeme je přivést někam, kde se jim nabídne cesta k lepšímu životu ? Nenabízejte jim evangelium jako systém zásad a pravidel, spíš jako vztah k Tomu, kdo vede svým příkladem. To bude mít smysl a úspěch“.  My všichn i souhlasíme s tím, že následování Pána Ježíše jako příkladu je smyslem našeho života.  Jenže obrovský, zásadní rozdíl je v tom, jak k učednictví lidi vedeme. Zvěstujeme jim napřed pravé, nefalšované evangelium, aby uvěřili v Ježíše Krista ?  A vyučujeme pak Božímu slovu tak důsledně a tak cíleně, aby se nedívali na špatný a nedokonalý příklad našeho vlastního života, ale aby toužili a měli schopnost následovat našeho Mistra a Pána ?  Každý pravý Kristův učedník musí být zakořeněn v Kristu a nikolik v nás.

Četl jsem nedávno citát známého teologa Richarda Niebuhra, který definoval protestantský liberalismus těmito slovy : „Je o Bohu bez hněvu, který přivedl lidi bez hříchu do království bez soudu skrze Krista bez kříže.“  Někdo jiný popsal dnešní upadající křesťanství jako „zbožně moralistickou terapii“.  Tragedie spočívá v tom, že to dnešní post-evangelikální evangelium tak přitažlivé, zní to tak dobře a logicky, že je daleko snadnější podlehnout a vzdát se klasického, starého, ale mocného evangelia Kristova kříže a Jeho prolité krve.  Hlavně když budeme žít důsledným, autentickým křesťanským životem.  Ale kde a jak k tomu máme vzít moc a sílu, to už nám nikdo neřekne.  Je toto ta dobrá zpráva, kterou nám Kristus svěřil, abychom ji sdíleli s celým světem ? 

S křesťanstvím bez Krista se setkáme všude tam, kde člověk má přednost před Bohem lidské zájmy před zájmy Božími. Křesťanství bez Krista zažijeme ve shromážděních církví, kde se víc zpívá než zvěstuje, kde osobní prožitky jsou důležitější než konfrontace se Slovem Božím.  Kristus jde stranou všude tam, kde se o Něm mluví jako o nějakém všeléku na všechny lidské bolesti a potřeby.  Kristus v Církvi schází, když se nemluví o hříchu, o potřebě smíření s Bohem, o ospravedlnění, o pokání, o vykoupení, o věčném životě.  Kristus není oslaven ve společenství, kde se o Něm mluví jako o prostředku k uspokojení, ke zkvalitnění života, k vylepšení společnosti.

Boží a lidský nepřítel Satan samozřejmě miluje války, násilí, nespravedlnost, chudobu, útlak, bolest, nemorálnost, a další projevy lidské hříšnosti. A vadí mu když někdo nabídne někomu druhému pohár čisté vody ve jménu Pána Ježíše Krista.  Ale to, čím se zabývá za všeho nejvíc, je vyhánění Ježíše Krista z mysli a života lidí, z kázání v kostelích a církvích, z poslání Církve na tomto světě.  Nvěřící chce udržet ve slepotě a věřící chce odvrátit od pravdy evangelia. K pokání v Církvi dochází tehdy, kdy si Církev před Bohem uvědomí, že podléhá satanským svodům – ať jsou jakkoli zamaskované nebo příjemně vypadající – a kdy se vrátí k Ježíši Kristu jako k tomu jedinému zdroji pravdy, moci a spasení.

Je mým přáním a modlitbou, aby se i Církev v České Republice, každá místní církev, každé společenství, abychom se všichni vrátili k tomu nádhernému vyznání biblického Jana Křtitele, který o přibližujícím se Ježíši říká : „Hle, Boží beránek, který snímá hřích světa“ (Jan 1,29).  

Moderní reformace (část 4.)

V posledních několika letech se mezi evangelikálními věřícímí zabydluje jakási nová terminologie, jejíž nedílnou součástí je anglický výraz „emerging church“ – česky něco jako „povstávající“ nebo „vynořující se Církev“.  (Nevím, jestli pro to už čeští evangelikálové našli vhodnější český výraz.)  A ono nejde jen o terminologii. „Emerging Church“ je silné hnutí, které má své kořeny v těch několika původních amerických mega-církvích nebo mega-sborech, jejichž vliv se rozšířil nejen po celé Americe, ale brzy nato i po celém světě.  Dnes se toto hnutí od původních mega-církví distancuje, ale nikdo nepochybuje o tom, že právě díky jim vzniklo. Dovolte mi, abych vám v dnešní relaci toto hnutí trochu přiblížil.

Jeden ze zastánců a propagátorů hnutí „vynořující se Církve“ popisuje cíl tohoto hnutí takto : „Chceme se vrátit k prvotnímu křesťanství, které spočívalo v důsledném životě Ježíšových učedníků podle zásad království Božího.“  Na první pohled – nebo poslech – vznešený výrok, který vůbec není daleko tomu, co jsem slýchával v českých společenstvích, ve kterých jsem vyrůstal jako mladý člověk. Ale jak už to bývá, někdy je důležitější znát to, co řečeno nebylo, než to, co se říká.  Tím, že se tu vyslovuje pouze polovina pravdy, se vlastně zastírá negativní postoj vůči té druhé polovině.   Co tím myslím ?

To, co bych já osobně nazval jakýmsi „post-evangelikálním“ hnutím, často připomíná dávný výrok Františka z Assisi : „Musíme kázat evangelium všude a vždycky – a pokud je to nezbytně nutné, můžeme k tomu použít i slov.“  Jinými slovy – a jak často slýcháme z kazatelen – „Náš život je lepším kázáním než naše slova.“  Ale teď se musíme na okamžik zamyslet nad tím, co tyto výroky znamenají, co se jimi myslí ?  Zkusíme to pomocí dvou nebo tří zásadních otázek : (a) jak ovlivní můj příkladný život svět kolem mne, druhé lidi kolem mne ?  (b) když máme na mysli nevěřící lidi, kteří nevědí nic o Bohu, o Bibli, o Ježíši Kristu – na co nebo na koho jim můj dobrý život ukáže ?  (c) o čem můj dobrý život svědčí ? 

Když budu beze slov žít sebelepším životem, mohu lidi ovlivnit jen velice málo, a poku je ovlivním, tak to bude vždycky jen v oblasti morálky : možná se přestanou opíjet, možná přestanou s pornografií, možná se přestanou v rodinách hádat, možná přestanou závidět, atd., atd.  Je v tom cíl křesťanské víry ?  Když budu žít jako důsledný křesťan dobrým životem před nevěřícími lidmi, kteří nevědí nic o Bohu, můj život jim bude ukazovat kam ? Jen na mně samého.  Je toto cíl křesťanské víry ?  Když budu žít důsledně jako křesťan podle Boží slova příkladným životem, o čem bude můj život svědčit nevěřícímu ?  Jen o tom, že jsem zřejmě dobrý člověk.  Je toto cíl křesťanské víry ?

Evangelium, které zvěstujeme, je dobrou zprávou ne proto, že vylepšuje lidskou morálku a lidské vztahy. Evangelium je dobrou zprávou proto, že mluví o Ježíši Kristu, o Jeho poslušnosti, o Jeho oběti, a Jeho smrti na kříži a Jeho vzkříšení – za nás a pro nás.  Post-evangelikální hnutí je do značné míry poháněno vlivem těch, kdo v Církvi vidí jen samé pokrytce. Říkají : „Vidíte, jak mluví a vidíte, jak jinak žijí ?“  Pokrytectví mezi křesťany je stejně zřetelné jako v celé lidské společnosti – věřící nebo nevěřící.  Jenomže o u nevěřících se to bere jaksi za samozřejmost, zatímco od věřících se očekává něco lepšího.  Jenomže věřící člověk nikdy nebude tvrdit, že od okamžiku své víry v Krista přestal být hříšníkem.  Věřící člověk je svatým a hříšníkem zároveň, a proto pokratectví najdeme u každého věřícího a v každém společenství věřících. Dobrá zpráva je o tom, že i z pokrytectví nás Kristus zachraňuje.  Ovšem – a na to chci položit důraz – pokrytectví je násobeno tam, kde Církev ukazuje sama na sebe, na změněné životy svých členů.  Čím víc mluvíme o sobě, tím víc nahráváme nevěřícímu světu, aby nás obviňoval z pokrytectví.  Čím víc klademe důraz na pokání a odpuštění, a čím víc o této dobré zprávě hovoříme s druhými, tím se stáváme více důvěryhodnými, autentickými křesťany i v očích nevěřícího světa.  Ve vší úctě k Františkovi z Assissi, evangelium je poselství, které se dá sdílet pouze slovy. Naše životy jsou jen potvrzením důvěryhodnosti evangelijního poselství.

Mám přátele, kteří kladou velký důraz na morální život věřících a na zapojení věřících do komunity, do společnosti. Jsem skutečně pro.  Ale i při tom nejlepším životě a při získání mnoha přátel a respaktu tím, že se zapojím do proměny společnosti tam, kde žiji, bez jasného a jednoznačného zvěstování evangelia jsem nenaplnil své poslání.  Jeden z mých přátel je velmi váženým kazatelem. On i celé jeho společenství, ve kterém působil, se snažili nějakých 20 let, aby si tak získali město, ve kterém žijí, svým zájmem, láskou, angažovaností v záležitostech města – a mysleli si, že tím získají lidi pro Ježíše Krista – jejich místní společenství za těch 20 let prakticky nevyrostlo. Nebylo dost jasně a konfrontačně zvěstováno evangelium a lidé neměli, proč by nebo čemu by uvěřili. Jen si pochvalovali věřící – a dávali jim všelijaká veřejná uznání – jak jsou dobrými občany. 

Evangelium není nikdy směrovkou zaměřenou na mně. Evangelium vždycky ukazuje na Pána Ježíše Krista.  Ti, kteří propagují myšlenku „Činy, nikoli učení“, jsou na velkém omylu, jestli si myslí, že bez biblického učení, bez poselství evangelia, přivedou lidi k pravé křesťanské víře.  Bez Božího slova, bez nadpřirozené moci evangelia, kterou Bůh do své dobré zprávy uložil, pomůžeme možná lidem žít lépe.  Jenomže evangelium není o lepším člověku, evangelium je o novém člověku. Evangelium není o lepším světě, evangelium je na prvním místě a především o jiném světě. 

Moderní reformace (část 3.)

Pán Ježíš řekl : “Syn člověka nepřišel, aby se Mu sloužilo, ale aby sloužil a aby dal svůj život jako výkupné za mnohé” (Mt.2O,28). Mnoho věřících lidí zůstává u první části tohoto výroku. Berou si Pána Ježíše za příklad Služebníka a když o Něm mluví s druhými, poukazují na Jeho služebnost. Vynechat však druhou část Ježíšova výroku je nemyslitelné. On přišel, aby dal svůj život jako výkupné.  Když Pán Ježíš hovoří se svými učedníky o své smrti, o svém ukřižování, říká jim : “Jsem teď sevřen úzkostí a co mám říci ? `Otče, vysvoboď mne z této chvíle ?`  Ale proto jsem přišel, pro tuto chvíli . . . .” (Jan 12,27).  Jak byste mi odpověděli, kdybych se vás zeptal, proč přišel Pán Ježíš Kristus – Boží Syn – na tuto zem ?  Dvakrát za sebou připomíná apoštol Pavel Korintským věřícím, že přišel kázat Krista – Krista ukřižovaného (1.Kor.1,23 a 2,2).  Nejen Krista, ale Krista ukřižovaného !  Pavel věděl velmi dobře, že nejrůznější šarlatáni mohou zneužít jméno Pána Ježíše Krista v nejrůznějším spojení, a proto definuje Krista jako ukřižovaného.  Již tehdy nebylo snadné zvěstovat ukřižovaného Božího Syna, Ježíše Krista.  A není to snadné ani dnes. Pavel se tomu však nijak nevyhýbal, nijak si evangelium nepřikrášloval, nijak si jeho zvěstování neusnadňoval.  A neusnadňoval to nijak ani těm, kterým envagelium zvěstoval – uvěřit nebylo logické, nebylo to snadné, nebylo to populární.

Řekové mají rádi moudrost – filosofii – tak jim ukaž Ježíše, který je chytřejší a moudřejší na vyřešení všech lidských problémů – a budš mít kostel plný lidí. Židé chtějí vidět zázraky, tak jim ukaž, že Ježíš uzdravuje, že dokáže vyhnat nenáviděné Římany – budou takového Ježíše obdivovat a vyhlásí ho za svého krále.  Ale zkus kázat Krista jako ukřižovaného Služebníka, a každý se ti bude vyhýbat, kostel bude prázdný a lidé půjdou za tím, kdo jim nabídne to, co chtějí, o čem si myslí, že je to uspokojí.

Církev je tu proto, aby svou existencí a svým zvěstováním odvedla naši pozornost od nás samých a od našich dobrých skutků a ukázala na Boha a na Jeho skutky.  Aby namísto našeho různého misijního úsilí vylepšit a zachránit svět nám připomínala Boží misii, dokonané vykoupení skrze Ježíše Krista.  Jestli poselství, které Církev zvěstuje, dává smysl bez pokání a obrácení, jestli alespoň čas od času nepohorší svým poselstvím zaběhlé církevníky, jestli nekonfrontuje každého člověka s pravdou – pak to, co zvěstuje, není evangelium.  Když lidé mluví o Kristu, něco se děje. A nemusí to být nutně nějaké viditelné zázraky.  Když je zvěstován ukřižovaný Kristus, Církev se stává divadlem smrti a vzkříšení k novému životu, životu lásky, obecenství, služby, stálého odpouštění . . . a takový život je neklamným a mocným svědectvím o platnosti Kristovy oběti a o dopadu evangelijního poselství.

Dnešní svět nabízí Církvi množství rozptýlení, která odvádějí od Krista. Ano, jméno Pána Ježíše uslyšíme, píše se o Něm v knhách, v kázáních, uvidíme Jeho jméno na autech, na plakátech, uslyšíme o Něm mluvit v rozhlase a v televizi. Jenomže v docela jiném kontextu, v jiném spojení, než jak je nám představován v Písmu, v Bibli.  Snad nikdy jindy v dějinách jako dnes není jméno Pána Ježíše tak zneužíváno ke všem možným aktivitám, jako dnes.  Vymýšlíme si nejrůznější církevní a dobročinné programy, které často nemají s evangeliem nic společného – ale dáme jim nálepku Ježíše Krista. Tím si to pojistíme. Zabýváme se pouze symptomy, vnějšími příznaky zákeřné a smrtelné nemoci člověka, namísto abychom stále mířili tam, kam mířil Bůh, když poslal svého Syna na tento svět : hřích, oddělení od Boha, nutnost smíření s Bohem, uspokojení Boží spravedlnosti, Kristova zástupná smrt na kříži, vkříšení, věčný život.  Měří dnes Církev a měříme dnes každý z nás jednotlivě naši církevní aktivitu těmito měřítky ?  Jsme jen nábožní, možná křesťanští – ale bez Krista ? Myslíme si, že evagelium bez ukřižovaného Ježíše Krista bude přijatelnější pro svět kolem nás ? Pak jsme na velkém omylu.

Říkáme, že dnes žijeme v post-křesťanském období dějin. Nejsem si tak docela jist, že s totuo terminologií souhlasím, ale budiž. Podstatné je to, čím je dnešní křesťanství ovlivněno a poznamenáno.  Položím vám otázku : zamyslete se nad známým kázáním Ježíše Krista na hoře (Mt.5-7) a nad obsahem listů apoštola Pavla.  Jak tyto biblické oddíly spolu souvisejí ? Vykládáme epištoly přes filtr Ježíšova kázání, anebo Ježíšovo kázání přes filtr Pavlových epištol ?  Ježíšovo kázání představuje především kritéria lidské morálky, Ježíš učí, jak by lidé ideálně mohli žít pod Boží vládou, v Božím království.  Listy apoštola Pavla představují především doktrínu, učení o ukřižovaném Kristu (i když se Pavel samozřejmě nevyhýbá otázkám lidské morálky). Může si křesťanská víra dovolit odloučení lidské morálky od biblického učení ? To není myslitelné. Pokud vynecháme dokrtínu a zůstaneme u morálky, stane se z křesťanství jen další náboženství.  A přece dnes existuje celá řada kazatelů, kteří opouštějí zásadní články křesťanského učení jak je nám Bůh zachoval v Bibli, a propagují křesťanskou morálku.  Jako by bylo možné následovat Ježíše, žít podle Jeho příkladu, bez víry v Jeho zástupnou oběť na kříži.

Když podlehneme tomuto pokušení, začneme poukazovat na to, že často lidé nevěřící anebo vyznavači nejrůznějších náboženských směrů “žijí lépe než plno křesťanů” – a budeme mít pravdu.  Jinými slovy, budeme definovat křesťana jako někoho, kdo následuje Ježíše jako vzor a příklad, aniž by Ježíše Krista znal osobně, aniž by věřil v Jeho oběť na kříži. Toto je dnes největší pokušení pro Církev, milí posluchači.  Myslet si, že být učedníkem Ježíše Krista, Jeho následovníkem, je možné bez spásné víry v Kristův kříž.  Takoví “učedníci” se chtějí podílet na všelijakých křesťanských aktivitách ve jménu lásky a sebeobětování, aniž by kdy zakusili lásku Boží, kterou Bůh prokázal tím, že nejen poslal, ale nechal ukřižovat svého Syna.  Přeji vám všem, abyste našli Boží milost a uvěřili, že i za vás Kristus zemřel.